Knihu Samá voda od autora Ludvíka Součka
vydalo nakladatelství Bohuslav Svoboda – POLARIS.

PRVNÍ KAPITOLA

Doktor Vlček reagoval zcela lidským, naprosto pocho­pitelným způsobem – zaryl tvrdošíjně tvář do polštáře a cípem si zakryl ucho. Když se klepání na dveře stávalo z původní jemné delikátnosti vtíravým, zabručel pro se­be zoufale „Ježíšmarjá!“ a rušiteli se ohlásil nevrlým „No jo… vždyť už jdu!“, umiňuje si krutě, že jestliže ho budí někdo jen tak pro nic za nic, bude nelítostně tahat, tahat, žádné fraky, a bez injekce. V polospánku na sebe navlékl bílý plášť, vklouzl do rozšněrovaných sandálů a došát­ral se ke dveřím. Sestřička, maskovaná profesionálním soucitem, který však nepostačil zcela zakrýt potěšení ze skutečnosti, že už na oddělení není vzhůru v tuto hodi­nu, vyhrazenou spánku, jen ona sama, musela opakovat jobovu zvěst dvakrát, než doktor Vlček pochopil.
„Hergot, a co mi chce ve vrátnici? Jestli ho bolí zub, tak ať jde nahoru a já mu s rozkoší ublížím na těle. A jestli má zase noční službu, tak ať bdí nad klidným spánkem a skrovným majetkem spoluobčanů a neotravuje! Já budu zítra stát u křesla až do půl páté jak mezek, zato soudruh kapitán bude docela jistě celý den chrnět! Po­čkejte…“ rozhodl se divoce, „…já mu to vysvětlím sám!“ — a řítil se k telefonu.
Sestra, žádostivá senzace osvěžující nudnou službu, cupitala ve stopách rozevlátého pláště a plandajících sandálů. Rozhovor byl však zklamáním. „Vlček, vlez mi… koukej se… no jo, já vím… člověče, já jsem zubař, a ještě k tomu ve službě, a ne detektiv… tak pojď nahoru. Jo, sem.“ Doktor Vlček se počal zvolna, ale přesto zcela zře­telně budit k životu. „Prosím vás, Iško, dvě kafe. Piksla je na okně kuchyňky – ale je ho tam už málo, tak jedno typu pro hosty a pro mě z toho zbytku jedno exportní!“
Ošetřovatelka Iška, jejíž jednou z mnoha povinností, právě tak jako všech kolegyň v povolání, bylo vařiti na nočních službách kafe doktorům, dosahujícím tímto způsobem tajuplné schopnosti po šestatřiceti hodinách bdění ve zdraví přežít návštěvu u pacientky v župánku, shrnu­tém z ramene, stěžující si na neurčitou tíseň a bolesti, když se tady hodně, ale hodně zmáčknu, dosáhla ve vaření ká­vy skutečné virtuozity. Nežli se nad posledním schodem objevila hlava kapitána Prose, pak promoklý plášť do deště a nakonec vysoké boty, jevící stopy neúspěšného, ale přesto dlouhého a usilovného otírání o rohožku, měla dva hrnky připravené. Podle smluveného kódu ten s lep­ším, exportním kafem, měl lžičku toliko ústavní a tedy hliníkovou, zatímco své hosty doktor Vlček obdařoval sice kávou podstatně slabší, zato však na odškodněnou s vlastni lžičkou nerez.
Vlček vztyčil poctivých 190 centimetrů výšky uprostřed spoře osvětlené chodby a snažil se vypadat chmurně a pomstychtivě jako Radegast – nutno říci, že s nevelkým úspěchem. Jirka Pros se postupně stal od oné noci, kdy kvílel výbušnou bolestí ze zánětu okostice a byl vysvobo­zen skalpelem ve Vlčkových tlapách, z pacienta kamará­dem a pak brzy přítelem, až do té obvyklé večerní kanasty s manželkami a nedělních výletů do Prosovy chaty. Pros ostatně vypadal v tomto okamžiku tak, že by vzbudil sou­cit i otrlejšího chlapa, než byl v podstatě jemný a soucitný – ač zubař – doktor Vlček. Kromě zřejmého promoknutí byl v obličeji i na rukou pomazán blátem, kulhal a na če­le se mu táhl hluboký šrám se zaschlými stružkami krve. Když došel chodbou pod ztlumené, modré stropní světlo, poznal Vlček, že kapitán Pros je ke všemu také vyčerpaný a že se sotva drží na nohou.
„Jirko, ty ses popral…“ vydechl Vlček a popadl pozd­ního návštěvníka, který jen mávl rukou, v podpaždí, za­vedl do lékařského pokoje a usadil do jediného křesla. Sám si čapl na rozházenou postel. Pros se rozkošnicky opřel a natáhl nohy s netajeným pocitem úlevy. Doktor Vlček jen povážlivě a káravě zakroutil hlavou a doko­nale překvapil sestru Išku tím, že se poprvé v dějinách nemocnice sám spokojil s kávou pro hosty a Prosovi přisunul k lokti na stolek hrnek, obsahující podle všech zvyklostí kávu speciálně připravenou a proslavenou pod pochmurným názvem ‚smrťák‘.
„Tak co je, člověče, povídej, stalo se ti něco, nebo…“
„Potřebuju radu, Vašku!“ předklonil se Pros v křesle a třel si zkřehlé dlaně, až opadávaly šupinky vyschlého bláta.
„Ty potřebuješ hlavně do postele…“ ozval se ve Vlč­kovi lékař. „A umýt se. Tamhle je koupelna.“
„Jo, to taky. Obojí. Ale teď tu radu. Koukej, nevíš náhodou, co to je?“ Vytáhl z kapsy opatrně papírek, vy­balil z něj několik drobných předmětů obalených hlínou a podal je na dlani příteli.
Doktor Vlček seškrábl nehtem nános bláta a vrstvu rezu z několika útlých, asi jak sirka dlouhých tyčinek a plechových drsných kotoučků. „Bodejť bych nevěděl. Disky Horiko s mandrely.“
,,Tak to ti teda pěkně děkuju, Václave…“ ozval se se zřetelně unavenou ironií Pros. „Teď už je mi opravdu všechno jasné. Česky bys to náhodou pojmenovat ne­mohl?“
„To jsi uhádl. Česky se to, pokud vím, vůbec nejme­nuje, nebo alespoň stejně záhadně. Je to naše zubařská specialita a předvedu ti to okamžitě v podobě méně antikvární.“
Vlček vyšel z pokoje, přešel několika kroky přes chod­bu k místnosti pohotovostní ošetřovny, hrabal se chvíli v zásuvkách stolku a nakonec přinesl Prosovi plnou hrst lesklých kovových koleček, sypaných po jedné straně smirkem, která měla uprostřed dírku.
„Dovol, abych ti představil Horiko disky. A mandrel, nikoli mandarin ani malér, nýbrž mandrel, je tahle tyčin­ka se šroubkem. Česky se přece jen jmenuje: vřeténko. Do té se disky, případně jiná mučidla, nasadí, šoupne se to do násadce vrtačky, vrtačka se roztočí a pacient občas kvílí. Ovšem ne můj pacient – já mám, jak vidíš, zlaté ruce.“
„Tak přece jsem si to dobře pamatoval, žes mi s tím nedávno brousil zub?“
„Dovolil jsem si, vážený soudruhu kapitáne. A co více, ozdobil jeho trosky zlatou korunkou. Ale teď pojď honem se mnou o patro níž na chirurgii. Máš na čele krvavé stopy svého nočního hýření a Madla by se zbůh­darma polekala, žes bojoval s bandou všeho schopných pašeráků opia. Je zkažená špatnými detektivkami.“
„Počkej, vážně?“ vstával Pros a přejel si udiveně ru­kou čelo. „Vidíš, ani jsem to nepozoroval. Byla to taky cesta pro vrahy. Prosím tě, nemohl bys mi to zatím jen tak zalepit, já tam zas musím zpátky, než přijede pátrač­ka a fotografové a vůbec celá ta paráda.“
„Kam musíš?“ zpozorněl doktor Vlček, „nech mi nahlédnout alespoň za cípek kriminálních tajemství. Zatímco budeš povídat, tak se natolik zahodím, že, ač zubař, vstoupím do role docela ordinérního chirurga.“
„Je to, Vašku, divná historie – hergot, musíš to natírat zrovna něčím, co tak pálí?“ začal Pros. „Včera v jede­náct hodin večer přiběhl na okrsek do Čapkovy ulice chlapík s loveckou flintou, myslivec, a hlásil, že našel pár kilometrů za městem při noční čekané na černou, na divočáky, to jsou prasata, víš?“ vysvětloval přesný a důkladný Pros.
„Vím, jen sebou tak nevrť. Píchnu ti tam dva tři stehy, Iško, prosím vás, lokál, jehelec a silon. Tak při čekané na černou, divočáky čili prasata našel myslivec co?“
„Mrtvolu. Totiž už jen zbytky mrtvoly. Ona prý divoká prasata žijí pokud možno stranou, ten chlap za ni­mi šel až do roklí za Hřebenáč, živá duše tam jaktěživo nepřijde, ani hajný, ačkoli ten by tu a tam měl, a tak si tam mrtvola pěkně ležela kdovíjak dlouho. Pohled na ni byl tak ošklivý, že náš myslivec přiběhl s očima navrch hlavy. Službu mající seržant mu napřed strašlivě vyna­dal, protože ten chudák zapomněl sundat z pušky veli­kou baterku, namontovanou místo puškohledu. V tom rozčilení, to víš. On je totiž dotyčný seržant lovčím našeho mysliveckého spolku a je na tuhle pravodatnost a nepravodatnost lovu jak čert na hříšnou duší. Aú! Co to bylo?“
„Injekce. A zároveň jemné upozornění, aby ses ne-rozptyloval podružnostmi a povídal, ó Šeherezádo, o mrtvolách a vraždách. Má něžná zubařská duše touží občas po nezdravé senzaci.“
„Já bych ti ty naše senzace přál. Hlavně honit kapsáře a hádat se s podnapilými řidiči,“ povzdechl Pros.
„Že tě ještě jednou píchnu?! K věci!“
„Už. No – ten seržant se samozřejmě podle předpisů napřed ujistil, že myslivec ani nepil, ani nejeví známky pominutí smyslů a že si tou myslivecky nedovolenou baterkou na mrtvolu řádně posvítil. Pak mě vzbudil, já sebral tudora, podporučíka Hášu a myslivce a jeli jsme se na to podívat na vlastní oči. Mám ovšem dojem, že sil­nicí chodí myslivci jen za panenkami a jenom v písnič­kách. My jsme se od silnice, kam náš lovec večer dojel na motocyklu, drápali cestou necestou, křovím, stojáky, a jak se všechny druhy lesních porostů jmenují, dobře čtyři kilometry. Ke všemu začalo pršet, klouzalo to, já si vymkl kotník – prostě, když jsme došli na místo, byli jsme s Hášou pevně rozhodnuti: jestli nás ten nimrod tahal za nos, tak na označeném místě činu jednu pěknou mrtvolu vyrobíme. Hlavně proto, že ani ne tři sta metrů odtamtud, na stráni, vede sjízdná vozová cesta, kterou jsme mohli tudorem přijet jako páni. No – myslivec to přežil. Mrtvola tam byla. Chudák – má už to za sebou asi hodně dávno. Šaty se rozpadly – víš, nechci to rozvádět – ale není na něj hezký pohled. Nemá už ani tvář. Jen jak jsme posvítili, bylo vidět plno zlatých plomb a korunek. To bys, člověče, neřekl – ale radši toho nechme. Zkrát­ka, poslal jsem Hášu, mladšího a odolnějšího, zpátky pro auto, aby objelo a přijelo na tu stráň pro nás. Sám bych to byl asi s tím podvrknutým kotníkem šel ještě teď. A když už jsem tam musel přes hodinu čekat, poohlédl jsem se také trochu kolem a našel rozházenou aktovku se všelijakými věcmi, ani se už skoro nedá poznat, co v ni všechno kdysi bylo. Téměř pod tělem, asi tam, kde bývala kapsa, byla tahleta hejblata. Je jich tam o hodně víc, ale sebral jsem zatím jen ty nejzachovalejší. Jinak už z nich zbyly jenom drobky rezu. Než přijede komise, tak jsem si skočil k tobě pro potvrzení, že to byl asi nějaký tvůj kolega – zubař. Alespoň to už o něm s jistou prav­děpodobností víme. A teď víš tolik co já.
Už budeš hotov? Ať nám tam Háša v tak smutné spo­lečnosti nezaroste do země!“
„Už to bude. Ještě tě trochu okrášlím leukoplastem. Ale poslyš, Jirko, je to sice jako dramatický začátek de­tektivky od Elleryho Queena nebo Agathy Christie, ale zdá se, že hned v počátcích pátrání se dal mladý, naděj­ný a sympatický superintendent mylnou stopou. To totiž asi nebyl zubař – nejspíš nějaký zaměstnanec dentálního depa, víš, něco na způsob socializovaného cesťáka s lé­kařskými nástroji. Já si totiž neumím představit žádný rozumný důvod, proč by zubní lékař s sebou tahal zrov­na Horiko disky. Takhle kleště, to jo. To já se už něco natahal zuby dětem kamarádů, co strašili dítka lékařem a bílým pláštěm a pak je zaboha nedostali do ordinace, takže jsem musel klamat tělem a znenadání obelstít ne­viňátko v rodinném kruhu – ale plnou kapsu disků, to se mi zrovna nezdá… Počkej!“ najednou zpozorněl. „Já se na ně, když dovolíš, podívám ještě jednou.“
Vešli znovu do lékařského pokoje, kapitán Pros už vypadající méně děsivě, s růžovou páskou leukoplastu na čele. Doktor Vlček znovu pozorně prohlížel rezavé kotoučky, tentokráte přímo pod lampou. „No jo! Že mě to nenapadlo hned!“ zajásal vítězně. „Člověče – víš, co to je? Žádné Horiko disky! To jsou diamanty!“
„Prosím tě…“ podivil se Pros „Tohle a diamanty?“
„Ale ne – to my jen tak říkáme, diamanty. Jsou to speciální nástroje pro obrušování zubů pod korunky sypané jemným diamantovým práškem. Moc drahé – to bys neřekl. Počkej, ukážu ti. Iško!“
Iška v mžiku vykrystalizovala ze vzduchu způsobem, vlastním všem vzorným ošetřovatelkám. „Iško, prosím vás, přineste mi naše diamanty!“
„Všechny, soudruhu doktore?“
„Všechny.“
Očekával-li Pros bednu zářivých diamantů, zkrátka všechny diamanty, byl krutě zklamán. Iška přinesla totiž malé prkénko, z něhož jak bodliny ježka trčelo asi šest kovových tyčinek, opatřených různými konci. První vá­lečkem, druhá kuličkou, třetí maličkým mlýnským kame­nem. Jeden z diamantů byl dvojčetem rezavých trosek na stole, pečlivé shrnutých do rezavé hromádky na stránce Zdravotnických listů, které si doktor Vlček pečlivě četl vždycky při službě za celý minulý půlrok znovu a znovu.
„Tak vidíš. To je naše celé diamantové bohatství. A to jsme prosím, nějaké oddělení! Většinou s nimi brousí jen náš starý. Když si je od něho půjčujeme, vrčí a nejraději by je zamknul. Plánujeme je sice rok co rok, ale ne a ne je dostat. Bodejť by taky jo, když jich nějaký rošťák nosí plnou tašku…
„Počkej, Vašku. O mrtvých jen dobře. Vždyť o tom chudákovi ještě nic nevíme. Ale je to stejně zajímavé. Jsou tohle,“ ukázal na rezavou hromádku, „určitě taky diamanty?“
„Určitě.“
„Kolik stojí jeden?“
„To se mě moc ptáš. Asi různě, podle velikostí brusné plochy a množství použitého diamantového prášku. Ty­hlety myslím alespoň pět stovek jeden. Ale přesně to ne­vím. Jestli chceš, ráno ti to zjistím u našeho plánovače.“
Pros hvízdl mezi zuby. „Pět stovek – to není málo. Nejméně deset jsem jich našel sám a kdovíkolik jich tam ještě zbylo. Že by – no, uvidíme.“ Začal přecházet po pokoji.
„Koukej, Vašíku…“
„Heleďse, nech si to, Jirko. Ty něco chceš, viď?“
„Jaks to poznal? Nechtěl by ses se mnou trochu projet na čerstvém vzduchu? Víš,“ pokračoval Pros rychle, když viděl doktora odmítavě mávat rukama, „tam se všechno, co mohlo vůbec zrezavět, změnilo v hromádky rezu a na dotek se rozpadá. Za chvíli přijde komise a kdo ví, co by se vyšetřováním zničilo. Je to sice naprosto nezvyklé, ale já bych hned teď zavolal nadřízené velitelství a vyžádal bych si svolení pro tvou účast při ohledání místa činu. Jako odborného znalce, víš? Já zatelefonuji odtud, ano?“ a hrnul se k telefonu. „Za to se platí spousta peněz,“ lá­kal už s rukou na sluchátku, „nejméně takových – no, dvacet korun!“
„Půl čtvrté,“ bědoval doktor Vlček, „půl čtvrté! Mo­je ubohá maminko, kdybys to byla tušila, nikdy bys ze mne nechtěla mít pana doktora! Člověče, copak si myslíš, že je nemocnice holubník? Tady je oddělení če­listní a obličejové chirurgie, leží tu nemocní po operaci, rozumíme?“
„Vážně, Vašku. Víš, je to tak trochu tvoje povinnost vytrhnout mi trn z paty. Vyšetřovat to budu stejně asi já – a kdybych teď volal nějakého našeho úředního lékaře, tak ho určitě neseženu. Ale jestli se ovšem bojíš pohledu na toho chudáka…“
„Co?“ vyletěl doktor Vlček uraženě a vyrostl ještě alespoň o dvě hlavy. „My zubaři jsme taky doktoři. A jací doktoři! Jen až zase dostaneš zánět okostice, já ti ukážu… koukej, zavolej té svojí vrchnosti, jestli mou účast povolí. Já zatím skočím na krční oddělení. Dneska slouží Pepík Machotka, bývalý zubař, co opustil králov­nu medicíny a dal se zlákat fádním trháním mandlí. Aby kdyby něco… ale ono za ty tři hodiny se tak jako tak stejně asi moc nestane…“

——————–

O autorovi

Ludvík Souček (1926–1978) byl český spisovatel science fiction, zejména pro mládež a literatury faktu. Vystudoval gymnázium v Praze Bubenči. Necelý jeden rok strávil v Severní Koreji jako vojenský lékař. V letech 1955–1964 pracoval jako zubař v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích. V letech 1971–1976 pracoval v oddělení populárně naučné literatury nakladatelství Albatros.

Vydavatelství  Bohuslav Svoboda – POLARIS vzniklo v roce 1991 jako konsorcium pojmenované POLARIS, spojené vydavatelství a založili ho Bohuslav Svoboda a Miroslav Kocián. V současné době je to živnostenské sdružení a sídlí ve Frenštátu pod Radhoštěm. Paralelně s vydáváním periodik začalo trh zásobovat překladovou literaturou žánrů SF, fantasy a hororu angloamerických autorů.

Související knihy

Souček, Ludvík

Bohuslav Svoboda - POLARIS, 2018