O drsných stránkách krásného povolání

Mi-pacienti-a-dalsi-zvirata
Po Veterinářce Gillian Hickové přichází na pulty českých knihkupectví další rozporuplné dílo z prostředí zvířecí medicíny.

Málokteré povolání figuruje v tolika dětských snech jako profese veterinárního lékaře. Možná i vy sami jste v tom krásném věku deseti let byli pevně přesvědčeni, že nechcete strávit život jinak než zachraňováním roztomilých štěňátek a koťátek.

Mí pacienti a další zvířata je kniha, která dokáže otevřít oči nejen malým aspirujícím zvěrolékařům. Minulý rok ji vydalo nakladatelství IkarSuzy Fincham-Grayová v ní popisuje svou cestu od nejisté, ale odhodlané studentky, která si přeje uspět v tehdy převážně mužském povolání, až po zkušenou lékařku působící ve veterinární nemocnici. Text je rozdělen do kapitol označených jmény zvířecích pacientů, kteří se autorce z různých důvodů zapsali do srdce. Příběhy jsou svižné a dobře se čtou, přestože se v textu setkáme s větším množstvím odborných výrazů, které by nezasvěceného čtenáře mohly rušit.

Pokud ale hledáte odpočinkovou četbu, která veselými nebo možná trochu dojemnými historkami zahřeje u srdce, pak raději sáhněte po jiné knize. K domácké venkovské atmosféře, na niž jsme byli zvyklí u Herriota, má Mí pacienti a další zvířata opravdu daleko. Kniha se odehrává ve sterilním a poněkud soutěživém prostředí veterinární nemocnice, která se bez přehánění dá přirovnat k moderním zdravotnickým zařízením pro lidi. Čtenáři nabídne realistický pohled na chod oddělení, kde je zvířatům poskytována prvotřídní péče, ale kde někdy nezbývá čas na přehnaný projev emocí. U knihy z veterinárního prostředí nejspíš neočekáváme, že budou mít všechny příběhy šťastný konec, přesto ale doufáme, že autor zvládne tyto situace popsat citlivě a s jistou důstojností. Herriotovi se to koneckonců podařilo – při čtení jeho knih měl člověk vždy úsměv na tváři, přestože osudy některých jeho pacientů nebyly zrovna veselé. Grayová, oproti tomu, podává své zkušenosti se smrtí a utrpením absolutně bez příkras. Dozvídáme se, že někdy pacienti umírají, i když se veterinář snaží sebevíc a nedopustí se žádné chyby. Přečteme si příběh o štěněti, které si stihlo užít sotva dva měsíce života, než mu ho vzala krutá nevyléčitelná nemoc. Seznámíme se s příběhy starých osamělých lidí, kteří se dovídají, že jejich milovaný mazlíček potřebuje léčbu, jakou si nemohou dovolit. S napětím, anebo možná s odporem budeme číst popisy všemožných tělesných tekutin a hrozivých zranění.

Dokážu si představit, že pro někoho to bude důvod knihu odložit. Nenabízí nám únik od stresu, spíš připomíná hrůzy, kterých máme v běžných životech dost na to, abychom si o nich potřebovali ještě číst. I tak si ale dílko jistě najde své příznivce. Silnější povahy a fanoušky lékařských příběhů ohromí pokrok, který zvířecí medicína v posledních letech zaznamenala. Budou hltat popisy zákroků, přístrojů a svižného života na pohotovosti. Veterinární lékaři, ale i sestry, technici, studenti a zkrátka všichni lidé, kteří se živí péčí o zvířata, v příbězích Grayové patrně uvidí svoje vlastní hořkosladké zážitky z praxe. Vlastně, a teď budu možná malinko škodolibá, kdybych měla budoucím studentům veterinární medicíny doporučit jednu knihu, která by jim nastínila, jaké je povolání zvěrolékaře ve skutečnosti, byla by to tahle.

Přes to všechno, co jsem dosud napsala, si nemyslím, že Mí pacienti a další zvířata je kniha výhradně o medicíně. Je to především kniha o etice. Autorka se nám v ní snaží nastínit, jaké to je rozhodovat o cizím životě – natož o životě tvora, který nám nerozumí a svá přání nedokáže sám vyslovit. Ukazuje nám, že někdy má veterinář na výběr mezi dvěma možnostmi, z nichž jedna je špatná a ta druhá ještě horší. Poučuje nás o těch aspektech praxe, na které většina aspirujících zvířecích doktorů zpočátku ani nepomyslí: že veterina je především práce s lidmi, co se bojí, pláčou, mají vztek a ten si často slepě vybíjí na svém okolí.

Když se podíváme na samotný závěr do doslovu, zjistíme, že se v něm skrývá ještě jeden, poslední příběh. Jde o fenku Emmu, se kterou se během celé knihy sem tam setkáváme jako se samozřejmou součástí autorčina života. Jedno běžné odpoledne se ale změní v okamžik hrůzy, když Grayová během koupání nahmatá na svém vlastním psovi bulku a okamžitě tuší, že to neznamená nic dobrého. V tu chvíli i sama autorka – zpočátku drsná a možná trochu arogantní profesionálka zachovávající si odstup – začíná chápat, jak se majitelé jejích pacientů cítí, když přicházejí o své mazlíčky. Zpochybňuje sama sebe, svá rozhodnutí. Je to, co dělá pro svého psa, opravdu to nejlepší? Nemohla udělat víc? Neměla si všimnout dřív, že se s Emmou něco děje? Je to přece její mazlíček a ona je veterinářka, ona by měla vědět.

Kdykoli pohlédnu na Emmu, stojím proti nemoci, kterou nedokážu léčit a která ji zabije. Ta ztráta nespočívá jen v pocitu marnosti veterináře, který nedokáže zachránit vlastního mazlíčka, spočívá také ve vědomí, že ačkoli dokážu pochopit, co mě naučila, a využít to při léčbě svých pacientů a budování vztahů s novými zvířaty v naší rodině, nikdy znovu nezažiju takovou lásku, o niž přijdu, až ona odejde. (str. 372)

A tohle je – aspoň za mě – jeden z nejsilnějších momentů celé knihy. Bolest a beznaděj, kterou cítí zvířecí i lidští doktoři po celém světě ve chvíli, kdy přes všechny ty hodiny studia a veškerou péči nedokáží pomoci své vlastní rodině, tomu, kdo jim je na světě nejdražší. Tahle myšlenka se mnou zůstala ještě hodně dlouho po otočení poslední stránky a už jen pro ni by si kniha zasloužila, aby jí čtenář dal šanci.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeMí pacienti a další zvířata
Jak se stát veterinářkou a nezbláznit se z toho

Fincham-Grayová, Suzy

Ikar, 2019

Napsat komentář