První kočičí spisovatelka

Sofi Letizia del Campo
Esli vy mě ešče neznáte, ták já su Sofí Letizia del Campo a bydlí u mě dva dvounožci, který toleruju, páč se vo mě docela dobře postarávají.

Jelikože sem vobyčejně nevobyčejná kočka, ták je jasný, že škrábu. To vy četenáři asi i víte, že? Ále co nevíte, já su první kočičí spisovatelka. A představujte si, jak se mě to stálo! Moja Baba, tá co s ňou bydlím, vobčas má spisovatélský dni a mladej dvounožec má vonlajnovou výuku školní, ták sem se posnažovála něco pochytit. A dyž sem mysléla, že by sem mohla bejt v tom svojem počínání škrábacím lepší než moja Baba, ták sem vypozorovala, že dvounožci klikají na takový modrý tlačítko. Jak sem to zmáčkla, už sem byla na facebuku. A hned sem tam škrabákovala svůj Deník. Téda vlastně Deník tříbarevné kočky. A to su já. Sofí. Vod samýho začátku mi tak dvounožci říkali, ale představujte si, že po dvou dnech, když mě Baba pozorovála, jak se chovám a jaká kočka sem, vymyslela pro mě na tom pozorovatelským svým základě delší méno, který prej je jako pro mě stvořený. Vod tý doby sem Sofí Letizia del Campo. Což abyste věďáli je po španělesky. Náš dvounožec totižto mluví po španělesky a Babě to vodesouhlasil. Druhej den, dyž sem mu z nevědomosti požrala mobilový sluchátka, se na mě rozečiloval taky po španělesky, abych tomu lepší rozuměla: „Sofino, pamatuj si, že tvé jméno tě nevopravňuje k tomu, abys všechno kolonizovala!“ Vod tý doby, kdykolivě se na mě rozezlobuje, ták dycinky je to po španělesky.

Mamkó, jak jí říká dvounožec, se na mě rozezlubuje úplně málo moc, páč vona už by beze mě nemohla prej se vobejít. Dyž si mě dovezla plechovkou domů, postavila mě do své chodby a poukazovala mě úplně všecko, kde je záchudek, kde mističky a taky můj pelech. No, esli vona někdy měla kočku, napádlo mě, dyž mě po mazlikování a hraní celej den donésla divnej měkkej pelech polstrovanej? A považujte, Baba že je móc hodín a de spat. Lup a tma jak v pytli. Mňaščám, že su tády dole v tom pelechu vopuštěnej tvor kočičí a esli vona se jako nestydí, že mě tady vodeložila. Baba mele duchnou, nohy došlápnou na zem a de mě hladit. Vrním. Baba ale zaléze zase pode tu duchnu. To už mě rozečílilo téda moc. Co vona si myslí, no co? Ták teda pomyšlenkuju si, že Baba bude jakási nechápavá, esli já jí to mňoukám srozumitelněje. Snažím se mňaščím, nic platný. Baba hluchá! A víte vy co? Vona ešče k mýmu kočičímu neščestí má vysokánskou postelu a já znervováná pozišťovávám, že takový kotě, jako su memontálně já, Sofí, to mám úplně moc marný a nevyskočím k Babě nahóru. Copak vona nemá rozum? Ták sem se předníma packama svejma zahakovála za tu duchnu a po zadních sem špacírovala kolem postele babinej, hořekovala sem túze, že su tady dole vopuštěnej a neščastnej tvor. Peřina se pojednouc méle, jak dyž přehazuješ seno, a Baba z tej postéle mě pouklidňovává, ale málo platný, sem se potřebovala tam nahóru probojovat, páč dyž si vona mě pořídila a dovezla plechovkou, ták by sem čekála, že se mnou má ten záměr, neodendat mě do pelechu, ale Baba né a né se podělit vo ten kus místa na svej duchně. Ták cirkus! Babo, vem mě nahóru, mňaščím, co to de, ale vona, abyste mě správně pochopovali, vona né a né, vyvalí se z pelechu svýho a v náručí mě nosí po celým svým bytě, hladíkuje mě kožich, ale né a né se mnou zalízt pod duchnu. Pomálu myšlenkuju, esli néní ta pro mě první den ešče cizí Baba lakómá. A tejdě valím voči, páč jak Baba zelézla, už spala. V tej tísni sem si povšimenula, že ešče k tej postéli babinej je takový čélo, a tak sem to šla potichu a bez mňaščání vočíhnout. Drápkovala sem se pomálu po tom čalouněným čéle až na samej vrchol. Bylo to hezky široký a pohodlný, ták se uvebelebila. Baba ležála natažená pod duchnou, jen hlava jí lézla. Čumím na ní v tej tmě, esli my dvě budeme spolu kamarádit, dyž v tom pohyb! Baba se votáčí na tej postéli, nadzveduje hlavu, aby se poujisťovala, že su v pelechu, ale dyž jen tma a ticho, vona se chce vobrátit a tou hlavou jak tóčí, trhne sebou fest, páč si povšimovala mýho svítícího pohlédu z čéla, a jelikože si nebyla jistá, esli po ní skočím, ták přehodila duchnu přes hlavu a na mý kočičí čistý svědómí, už se ani nehla. Kolem čtvrtý ranní hodiny, to už sem nevydržála a šla sem Babu vočichovat, esli néní po ní. A představujete si, že vona žádný protestýrování, žádný „Sofí, do postele ne“, ale úplně móc mě mazlikovala a kožich vyhlazovala, drbala za ušima, a dyž už sem toho měla dost, ták sem zamňaščála, že esli mi nedá honem dobrý papání, ták žádný příští mazlikování už Sofí né. Jelikože Baba misku naplnila, do pelechu mě po téj noční debatě taky přitulila, ták sem si pomyšlenkovala, že ti dvounožci, co si mě pořídili, úplně nebudou takový špatný lidi, ale kdoví, jakej voni se mnou mají záměr, že? Páč si vobyčejná kočka venkovská nemůže v tejhle době bejt ničím jistá, považujte, začala sem škrábat ten Déník tříbarevné kočky, abyste vy vostatní moji četenáři věďáli, jaký to s těma dvounožecama je.

Vaší Sofí Letizia del Campo


Sofí Letizia del Campo

Autorka má na svém kontě již několik titulů vydaných pod svým skutečným jménem.

Doporučení:
Share

Napsat komentář