Těžký úděl veterinářky

Veterinarka
Aby mladá veterinářka přežila ve zdraví na irském venkově, bude potřebovat pevné nervy a smysl pro humor.

Nakladatelství Jota vydalo 3. července 2019 sbírku příhod neohrožené mladé zvěrolékařky v Irsku. Autorkou a hrdinkou knížky Veterinářka je Gillian Hicková. Nakladatelství ji v anotaci představuje jako Jamese Herriota v sukních. Britský veterinář a spisovatel James Herriot proslul energickou a vtipnou sérií příběhů ze své veterinářské praxe. Přirovnání k tomuto autorovi bylo jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla po Veterinářce sáhnout.

Ať už kastruje koně v Dublinu nebo odřezává rohy skotu na wicklowském venkově, zachraňuje zraněné kočky před zuřivými psy nebo se potýká se zdrogovaným psím hlídačem, zvěrolékařku Gillian humor nikdy neopouští. Knížka, do níž se dle anotace neutuchající smysl pro humor výrazně promítá, je vlastně záznamem náročných situací – úsměvných i tragických –, s nimiž se čerstvě promovaná veterinářka setkává. Nejenže se snaží pomoct zvířatům od různých neduhů, ale také denně bojuje s „lidskými nástrahami“ v podobě matek dohazovaček, arogantních páníčků i nerudných šovinistických farmářů. Obzvlášť otravná pro ni bývá oblíbená otázka některých mužů: „A kde je ten opravdickej veterinář?“

Povídky jsou rozděleny do částí nazvaných podle toho, v jaké studijní a pracovní fázi se Gillian nachází: Studentka, Praxe ve městě, Zastupující lékařkaPraxe ve Wicklow. Jednotlivé příhody nejsou příliš dlouhé, obvykle mívají do deseti stran. Díky prostému, sympatickému a mnohdy vcelku vtipnému stylu se čtou rychle a příjemně. Jejich obsah ale už tak příjemně nepůsobí. U vyprávění Jamese Herriota se člověk často smíchy popadá za břicho, ovšem tady musí nejedenkrát zadržovat nevolnost.

Na Veterinářce mě vedle spojitosti s Herriotem lákalo irské prostředí a představa klidné, milé, odpočinkové četby, u níž mi možná ukápne slzička od smíchu. Těšila jsem se na veselé příhody z ordinace. Neočekávala jsem, že každá skončí šťastně a že všechno bude sluncem zalité. U knížky, která se věnuje zážitkům z praxe začínající zvěrolékařky, by takové očekávání bylo jistě naivní. Přesto jsem občas nestačila zírat nad detailním a nechutným popisem některých zákroků, viz ukázka:

Než jsem do ovce sáhla, natáhla jsem si několik vrstev rukavic, ale věděla jsem, že zápach přes ně stejně pronikne. Pod rukou mi vytekl pramínek zahnívající tekutiny a zhoupl se mi žaludek. Zavrtěla jsem na něj hlavou, protože jsem narazila na další případ zavřeného děložního hrdla. Dokázala jsem do něj vsunout jenom tři prsty.
„Máte opravdu smůlu, Freddie. Je to další zavřené hrdlo. Letos se s nimi u vás roztrhl pytel, co?“
„To máte pravdu. Myslím, že je to posedmé. Je nějaká šance udělat císaře?“
„Ani nejmenší. To jehně je mrtvé už dlouho a infekce dělohy by ji určitě zabila.“
Třemi prsty jsem sotva nahmatala malou čelist. Když jsem za ni zatáhla, zůstala mi v ruce. „Tak shnilá ta jehňata jsou.“
Ovce smutně svěsila hlavu. Vstala jsem a chystala se naplnit stříkačku a ukončit její trápení, ale Freddie váhal. „To se opravdu nedá vůbec nic dělat?“
„No, jehňata jsou v takovém stádiu rozkladu, že bych je mohla vytáhnout po kouscích, ale už toho má za sebou chudinka dost. Ovce toho moc nevydrží.“ (str. 155)

I takový je život a čtenář s tím musí počítat, ale pokud patříte k choulostivějším jedincům s citlivou duší, dejte raději přednost starému dobrému Herriotovi. U něho se alespoň zasmějete pořádně. Nepřikrášlené vyprávění Gillian, vtipné pouze tu a tam, spíše vzbuzuje soucit s těžkým a nedoceněným údělem veterináře. Zaslouží ocenění za svou upřímnost a otevřenost, za snahu ukázat veselé, radostné, ale i trapné, zoufalé a nešťastné momenty ze života zvířat a jejich přátel. Dostane-li se knížka do rukou mladým dívkám, které naivně sní o zářivé kariéře zvěrolékařky, zřejmě budou nepříjemně překvapeny, ne-li přímo odrazeny. Na druhou stranu by bylo nespravedlivé tvrdit, že Veterinářka čas od času nezahřeje u srdce.

Asi za tři týdny dorazil dopis, který mi přeposlali z Billovy ordinace. Po otevření vypadl z rozlepené obálky obrázek štíhlé kočky s lesklým černým kožichem a červeným sametovým obojkem. Spokojená a stočená do klubíčka se tulila na klíně malé holčičky.
Dopis začínal: „Milá vánoční paní doktorko“. Napsala ho majitelka. Přišla do ordinace ráno po mém odjezdu, šťastná, že je její mazlíček naživu a v pořádku. Ebony, jak se kočka jmenovala, se plně zotavila a podle dopisu teď předla ještě víc a silněji než předtím.
Kdyby jen věděli, že právě díky svému předení zůstala naživu. (str. 122)

Mnohé z autorčiných zkušeností mi připadaly skoro až bizarní, nepravděpodobné, bez bližšího vysvětlení nepochopitelné. Hned úvodní povídka o podivné kastraci koně v přítomnosti malého kluka vyvolává řadu otázek, na něž nedává odpovědi. Zajímalo by mě, jestli se to skutečně takto událo. Možná ale právě díky přítomnosti takových textů byly ty s dobrým koncem působivější. Někdy, když příběh dospěl ke šťastnému vyústění, jsem nicméně podezíravě otáčela další stránky, abych se ujistila, že nepřijde nějaká zrada…

A komu bych knížku doporučila? Inu, těm ostatním čtenářům, kterým nevadí, když si vedle bezstarostných příhod přečtou několik smutných. Máte rádi knihu Marley a já od Johna Grogana? Tak tohle je něco podobného – každodenní příběhy velké vzájemné lásky člověka a jeho zvířecího parťáka.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeVeterinářka

Hicková, Gillian

Jota, 2019

Napsat komentář