Souboj čarodějů, fantasy pro děti od jedenácti let, napsala Lauren Magazinerová, autorka knihy Horší než čarodějnice jsou už jenom králíci. Oba dobrodružné příběhy u nás vydalo nakladatelství Fragment.

Hrdinkou Souboje čarodějů je dvanáctiletá Leny, která sní o dni, kdy bude moci navštívit svého dědečka, vrchního čaroděje rodiny, v jeho kouzelném sídle. Toto sídlo, ohromný zámek popírající veškeré fyzikální zákony, se nachází v magické říši jménem Nikdole. Nyní nadešel den, kdy se dědeček rozhodl seknout s kouzlením a předat veškerou svou sílu i bohatství jednomu z vnoučat – tomu, které zvítězí ve slavném souboji čarodějů. Všechna vnoučata, včetně natěšené Leny, se proto sjíždějí, aby se mezi sebou utkala a předvedla své nejúžasnější schopnosti. Leny trénovala opravdu poctivě. Už dokáže udržet neviditelnost celých patnáct vteřin! Těší se, až to v souboji všem nandá, jenže pak ji nemile překvapí změna pravidel. Dědeček prohlásí, že z každé rodiny smí do soutěže vstoupit jen jedno dítě. A máma si vybírá dívčina mladšího bratra Michaela. Jak jí to mohla udělat?! S tím se Leny rozhodně nesmíří…

Anotace Souboje čarodějů začíná na stránkách společnosti Albatros Media následujícím souvětím: „Není důležité vyhrát, ale zůčastnit se… Tak s tím na Leny nechoďte!“ Nejenže mají chybičku ve slově „zúčastnit se“, ale i vyznění této úvodní informace je mylné. Leny ani nedostala šanci se zúčastnit. Snad proto, že je dívka, a vrchní čarodějové se dosud volili jenom z řad kluků. Leny ale ví, že má dostatek talentu i odhodlání, aby porazila všechny. Věří, že to ví i její mamka. Ta si však nakonec vybere syna Michaela a Leny je její zradou naprosto zdrcena.

Vztahy rodičů a dětí jsou jednou z největších slabin knížky, protože rodiče jsou bohužel stejně nevyzrálí jako jejich potomci. Máma Leny si snad ani neuvědomuje, jak dceři ublížila, nevnímá její trápení a pocit velké – oprávněné – křivdy. Nesnaží se ji utěšit ani pochopit, jen ji upozorní, že život je plný zklamání a že se tím nesmí nechat zlomit. To zklamání jí ale připravila ona sama.

Ostatní rodiče se mezi sebou neustále dohadují o tom, které z dětí by mělo postoupit do dalších kol souboje. Dokonce se i poperou. Přitom účelem změny pravidel bylo zamezit tomu, že se mezi sebou sourozenci – a potažmo celá rodina – rozhádají. Není se ale co divit, že nová pravidla nefungují. Vymyslel je přece dědeček, hlava rodu a jeho nejpyšnější, nejsobečtější a nejvýstřednější člen. Dědeček je nejvyšší mág s největší mocí a rád to dává neustále najevo. Například mění počasí dle vlastních rozmarných nálad. Do dalších kol soutěže pouští vnoučata nikoli podle zásluh, ale podle toho, kdo je jeho oblíbencem.

Následující část recenze vyzrazuje zápletku díla.

Teprve v samotném závěru si všichni dospělí, včetně zahanbeného dědečka, nechají ukřivděnou Leny promluvit do duše a vše se v dobré obrátí. Autorka tuto podstatnou část příběhu, zaměřenou na rodinné vztahy a rozkoly, jednoduše nezvládla. Jediným výsledkem je, že čtenáře bude po celou dobu sžírat stejné zoufalství jako Leny, až konečně na posledních stránkách začne nevěřícně kroutit hlavou nad tím, jak kouzelně se to najednou vyřešilo.

Vzhledem k tomu všemu je mezi lidmi jedinou sympatickou postavou prastrýček Hamfrey, nespravedlivě vyhnaný z rodinných pozemků. Čtenář s ním soucítí a nemůže si ho neoblíbit díky trefným a vtipným hláškám.

Nikterak ovšem nepřekvapí, že Hamfrey má se soubojem čarodějů vlastní záměry a že důvěra, kterou v něj naivní Leny vložila, bude po zásluze potrestána. Zvrat, jenž měl působit šokujícím a zdrcujícím dojmem, byl bohužel předvídatelný už od prvního setkání s prastrýčkem. Kdyby si jej autorka odpustila, dospěla by možná k originálnějšímu a zajímavějšímu vyústění.

Konec části recenze, která vyzrazuje zápletku díla.

Druhou sympatickou postavou a jedním z mála kladů knihy je mluvící kocour Čičík – pardon, chci říct sir Čičington Čtvrtý. Nadevše miluje mazlení, je věrným přítelem vrchního čaroděje a zásobárnou rádoby důstojných, vtipných hlášek. O humor v příběhu rozhodně není nouze, takže stránky svižně ubíhají navzdory mnoha nedostatkům a zarážejícím, neřkuli přímo nechutným věcem.

Zámek vrchního čaroděje je nepředstavitelný. Má vypadat jako ohromný trychtýř poskládaný z různě pospojovaných pokojů. Téměř každý pokoj nějak souvisí s jídlem. Je tu například lepivá marmeládová místnost, cheeseburgerová místnost, slaninový či chlebový pokoj aj. To by však nebylo to nejpodivnější. O prvenství v oblasti kuriozit soupeří rozbředlá gulášová zahrada s náhrobky zemřelých předků a pudingový bazén. Od začátku do konce se postavy v těchto dvou neobvyklých místech ustavičně koupou, plácají a perou. Ba co hůř – ládují se jimi. Spadnou do nich a pak se celí olížou.

Jedno z vnoučat má schopnost, díky níž se vše, co pozře, vydere z krku v podobě ptáka. Nacpe se gulášem a klidně vyzvrací hejno hus. Kam na toto autorka chodí a koho tím chtěla ohromit? Snad skutečně jen malé děti, které se samy ještě ládují pískem a hlínou a okusují kdeco.

Další se do arény doloudal Bo. Světloučké vlasy a ledové oči se mu třpytily. Chvilku se po trávníku promenoval a nenuceně si pohvizdoval. Pak sebral kámen. Dlouze se na něj zadíval. A potom ho snědl.
Leny se prudce předklonila.
„Fakt ten kámen právě sežral?“ ucedila Ema k Jonatanovi.
Zničehonic Bo zezelenal, jako by se mu udělalo špatně od žaludku. Padl na kolena a začal se dávit. KUCK, kuckal. KUCK, KUCK! A pak se nahnul dopředu, jako by se měl stopro na tuty pozvracet.
Jenže místo zvracení vykašlal maličkého modrého ptáčka. Leny se to ze všech sil snažila nějak pochopit… její bratranec právě snědl kámen a místo šavle z něj vyletěl pták.
„TA DÁ!“ zahlaholil Bo. Pak snědl trs trávy a vyvrhl ho jako holuba. Potom si sundal botu, nacpal si ji celou do pusy a vydávil tukana. Snědl ponožku a vyzvracel kolibříka. Natáhl se po svých hodinkách –
„DOST!“ zarazil ho dědeček, který vypadal, že se mu dělá trochu nevolno. (str. 99–100)

Na druhou stranu nelze autorce upřít bohatou fantazii. Schopnosti dětí jsou pestré a jednotlivá soutěžní kola překypují zajímavými nápady, které by se však měly rozvést, nějak obohatit, a knížka by klidně mohla být delší. Mohla by více seznámit s historií rodiny a především s jejími dospělými členy. Nevíme ani, odkud se vzal Čičík a kdo jsou vlastně ti kouzelní sousedé Mrkoňkovi, mající sídlo vedle dědečka. Neustále se o nich mluví, ale se žádným z nich se nikdy nesetkáme.

Knihu doporučuji opravdu jen mladším čtenářům – kolem deseti, jedenácti let. Je čtivá a plná zábavných novotvarů. Děti se vlastně nebudou ani chvíli nudit a věřím, že jejich představivost jim umožní zamilovat si čarodějův výjimečný zámek se všemi jeho tajemstvími. Starší čtenáři by měli sáhnout spíše po něčem vyzrálejším.

Související knihy

Magazinerová, Lauren

Fragment, 2018