Knihu Na konci cesty od autora Johna Bartha
vydalo nakladatelství Dokořán.

Vstal jsem, ze spaní v křesle celý zdřevěnělý, osprchoval se, převlékl a vyrazil na snídani. Snad protože byl na mě předešlý den tak nezvykle rušný, nebo snad protože jsem spal relativně málo (musím přiznat, že příčiny mě obecně vzato nezajímají), měl jsem v hlavě prázdno. Jako by tu dnes cestou do restaurace, během jídla ani cestou domů žádný Jacob Horner nebyl. Po snídani jsem se vrátil na pokoj, usedl do houpacího křesla a houpal se; drahnou chvíli jsem sotva vnímal, co dělám, a nemyslel jsem vůbec na nic. Jednou se mi zdál sen a v tom snu pro mě bylo značně důležité dozvědět se, jaká je předpověď počasí na následující den. V novinách jsem pátral po zprávách o počasí, avšak na obvyklém místě jsem je nenašel. Zapnul jsem rádio, jenže hlasatelé zpráv se o zítřejším počasí vůbec nezmínili. Vytočil jsem telefonní číslo meteorologické služby (sen se odehrával v Baltimoru), ale i když nahraný hlas popsal aktuální povětrnostní podmínky, o předpovědi na příští den jsem se nedozvěděl nic. Ze zoufalství jsem nakonec zavolal přímo do meteorologického ústavu, jenže bylo pozdě v noci a nikdo mi to nezvedl. Náhodou jsem znal jméno hlavního meteorologa, a tak jsem mu zavolal domů. Než to zvedl, telefon dlouze vyzváněl, a následně mi připadalo, že v jeho hlase registruji znepokojení.
„O co jde?“ zeptal se.
„Chtěl bych vědět, jaké bude zítra počasí,“ žádal jsem si odpověď. „Je to strašně důležité: víte, já…“
„Zbytečně se namáháte udělat na mě dojem,“ řekl meteorolog.
„Úplně zbytečně. Kde se ta vaše nedůvěra vzala?“
„Nedůvěra? Vůči čemu? Ujišťuji vás, pane, že chci pouze vědět, jaké bude zítra počasí. Ta otázka mi nijak nedůvěřivá nepřipadá.“
„Když to musíte vědět, zítra žádné počasí nebude.“
„Cože?“
„Slyšel jste dobře. Řekl jsem, že zítra žádné počasí nebude.
Všechny přístroje to potvrzují. Nesmíte být skeptický. Nebude hezké ani škaredé počasí.“
„Ale to není možné!“
„Už jsem řekl,“ zabručel ten člověk z předpovědi počasí.
„Berte, nebo nechte být. Zítra žádné počasí a šmytec. A teď už mě nechte; musím se vyspat.“
Zde sen skončil a já se probudil velice rozrušený. Vyprávím to teď proto, abych názorně ukázal rozdíl mezi náladami a počasím, abych doložil jejich obvyklou analogii. Za takovýchto dnů, pomineme-li existenci v bezvýznamném metabolickém smyslu, přestal Jacob Horner úplně existovat, neboť jsem postrádal svou osobitost, svou osobnost: nebylo žádné ego; žádné já. Jako musí biologové obarvit mikroskopické vzorky, aby je vůbec bylo vidět, musel jsem být i já obarven tou či onou náladou, abych mohl disponovat rozpoznatelným já. Fakt, že má nespojitá a za sebou následující já byla navzájem propojená dvěma nejistými vlákny, tělem a pamětí; fakt, že z povahy západních jazyků předpokládá slovo změna cosi, čeho se změny týkají; fakt, že byť nejsou organismy bez obarvení vidět, barvivo ještě nepředstavuje organismy – to vše jsou faktory, jichž jsem si byl vědom, ale nezajímaly mě.
Za dnů bez počasí jsem jen živořil. Mé tělo sedělo v houpacím křesle a houpalo se a houpalo a má mysl byla bezmála stejně prázdná jako mezihvězdný prostor. Takový byl i den po návštěvě Morganových: od půl deváté ráno snad až do druhé odpolední jsem seděl a houpal se. Pokud jsem vůbec na Láokoónta pohlédl, nepoznával jsem ho. Avšak ve dvě hodiny zazvonil telefon a polekal mě tak, že se Jacob Horner navrátil do života, vymrštil se z křesla a telefon zvedl.
„Haló?“
„Jacobe? Tady Rennie Morganová. Povečeříte s námi dneska večer?“
„Proč, proboha?“ Tento Jacob Horner byl popudlivý člověk.
„Proč?“ zopakovala po mně nejistě Rennie.
„Ano. Proč sakra jste všichni tak dychtiví naservírovat mi večeři?“
„Vy se zlobíte?“

——————–

Můžete se podívat na další ukázku.

——————–

O autorovi

John Simmons Barth (* 1930, Cambridge, Maryland) je americký romanopisec a autor povídek, který proslul zejména díly postmoderních a metafikčních kvalit. Krátce studoval moderní instrumentaci na newyorské konzervatoři Juilliard School, poté absolvoval Univerzitu Johnse Hopkinse v Baltimoru. Debutoval dvěma realistickými novelami, The Floating Opera (1956) a The End of the Road (Na konci cesty, 1958), v nichž líčí postavy zatížené pocitem zbytečnosti svého konání a vliv těchto postav na sice aktivnější, avšak méně vnímavé okolí. Mezi jeho další významné texty patří metafikční povídky Lost in the Funhouse (1968), romány The Tidewater Tales (1987), Once upon a Time(1994) či teoretický esej The Literature of Exhaustion (1967). John Barth ve svých dílech kombinuje filozofickou hloubku a složitost s pronikavou satirou a nevázaným humorem. Na konci cesty je prvním Barthovým dílem přeloženým do češtiny.

Zdroj informací: nakladatelství Dokořán

Nakladatelství Dokořán vzniklo v roce 2001 a dosud vydalo více než 600 titulů, z nichž asi třetinu tvoří překlady z angličtiny, francouzštiny, němčiny, holandštiny, čínštiny, italštiny, polštiny a ruštiny. Od počátku se zaměřuje na populárně-naučnou a odbornou literaturu s výběrovými přesahy do kvalitní beletrie a poezie. Snaží se vydávat tituly nejen zajímavé, ale i profesionálně vyrobené.

Související knihy

Barth, John

Dokořán, 2020