Vosobní můj personál

Vosobni muj personal_Sofi Letizia del Campo
„Panenko skákavá, Sofino, co si tady prováděla, ono ti to zase nešlo?“
„Nešlo, nešló!“

„To je děsný, šest ráno a já abych po tobě drhla koupelnu i chodbu. To se nemůžeš vytentočkovat normálně, nebo s tím aspoň nelítat po celý předsíni?“
„No esli, esli, dyž koupelna malá, chodba malá, ták se potřebuju rozeběhnout, co dělat?“
„Hlavně mi tady nemňašči a nemotej se pod nohama, ať nepřijdeš k úrazu.“
Mizíkuju téda do vobýváku, sleduju, jak baba rozespalá hledá, čím by to poutírala. Móc se šklébí, kýbl nachází i mop a ešče tu dezinfikaci bére a chodbu dlažební svou bílou pošplíchávává. Mňaščím, že za svoje neščestí já nemůžu, páč vona mě asi dála nějaký žrádlo, kterýžto se mě pak po tom zpracování bříškovým pustit nechťélo, a já su tejdě tá špatná?
Baba mele pantem, ták si ju du udobřovat, ále smyk na dlažebě kluzký a jedůůůů! „Jauvajs, babo nešikovná!“ jéčím po ní celá bolestivá, jelikože sem bokem narazila do blbej skříně její chodbový. Jako by nepostačovály problémy bobíkový, ták ešče úraz mokrým mopem na mě baba přichystává! Furt ešče mopuje a prská, že takový vstávání ranní si prej nezasluhuje!
„Babo, já su kočka, chápeš, já přecejc neumím po sobě to pouklízovávat. Na to sou tady dvounožci!“
„Sofino, můžeš zmizet někam pryč?“ vodehání mě, představujte si, vodehání mě!
„Esli ty si postěžováváš, babo, a máš jednu Sofí, ták by mě zajímalo, copak ty bys dělála, dybys měla tólik kóček moc, jako měl ten slávnej Hemi, Hemi… Hemingway, no?!“
„Hemigway sice měl jeden čas 50 koček, ale určitě k nim měl taky nějakej personál, Sofino,“ vopáčí baba. Ták dyž sem toto slyšála, jak dořékla, vokamžitě má reakce: „Ty, babó, přecejc každá kočka má svýho vlastního personála, to dá rozum!“
Dělám na té mokré chodbě hačí, hlavinku na bok, nevinný výraz a sledurýruju, jak kónečně vodekládá mopa na balikón. Půl sedmé, pronése baba, ale pospíchává to vověřit, páč néni jistá, esli sem při svej noční službě ty rafičky hodinový zasejc nepotóčila. Ale ne, vopravdickej čas lidskej a žádnýho pomotání rafičkovatýho sem se nedopoušťála. A ani sem nebyla pochválená! To se tak téda nesmí nechat, pomyšlenkuju si a spustím na babu: „Dybys věďála, ták taková byla kočka na světě Mysouff, kterážto předvídávala čas. Dycinky uměla pourčovat, dy její dvounožec bude hotovej s tím svým písáním, a předevídala, i dyž písáloval do noci, aha! To ani névíš, babo, že jo?“
Vyvalí vočiska, kam na to chódím, celá je z toho vykoprnělá, a tak mňaščím, že Mysouff měl móc hodnýho dvounožca toho Dumasa, jak vymyslél všecky tři mušketýři.
Baba šokováná z mý znalosti literární, de si vařit čaj. Pocvakuje po kuchni a přichystávává svý papání, jelikož moje miska už plná, dává mě nejdřív a pak až vona. Uvebelebuju se na stóle, kam čistej ubrus pro mě pochystala a polehuju u její misky, aby vona v tom jedení nebyla na chvílu ani vopuštěná. A představujte si, že si mě prohlíží, jak tam léžím a povídá: „Sofino, Sofino, ty máš manýry, jak Churchillův kocour, ten s ním taky stoloval. A když se náhodou Jock nedostavil k jídlu, dostalo služebnictvo úkol ho najít, jinak by pánovi nechutnalo.“
Drbu se na brádě, esli vona jen tak nelaškýruje, ále vypadává, že vo tom célým má z neznámýho důvodu baba povědomost!
Pomyšlenkuju, že já, Sofí, mám, představujte si, vobrovský ščestí, jelikože pro mě pracujou ty dvounožcový personály dva.


Sofí Letizia del Campo

Autorka má na svém kontě již několik titulů vydaných pod svým skutečným jménem.

Doporučení:
Share

Napsat komentář