Za rok mi bude třicet.
Šance na hypotetické vdavky se začnou rovnat zázraku.
Ba ne – už teď se rovnají zázraku.
Coby čerstvá dědička prosperující fabriky jsem metamorfovala v poměrně žádoucí partii. Ale ani to nepomohlo. Ženiši veškeří žádní.
Při pohledu do zrcadla jim dávám za pravdu. Co by na mně kdo viděl? Mnoho krásy jsem nepobrala. Zato kilogramů dosti. Ba přímo nadbytek. Mohla bych rozdávat.
Ať se sebou udělám cokoli, ať na sebe navleču sebeatraktivnější ohoz, pořád vypadám jako kuchta.
Za rok mi bude třicet.
Zůstane mi leda tak štrikování, odpolední kafíčko s kapkou smetany, výhled z okna do stále stejných záhonků, debaty s farářem o dobročinné sbírce a štamprlátko strejdovy griotky po nedělním obědě.
Život jako v ráji.

* * *

Jednoho svěžího dopoledne mi listonoš přinesl nádhernou obálku z ručně vyrobeného papíru. Ze stejného materiálu byl i luxusně vyhlížející list, popsaný úhledným mužským rukopisem.

Vážená slečno Antlerová,
dovoluji si co nejuctivěji reagovat na Váš inzerát, podaný v Národních listech dne 7. března t.r.
Vzhledem ke svým zkušenostem (vizte prosím přiložený životopis a doporučení od nynějšího zaměstnavatele) mám tu smělost ucházet se o Vámi nabízenou pozici ředitele továrny. Seznáte-li mé kompetence relevantními pro daný účel, bude mi potěšením se s Vámi setkat.
Předem děkuji za Vaši laskavou odpověď.

V dokonalé úctě
PhDr. Tadeáš Bergmeister

Z naprosto nepochopitelných důvodů se mi rozbušilo srdce, zachváceno znepokojivým napětím. Jako by ten list papíru vyzařoval nevysvětlitelné magické fluidum.
Doktor Bergmeister je nepochybně nádherný člověk. Uhrančivý. Zdvořilý a zároveň neústupně panovačný. Připraven sevřít milovanou ženu v náruči a polaskat její půvaby.
Tak prrr! Co to plácám?
Onen pán se uchází o zaměstnání. A nikoli o příležitost ukojit mé choutky, jež (mimochodem) dávno odumřely.
Ano, odumřely! A nemá smysl je jakkoli probouzet.
Sedla jsem k psací soupravě a načmárala odpověď:

Vážený pane doktore,
děkuji za dopis, který shledávám poměrně zajímavým. Nevylučuji možnost setkání.
Prosím o zprávu, v jakém termínu se dostavíte.

S pozdravem
Klára Antlerová
majitelka firmy

Tak co, je to dostatečně chladné? Odtažité? Až nezdvořilé?
Neodradí-li toho chlípného svůdce ani takto komisní a neuctivý tón, pak tedy nevím.
Počkat – chlípného svůdce? Jak jsem na to přišla?
No, určitě bude něco takového. Ta úlisná slizkost kanoucí z jeho podlézavé nabídky! Určitě si představuje, jak se mnou provádí kdovíjaké neslušnosti!
Nebo si to spíš představuju já.

* * *

O týden později mi na stole zakotvila další elegantní obálka.

Vážená slečno Antlerová,
předem mého dopisu přijměte vřelé poděkování za laskavou odpověď.
Vaši továrnu mohu navštívit 25. dubna. Vyhovuje Vám tento termín? Pokud ano, zdvořile prosím o sdělení, jaký čas by pro Vás byl nejvhodnější. Předem velice děkuji.

V dokonalé úctě srdečně zdraví
PhDr. Tadeáš Bergmeister

Sdělila jsem tomu neotesanému erotomanovi, že 25. dubna snad dokážu vyšetřit chvilku času. A že by to bylo nejlepší v jedenáct hodin dopoledne. A že bych uvítala, kdyby se neopozdil.

* * *

Úderem osmé hodiny ranní jsem trůnila v oficíně a štěkala nervózní připomínky stran kadeřníkova naprosto nemožného úsilí stvořit na mé hlavě jakýsi náznak účesu. S výsledkem jsem nebyla spokojena ani po dvou hodinách, leč nebylo zbytí, a já musela pádit domů. Střemhlavým skokem jsem vtrhla do šatny a spustila nekonečnou a horečně náruživou převlékací sérii. Na mém nevzhledném těle postupně splynulo ne méně než třicet oblečků. Všechny jsem zavrhla. Čili půjdu nahá.
No, to asi ne. S krajní neochotou jsem vzala na milost kostým v barvě čokolády. Snad k němu dokážu nalézt vhodné botičky, náušnice i brož. Ještě by to chtělo i vhodnou figuru, ale holt se budu muset spokojit s tou svou. Lepší nemám.
Výběr parfému = další bezbřehé váhání. Mou ruku neodolatelně přitahovala nasládlá frivolní voňavka nespoutané femme fatale, marnivé kokety libující si v hříšných neřestech. V životě jsem ji nepoužila. (Teda skoro nikdy.)
Ale něčím takovým se přece nemohu opatlat! V jedenáct hodin dopoledne! To chce cosi decentního. Korektního. Unylého. Čili: ač nerada, musím sáhnout po té fádní kolínské vodě, v níž se chodím nudit do kostela i do kanceláře.
Nooooo… Opravdu jsem taková uťáplá puťka? Šedivá myš bez špetky fantazie? TŮDLE!
Flakón ubohé tuctovosti letěl do kouta a mou pleť nezadržitelně rozplamenila smyslná esence vášnivého ženství.
Ten bude čubrnět, pan doktor! V jedenáct hodin dopoledne!

* * *

Nakonec se neopozdil on, ale já. Bezmála o hodinu.
A co na tom… Hošánek musí něco skousnout, uchází-li se o práci.
Čekal na mě v sekretariátu. Štíhlý, vysoký, v nádherném obleku a nóbl lakýrkách zářících oslepujícím leskem.
Ačkoli nemohl neslyšet klapnutí dveří, posečkal ještě dvě či tři vteřinky. A teprve pak se otočil čelem ke mně.
No. No! Tak je to hezoun, a co má být?!
Snobský náfuka, přestrojený za škrobeně kultivovaného gentlemana, doslova přetékajícího samolibým sebeuspokojením. Zdvořilý, blazeovaný, generosní. Člověk by ho praštil.
Kdo je mu zvědavý na tu jeho protivnou odtažitost? Kdo stojí o ten respekt k mé osobnosti? Sakra! To neumí dát najevo, že jsem taky žena? A že se musí zuby nehty držet, aby mě neuchopil do náruče a nepřisál své drzé samčí pysky na mé něžné dívčí rtíky?
Nemusí se držet. Naopak. Ani rozžhaveným železem by ho nikdo nedonutil dotknout se mě byť jen třímetrovou tyčí.
„Slečno Antlerová, s vaším laskavým svolením bych se osmělil stručně představit svou kariérní historii.“
Pozbyvši chatrných zbytků zdravého rozumu jsem na něm visela žalostně uchváceným pohledem, zatímco jeho hanebně odzbrojující sametový témbr proměňoval mou fyzickou podstatu v kaluž rozteklého vosku.
Vyprávěl mi jakési pohádky, z nichž si nepamatuju ani písmeno. Utkvěla mi pouze informace o jeho věku – šestatřicet let. Čili mladý, ale už rutinovaný obchodník. Dokazovaly to znamenité reference.
Nebylo důležité, co říká. V mé hlavě bylo o jeho angažmá definitivně rozhodnuto.

* * *

Úplně na závěr jsem se zeptala na to nejdůležitější:
„Ehm, mimochodem, ještě mě napadá taková nepodstatná drobnost: máte rodinu?“
Poprvé za celou dobu malinko vypadl z role.
„Co, prosím?“
„No, jestli jste ženatý a máte děti.“
„Aha, tedy nikoli. Jsem dosud svobodný. Proč vás to zajímá? Souvisí to nějak…“
„Ptám se jen proto,“ skočila jsem mu do řeči, rudá až na zadku, „že vám chci nabídnout podnájem v zámečku. Tak říkáme naší vile. Tedy pokud byste měl zájem.“
„Zdvořile děkuji, ale není to nutné. Mám rychlý vůz, takže mohu bez problémů dojíždět.“
No tak si trhni nohou, osle! Teď vypadám jako politováníhodná ubožačka, co se snaží vlákat nic netušící oběť do svého doupěte. A oběť to prokoukla a velkodušně odmítla. Dobře mi tak, měla jsem zůstat zticha.

* * *

Při odchodu mě naposledy vystavil pečlivě vykalkulované podmanivosti svých mandlových očí.
„Mohu vám složit kompliment, milostivá slečno?“
„Kompliment? Ehe… cože? Jo, aha, můžete,“ zablekotala jsem přiblble.
„Máte neobyčejně interesantní a originální parfém.“
Ano, ano. Zvolila jsem správně. Voňavku i tohohle chlapa.
Bude z něj ředitel přesně podle mého vkusu. Nepochybně si dokáže poradit jak s naší fabrikou, tak i se mnou.
Jenom abych si já dokázala poradit s ním.
A hlavně sama se sebou.

… pokračování příště…

Adéla Y.

Autorka má na svém kontě již několik titulů vydaných pod svým skutečným jménem. Připravovanou knihu „NIKOMU NEVĚŘ! NIKOMU.“ si z jistých důvodů přeje publikovat inkognito.