Výšiny Hluboké

Marsalek_Vysiny Hluboke
Krátká povídka o hledání Boha, o marnivosti, pýše a zpochybňování lidského údělu.

Nebylo mu ještě ani dvacet, nebylo mu ani sedmnáct, když se jako toliký před ním vydal cestou, kteráž je cestou hříchu a pouze hříchu. Učil se astrologii, metafyzice, předvídání, a to s dostatečnou pílí i vervou, že největší z mistrů těchto šedých vědních oborů mohli k němu vzhlížet pro jeho houževnatost. Skutečně nebylo mnohých před ním, kteří by zvěděli tak moc, navíc byl stále mladý. Ale Immanuel – tak se jmenoval – ustavičně rozšiřoval své duševní schopnosti způsoby nepřirozenými a obtížnými. Vynakládal nadlidské úsilí k obětování vlastních pozemských tužeb, až se mu nesčetné knihy i svitky, zakázané dodatky Talmudu i zapomenuté poznatky pohanských filosofů, zjevily v pravé podobě – tedy jen coby souhrn světského vědění druhých, které mu posloužilo najít si vlastních cest k nepoznanému, a nyní před samým cílem své cesty již žádný z těchto textů nevzýval ani nepotřeboval. Trávil celé dny zdánlivě nekonečnou meditací, v níž s urputností hamižníka čistil své nitro od všech zbývajících kousků lidské marnivosti a hříšné licoměrnosti.
Jako dítě se tento největší mudrc, nesoucí jméno prorokovaného mesiáše a spasitele židovského světa, učil řádu i pokoře svého lidu. Ve výchově mu rabínové vtiskli hebrejské morální principy i pilíře víry v jediného opravdového Boha. Věděl, jakou měrou se trestá odpadnutí i modlářství či uctívání trojjedinosti. Existovala stará přísaha, již byli dříve židé nuceni skládat ještě jako děti; šílená a temná formule, kterou na sebe svalovali vše zlé, kdyby porušili dané slovo a znectili sebe samotné přílišnou pýchou. Immanuel byl pyšný, zároveň však byl světec, který jako jediný odolal nástrahám nedokonalého těla, tak jak je psáno. Létal v oblacích vlastního nitra, to mu bylo celým vesmírem, až jednou obrovským nedopatřením uzřel z výšky sebe samého. Zahlédl se jen krátce, na zlomek vteřiny. I to však stačilo, aby se polekal natolik, že sletěl ze svých výšin zpět do hlíny a vody pozemského těla.
Co viděl, bylo odporné, bylo strašnější než vše ostatní, s čím se kdy setkal nebo co by samotnou představou dokázal obsáhnout. V tom krátkém momentu se prohlédl skrz naskrz a uviděl podstatu celého svého vědění i niterné víry tak neochvějné i mocné, která však, jak pochopil nyní, byla zcela falešná! Nic z toho, co dokázal, nebylo skutečnou cestou k Bohu či absolutnu, které hledal. Naopak viděl jen dítě, opředené nití vlastního nepravého poznání, svedeno na slepou cestu nezdravou pýchou a neznabožskou arogancí. Tehdy ztratil vše ze své vyrovnanosti i vnitřní rozvahy, kterou tak pracně nabyl, neboť viděl, že ona není principem bytí, které povede v nekonečno. Bohužel, i paleta světských slastí a utrpení zůstávala mu navěky uzamknuta; příliš divoce vymetal je ze svého nitra a nyní nebylo ničeho, co by rozžehlo v jeho těle citu.
Zbaven smyslu života toulal se světem, hledaje malý, sebemenší prožitek, jež přinesl by pohnutí, nacházel však jen prázdnotu a drtivou marnost své pusté existence. Když tak chodil bezcílně sám a bez duše, potkal tu, která ho milovala. Připojila se k němu, zavedla ho do svého domu, kde se o něj starala, jak dovedla, a Immanuel šel, protože neměl důvodu nejít. Leonor ho milovala hluboce, vším, co její mladé srdce dovedlo nabídnout, těšila se z jeho přítomnosti a rmoutila se, jak smutný on bez ustání je. Když Immanuel pochopil, že to, co nyní leží u jeho nohou, je láska, totiž ten cit, který i ti největší z arabských, židovských i pohanských filosofů viděli být tou nejprudší lidskou silou, jež popálí každého, na koho sáhne, a on vystaven jejímu žáru stále jen pociťuje tu samou prázdnotu, kterou nesvede nic zaplnit, neboť příliš zvěděl o její podstatě, aby se mohl opájet plodem tak pozemským, propadl ještě větší úzkosti.
Leonor dělala, co svedla, aby tohoto krále vlastního srdce alespoň jednou rozveselila, vše marně. Každou noc se budil s nářkem a spílal neviditelným modlám, jako by ji ani nevnímal po svém boku. Snažila se ho konejšit celou svou upřímnou láskou, tiskla se k němu, ale on jen ležel, voda kanula z jeho očí a ve chvílích největšího smutku toužebně volal po smrti. Leonor brzy poznala neblahost osudu i jeho neoblomnost, zvěděla, že jejich sjednocení nemá šťastného konce. Umořená žalem přinesla jednou dva šálky čaje, které tajně otrávila prudkým jedem, rozhodnuta pomoci svému milovanému jediným způsobem, jakým svede, připravena ho následovat. A tehdy, zatímco čekali, než čaj vychladne – snad tušíc blížící se změnu – byl Immanuel jako vyměněný. Usmíval se a hladil dívku něžně s vděčným výrazem ve tváři.
Když se napil poprvé, zachutnal mu nápoj a rozveselil se ještě víc. Leonor mlčela, zatímco si užívala štěstí, které dosud nepoznala, a byla tak zaslepená radostí z Immanuelova veselí, až sama nebyla schopna pít. Když zmizela poslední kapka z Immanuelova šálku a život vyprchal z jeho těla, seděla dál, omámena tím sladkým smíchem, který slyšela poprvé. Byla tak šťastna, že již nedokázala najít sil k vypití jedu z vlastního šálku.
Když Immanuel zemřel, jeho duch putoval do pekla, do nejnižšího kruhu, kde největší z hříšníků mají pykat navěky za své činy na zemi. Mnoho let uplynulo, než Leonor sešla stářím a také zemřela – přestože tak dobrá a čistá, i ona se poskvrnila těžkým hříchem. Sestoupila do předposledního kruhu pekelného, odkud pozorovala, málo dbaje vlastního utrpení, Immanuela, jak hloboko pod ní sedí v horoucí lávě, propíchán dlouhými jehlami, a zatímco ostatní hříšníci plnili nelidským rykem bolesti sirnaté ovzduší, on mlčel a byl přesně takový jako za života. Modlila se tedy k Bohu a prosila jej, aby z Immanuela to břemeno svalil, neboť není druhého člověka dobrého jako on. Nehledě na úpornost proseb, modlitba zůstávala nezodpovězena. Zdrcená Leonor pozorovala tu změť nesčetných lidských útrap všude kolem sebe, v tomhle posmrtném ráji, který trvá navěky, v jehož středu dlel jediný hříšník, jehož utrpení dokázala nazývat peklem. Je to milost, stihne-li vás trest již v tomto životě, je štěstí, stihne-li vás utrpení v podobě lidského soužení.


Jiří Maršálek

Jiri_MarsalekAutor z Brna, ročník 1991.
Zabývá se především filosofickou prózou, žánrově spadající do realismu/naturalismu.
Jeho první román s názvem Večerní sláva Wiederhausera vyšel v prosinci 2019 u nakladatelství Formal Group.
Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeVečerní sláva Wiederhausera

Maršálek, Jiří

Formal Group, 2019

Výšiny Hluboké - DISKUZE

Počet reakcí: 1
  1. Stavrogin napsal:

    Wow, už dlouho jsem si tu nepřečetl něco takhle dobře napsaného. Večerní slávu si přidávám na seznam. :)

Napsat komentář