Ukázka z knihy Povídky a jedna báseň (Zdeněk Svěrák)

povidky-a-jedna-basen-perex
Zdeněk Svěrák je zárukou kvality, ať už jde o text písničky, scénář k filmu, nebo prostě jen o povídku. V jeho poslední vydané knize najdete nejen povídky, ale také jednu báseň.

Knihu Povídky a jedna báseň vydalo nakladatelství Grada pod značkou Cosmopolis.

 

Ukázka z povídky Tramvajáček

Vlečňák podobný lodi a nazvaný podle ruského ledoborce Krasin měl uprostřed otevřenou nástupní plošinu. Na tu konduktér Válek vyšel, aby se mohl vysmát. Ludvík opustil venkovanku a zavřel za sebou šoupací dveře. Přidržel se mosazného madla, vyleštěného bezpočtem doteků, a do proudu vzduchu, který se tu točil, zavolal:

„Díky, pane Válek!“

„Vršovická radnice!“ ohlásil s úsměvem průvodčí a tramvaj zastavila. Přistoupili další cestující. Souprava stála, jako by na něco čekala. Válek ukázal prstem na kožený řemínek táhnoucí se u stropu po celé délce vozu. Ludvík pochopil, že se čeká na něho. Dvakrát za řemínek zatáhl a ozvalo se dvojí zazvonění. Odpovědělo mu jedno cinknutí předního vozu, pak to potvrdil svým zvoncem řidič a teprve potom se tramvaj rozjela.

Tak se Ludvík stal průvodčím. Když měl dopolední směnu, trávil čas po službě u protipožárního bazénu. Kvůli požáru ho za války vyhloubili Němci, po válce se stal koupalištěm. Jsou tu dřevěná lehátka, která Ludvík pamatuje z podzemního krytu, kde na nich s rodiči a se všemi rozespalými nájemníky okolních domů seděl, než sirény oznámily konec leteckého poplachu.

Dnes se na něm v plavkách opaluje a čte si druhý díl románu F. L. Věk od Aloise Jiráska. Ludvík chce být spisovatelem. V knize ho nejvíc poutá postava němé Pauly, kterou hlavní hrdina nešťastně miluje. Ale teď se nemůže soustředit, protože k bazénu přišla paní R.

„Ahoj!“ řekla a odložila si bílý župan na volné válečné lehátko.

„Dobrý den,“ zaznamenal Ludvík její nohy snědé každodenním sluněním. Paní R. byla matčina nejbližší kamarádka. Ačkoli byla v jejím věku, od puberty s ní měl problém. Její hlas, její tmavohnědé oči, její chůze a vlasy vyčesané do uzlu, to všechno dohromady tvořilo záhadnou směs, s níž si nevěděl rady. Ani po úspěšné maturitě, která má být zkouškou dospělosti, se Ludvík necítí být dospělý, neboť žena je pro něho dosud neprobranou látkou.

„Tak jak je na tramvaji?“ vstoupila paní R. na první betonový schod a špičkou nohy zkusila teplotu vody.

„Dobře. Akorát to vstávání mi vadí…,“ odpověděl.

Žena se osmělila tím, že si na ňadra uvězněná v černých plavkách cákla trochu vody z dlaní, a pak se odrazila k plavbě. Opálené nohy se roztahovaly a skrčovaly tak, jak se to v kurzu plavání kdysi naučily. Při těch ladných pohybech se na zlomky vteřin obnažovala z lemu plavek neopálená místa její kůže na bocích. Ludvík, předstíraje čtení, marně vzdoroval změně, která se stala v jeho plavkách.

„Tak vstávání ti vadí?“ zachytila se paní R. obruby protipožární nádrže a usmála se.

Slova vstávání se Ludvík lekl. Že by to poznala? Ležel přece na břiše, takže nemohla nic vidět.

„To si zvykneš. Musíš chodit večer dřív spát. Neponocovat,“ odrazila se, aby si pro změnu zaplavala na zádech.

Ludvíkovi se chtělo říct: já neponocuju, ale než usnu, představuju si vás nahatou a učíte mě neskutečné věci.

„A cože nejdeš do vody?“ posadila se paní R. na schody a ždímala kapky vody z namočeného pramínku vlasů. Panebože, co na to má říct? Kdyby vstal, poznala by, že nestojí sám.

„Není mi dobře,“ řekl. „Mám nějakou zimnici nebo co.“

„Tak to si lehni do stínu, možná máš úpal,“ poradila mu.

Ludvík vstal zády k ní a přetáhl lehátko pod pámelníkový keř.

„Že pozdravuju maminku!“ vytřela si paní R. mokré tělo osuškou, oblékla župan a tou svou hříšnou chůzí, kterou studentovi jeho potíž ještě zhoršila, odkráčela.

Ludvík se chtěl zchladit F. L. Věkem, ale nešlo to. Přemýšlel o tom, jestli je normální, že ženská, která mu jako klučíkovi rozepínala kalhoty a přidržovala mu pindíka, aby si nepočůral sandálky, ho tak silně vzrušuje. Nejspíš jsem úchylný, říkal si. A děsilo ho to. Měl jisté zkušenosti se spolužačkou Jitkou. Když ji vyprovázel z biografu domů, pravidelně skončili u vysoké zdi v Ruské ulici a líbali se. Bylo to dobré, ale kdykoli to začalo být tak dobré, že ruka nutně potřebovala zapátrat Jitce pod svetrem, spolužačka ji decentně vrátila zpět na rameno, které Ludvíka, dá se říci, skoro nebavilo. Ludvík si to vysvětloval tím, že Jitka vynikala v matematice, kdežto on v humanitních předmětech.

O autorovi

Zdeněk Svěrák je populární český dramatik, scenárista, herec, spisovatel a textař. Původním povoláním učitel českého jazyka nastoupil po 4 letech pedagogického působení jako redaktor do Českého rozhlasu. Zde se stal jedním z autorů rozhlasového pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka, v němž vznikla postava českého velikána a génia Járy Cimrmana. Během svého působení na české mediální scéně vytvořil Zdeněk Svěrák několik hvězdných dvojic. S Ladislavem Smoljakem psali již dnes legendární divadelní hry pro domovské Žižkovské divadlo Járy Cimrmana a společně se podíleli na úspěšných filmových komediích, z nichž slavné hlášky znají lidé všech generací. Spolu s hudebním skladatelem Jaroslavem Uhlířem napsal Zdeněk Svěrák více než 500 písniček, které se stále těší velké oblibě, a to nejen u dětí, ale i jejich rodičů a prarodičů. A konečně se svým synem Janem realizovali úspěšné filmy, z nichž slavný Kolja obdržel filmového Oskara.

(Zdroj informací: nakladatelství Cosmopolis)


Nakladatelský dům Grada, největší vydavatel odborné literatury, rozšířil v roce 2015 své portfolio o značku Cosmopolis. Tato značka vám přináší kvalitní světovou a českou beletrii. Nabízí všem čtenářům ty nejlepší knihy z celého světa, strhující příběhy, napínavá dramata, ale i romantiku a zábavu.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizePovídky a jedna báseň

Svěrák, Zdeněk

Cosmopolis, 2021

Napsat komentář