Ukázka z knihy Smrt půvabného média (Frank Tallis)

Smrt puvabneho media
Tentokrát je obětí v klasické záhadě zamčeného pokoje proslulé spiritistické médium. Detektivní příběh přenese čtenáře do Vídně na konci 19. století, kdy vzniká celá řada nových uměleckých a vědeckých směrů včetně psychoanalýzy.

Knihu Smrt půvabného média od autora Franka Tallise
vydalo nakladatelství Portál.

Rheinhardt prošel chodbou a nahlížel do všech místností. Byt nebyl příliš rozlehlý: ložnice, obývací pokoj, koupelna a kuchyně, jejíž součástí byla i komora. Služebná ho přitom pozorovala: statný muž v tmavomodrém kabátu, očividně pohroužený do myšlenek.
Inspektor se zarazil a nakroutil si pravou polovinu kníru do ještě ostřejší špičky. Pak se vrátil k zamčeným dveřím, poklekl k nim a nahlédl dovnitř klíčovou dírkou.
Nic však nespatřil. Místnost byla podle všeho zamčená zevnitř, takže v ní stále někdo pobýval. Dotyčný se však od příchodu Rosy Sucherové v devět hodin ráno nepohnul ani nepromluvil.
Rheinhardt zaslechl, jak po schodech přibíhá jeho pobočník Haussmann se strážníkem z Grosse Sperlgasse. O pár okamžiků později se oba vynořili na konci chodby.
„Takže?“ otázal se Rheinhardt a pomalu se vztyčil. Coby zavalitý člověk se přitom zapřel rukama o stehna, aby se mu lépe vstávalo. Oba muži mu vyrazili vstříc, za sebou nechávali cestičku z mokrých šlápot.
„Všechny okenice jsou zavřené na petlici,“ hlásil Haussmann, „kromě jedné. To okno není v dešti moc dobře vidět… ale zdálo se mi zavřené. Obývací pokoj je zvenčí naprosto nepřístupný.“
„Nešlo by to ani ze žebříku?“
„No, kdyby měl člověk hodně dlouhý žebřík, tak ano, pane.“
Oba muži se před Rheinhardtem překotně zarazili. Přestože řádně promokli, zračilo se jim ve tváři jakési psí nadšení – potlačované vzrušení retrívra předtím, než se mu hodí klacek. Za nimi se choulila ubohá postavička Rosy Sucherové a okusovala si nehty.
„Strážníku,“ oslovil muže Rheinhardt. „Doprovodil byste slečnu Sucherovou dolů?“
„Dolů, pane?“
„Ano, dolů do vstupní chodby. Přijdu tam hned za vámi.“
„Jistě, pane,“ přikývl policista a otočil se na podpatku.
Než stačil vyrazit, položil mu Rheinhardt ruku na rameno ve snaze trochu ho umírnit. „Jemně,“ pošeptal mu. „Ta mladá dáma je rozrušená.“
Potom Rheinhardt sevření uvolnil, aby strážník mohl přistoupit k Rose Sucherové. Ten tak učinil s přehnanou opatrností pohřebního zřízence. Rheinhardt obrátil oči v sloup a otočil se k Haussmannovi.
„Myslím, že už bychom neměli ztrácet čas. Jsou to bytelné staré dveře, ale snad si s nimi poradíme.“ Haussmann smekl promáčenou čepici a začal jí kroutit, až na podlaze mezi jeho nohama vznikla loužička dešťové vody. Když byl hotov, nasadil si vyždímanou pokrývku hlavy zpátky.
„Dostanete rýmu,“ poznamenal Rheinhardt. Haussmann se na nadřízeného podíval, jako by nevěděl, co na to má říct. „Proč si ji nesundáte?“
Haussmann tedy čapku poslušně sňal a nacpal si ji do kapsy. Postavili se každý na jednu stranu chodby.
„Připraven?“ zeptal se Rheinhardt.
„Ano, pane.“
Rozběhli se a vrhli se proti dveřím. Ozvala se dutá rána a lapání po dechu. Haussmann poodstoupil a s bolestivou grimasou si třel rameno.
„To bolí.“
„Však to přežijete,“ poznamenal Rheinhardt. Na druhém konci chodby právě strážník otvíral vstupní dveře Rose Sucherové. Na okamžik se ohlédla, ale pak se chvatně přikrčila a protáhla se policistovipod rukou ven.
„Tak to zkusíme znovu,“ zavelel Rheinhardt.
Vrátili se na svá místa a celý postup zopakovali. Tentokrát se však po nárazu zárubeň odtrhla a dveře se s hlasitým praskotem rozletěly. Oba muži vpadli dovnitř a jen s námahou se jim povedlo udržet rovnováhu.
Rheinhardtovi několik vteřin trvalo, než jeho oči přivykly přítmí. Záclony byly zatažené a světlo chabé. Nebylo ho však ani třeba; nepříjemný zápach k potvrzení jeho nejhorších obav stačil.
„Pane na nebi…“ V zabarvení Haussmannova hlasu se mísila zbožná úcta s hrůzou. Ocitli se ve velké místnosti s vysokým stropem zdobeným reliéfy okřídlených andílků s girlandami. Rheinhardtovu pozornost však upoutal masivní kulatý stůl, kolem nějž bylo pravidelně rozmístěno deset bytelných židlí. Uprostřed stolu stál nevkusný stříbrný svícen. Knoty byly vyhořelé a z přemrštěně zdobných ramen visely dlouhé voskové rampouchy.
Z přítmí začaly pozvolna vystupovat další obrysy, i lenoška umístěná na opačné straně pokoje. Nebyla prázdná a stín, který na ní spočíval, se vzápětí proměnil v ležící ženskou postavu.
„Haussmanne,“ vyzval podřízeného Rheinhardt. „Závěsy, prosím.“
Mladík však dál beze slova stál a jen zíral.
Rheinhardt zvýšil hlas. „Haussmanne?“
„Pane?“
„Ty závěsy, prosím,“ zopakoval inspektor.
„Ano, pane.“
Haussmann obešel stůl, ale nespouštěl přitom pohled z mrtvoly. Když odhrnul první závěs, do místnosti vniklo slabé světlo. Potom sáhl po druhém, ale Rheinhardt ho zarazil: „Ne, to stačí.“
Připadalo mu nesprávné či neuctivé odhalovat mrtvé tělo ještě víc. Vykročil vpřed, opatrně přešel po prošlapaném perském koberci a stanul u lenošky.
Ležela na ní žena, asi třicetiletá a velice krásná. Útlá ramena se skrývala pod záplavou světlých loken. Na sobě měla šaty z modrého hedvábí – s výstřihem, který zdolával hranice dobrých mravů – a na bujném poprsí jako z alabastru jí spočívala dvojitá šňůra perel. Vypadala, jako by spala, nebýt tmavé skvrny rozlévající se přes dekolt a krve vysrážené v rozeklaných okrajích rány, jež jí roztrhla srdce.
Na její poloze bylo cosi zvláštního – téměř strojeného –, jako by někomu seděla modelem. Jedna paže spočívala volně podél těla, zatímco druhou měla úhledně položenou za hlavou.
„Pane?“
Haussmann kamsi ukazoval.
Na stole ležel list papíru. Rheinhardt k němu došel, aby si vzkaz prohlédl. Byl psán krouceným rukopisem: Bůh mi odpusť mé činy. Jisté druhy nauk jsou zakázané. Odnese mě do pekla bez naděje na vykoupení.
Zdálo se, jako by pisatelkou někdo smýkl, právě když dokončovala poslední slova. Inkoustová linka opsala oblouk a byla přetažená přes okraj na pravém dolním rohu stránky. Při bližším pohledu si Rheinhardt také povšiml, že dotyčná se v poslední větě přepsala. Rozmyslela se a vyškrtla jisté slovo před slovem ve větě Odnese mě do pekla.
„Sebevražda,“ mínil Haussmann.
Rheinhardt ponechal poznámku bez odpovědi. Haussmann jen pokrčil rameny a prošel kolem stolu k lenošce. „Je velice krásná.“
„Skutečně,“ souhlasil Rheinhardt. „Nápadně krásná.“
„Slečna Löwensteinová?“
„Velmi pravděpodobně. Patrně bychom měli zavolat zpátky Rosu Sucherovou, aby nám potvrdila její totožnost. Ačkoli když ji to tolik rozrušilo, tak to možná není dobrý nápad.“
„Mohlo by nám to ušetřit dost běhání, pane.“
„To je pravda. Ale dobrého policistu nedělají pouze účelná rozhodnutí, Haussmanne.“ Pobočník se zatvářil ublíženě, což Rheinhardta přimělo, aby zmírnil výtku smířlivým úsměvem. „Kromě toho,“ pokračoval, „slečna Löwensteinová čekala dnes večer hosty.
Snad se mezi nimi najde nějaký muž, který nám bude ochoten pomoci.“

——————–

Další ukázky najdete na stránkách nakladatele.

——————–

O autorovi

Frank Tallis je britský psycholog a psychoterapeut. V Portále vyšla kromě dnes uvedené také jeho kniha Posedlost láskou (ukázka).

Zdroj informací: Portál


Portál byl založen v roce 1990 a dnes patří mezi dvacet největších nakladatelství v ČR. Vydává publikace z těchto oblastí: psychologie, pedagogika, sociální práce, média, populárně psychologická literatura, příručky pro rodiče, knihy her, knihy o zdravém životním stylu, rozhovory se zajímavými osobnostmi, knihy pro děti aj. Vydává také čtyři periodika: Psychologie dnesDěti a myRodina a školaInformatorium 3–8. Portál pořádá též odborné semináře pro pedagogy (akreditace MŠMT) a kurzy pro rodiče.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeSmrt půvabného média
Detektivka ze staré Vídně

Tallis, Frank

Portál, 2020

Napsat komentář