Knihu Plnou parou do pohádky od autorky Ivy Hoňkové
vydalo v edici Pohádkové čtení nakladatelství Grada.

Záhadná paní s paraplíčkem

Na víkendy se mašinka moc těšila. Hlavně o letních prázdninách. Těšila se proto, že v takové dny vozila výletníky na piknik. Lidé z velkého města totiž neměli žádné zahrádky, a protože si chtěli po těžkém pracovním týdnu odpočinout, vozila je Třistadesítka do přírody. Kousek za městem byla velká prostorná louka s nízkou sametově zelenou trávou, vysoké vzrostlé stromy nabízely v parných dnech stín a lidé se toho snažili využít. Nastupovali s dekami a proutěnými košíky plnými nejrůznějších dobrot, jídla a pití do osobních vagónů a celý vlak voněl jako o posvícení. Vznešené dámy, pánové i jejich děti byli v piknikový den vystrojení jako na ten největší svátek. Pro mašinku to byla doslova pastva pro oči. Některé obzvlášť bohaté slečny si s sebou na piknik vozívaly i paraplíčka. Mašinka dlouho přemýšlela, na co vlastně takové deštníky bohatě zdobené krajkou potřebují. Až jednou zaslechla, jak si spolu dvě dámy na nástupišti povídají, že je dobré mít paraplíčka, protože by ostré sluníčko mohlo spálit jejich bílou pleť. Třistadesítka se tomu jen usmála. Byla totiž vyrobená z plechu, a tak žádné paraplíčko nepotřebovala. Právě naopak, radovala se z každého slunečného počasí. Za ta léta na trati už věděla, že v dešti na piknik nikdo nepojede a za chladných zimních dní už teprve ne.
Tyto piknikové vyjížďky měly jednu zvláštnost. A sice to, že u piknikové louky nebyla žádná železniční zastávka. Nebyl tam ani žádný přechod, ani návěstidlo. Třistadesítka byla velmi chytrá a znala přísné drážní předpisy. Dobře věděla, že kde není nádraží ani vyznačená zastávka, nesmí zastavit a pustit cestující z vlaku. Ale pokaždé, když přijeli k místu pikniku, přimhouřila oči a dělala, že o tomto pravidle nic neví. Na povel pana France poslušně zatáhla za brzdu, jejích šest velkých kol se zastavilo, lidé si vystoupili, jiní zase přistoupili, strojvedoucí zapískal odjezd a mašinka se pomaličku rozjela do další železniční stanice.

Byla neděle, nádherné srpnové ráno. Na nebi ani mráček a Třistadesítka už stála na svém místě na vlakovém nádraží. Vodu na páru už měla pěkně nahřátou a pod jejím kotlem se topilo jako o závod. Lidé nastupovali do malých zelených vagónů a usedali na dřevěné lavice, celí natěšení na piknik za městem. Tu k vláčku přistoupila paní v překrásných bílých šatech. Mašinka si ji pozorně prohlížela od hlavy až k patě a malinko se zamračila. Něco se jí na té paní nezdálo. Její vysoká štíhlá postava se skoro vůbec nedotýkala země. Našlapovala, jako by se vznášela. Zvláštní bylo i její oblečení. Bílé šaty kolem ní vlály jako hedvábné pavučinky. A vůbec nejpodivnější byl její vysoký klobouk zatočený do kornoutu, ze kterého se snášel až téměř k zemi průsvitný bílý závoj. Mašinka nikdy před tím takový neviděla. Jediné, co měla ta paní s ostatními spolucestujícími podobného, bylo její paraplíčko. Bylo nádherně zdobené bohatou výšivkou květin a bílých pavích per, ve kterých se na slunci lesky pravé perly.
„To je nádhera!“ vyfoukla mašinka úžasem.
Když tato záhadná bytost nastoupila do prvního vagónu, nikdo z cestujících si jí ani nevšiml.
„Taková krásná paní, s šaty jaké nosívaly princezny, s paraplíčkem vykládaným drahými perlami, a nikdo o ni ani okem nezavadí?“ bručela si lokomotiva. „A nemá ani jízdenku! To je neslýchané! Pomoc, je tady černý pasažér!“ volala na strojvedoucího France, ale nikdo její volání neslyšel.

——————–

Můžete si prolistovat další ukázku.

——————–

O autorce

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd.

Související knihy

Hoňková, Iva

bambook, 2020