Přinášíme vám ukázku z knihy … jenom já jsem letadlo,
kterou vydalo nakladatelství Portál.

 

Rozumně stárnout

Mnohým skutečně činí problém to, že jsou jejich staří rodiče pořád ještě nezralí a také už zjevně nikdy nedozrají. Nemluvím přitom o lidech, které postihla stařecká demence, nýbrž o těch, kteří jsou v jiných duševních rovinách pořád ještě plně akceschopní.
Už jsem zmínila, že malé děti (ve věku, kdy ještě nejsou s to zvládnout test tří hor) si rády drží dlaně před obličejem a tvrdí, že je nikdo nevidí. Ale najdeme i mnohem starší lidi, kteří se chovají zcela podobně. Domnívají se, že budou-li ignorovat témata stáří a smrti, tyto jevy jednoduše zmizí.
Zralé chování ve smyslu schopnosti postarat se o sebe a o druhé by podle toho naopak znamenalo, že se člověk nezačne zabývat těmito tématy teprve v okamžiku, kdy už se jim skutečně nedokáže vyhnout, ale už v době, kdy zatím podle lidského odhadu patří do vzdálené budoucnosti. Jinak dospějí k okamžiku, kdy začnou přivádět k šílenství lidi ve své blízkosti.
Děti se zhoršeným sluchem či zrakem si neuvědomují své postižení, protože zatím nepoznali nic jiného. Rodiče a učitelé proto musí být velice pozorní, mají-li zjistit, že něco není v pořádku a že je zapotřebí vyhledat odbornou pomoc.
Ve stáří se změny dostavují tak plíživě, že si jich člověk většinou také vůbec nevšimne. Na zhoršený zrak snad ještě přijdeme, když už nedokážeme bez námahy rozluštit jídelní lístek v restauraci nebo si přečíst novou knížku. A tak si dáme předepsat brýle. V této oblasti se tedy lidem ještě jakžtakž daří zpozorovat na sobě změnu.
S uvědoměním si zhoršení sluchu už je to horší, proto se tato oblast stává příčinou neshod mezi rodinnými příslušníky. Postižený si neuvědomuje, že je svět kolem něho stále tišší, zato lidé v jeho okolí si až moc dobře uvědomují, že musí stále silněji křičet, má-li jim postižený porozumět, a že z jeho strany i to zdánlivě rozuměné má jen málo společného s obsahem toho, co se skutečně říkalo. Jednoho dne nakonec skončí v ordinaci ušního lékaře, diagnóza zní nedoslýchavost a řešením je naslouchadlo. Jenže to teprve začnou problémy a rodina zuří, když zjistí, že se drahý aparátek vlastně nepoužívá.
Z hlediska nedoslýchavého je to jasné: Vždyť ten krám přece nefunguje!
Jasně že ne. Jeho mozek si už mezitím zvykl na to, že mu smyslové orgány dodávají jen velice málo vznětů. A najednou ten pekelný randál! Což v podstatě není nic jiného nežli svět, jak jej dotyčný vnímal ještě před pár lety a na který by si znovu mohl zvyknout, kdyby si uvědomil, že z jeho strany postačí jen špetka trpělivosti, aby začal ten „kravál“ znovu vnímat jako normální hlas světa a aby se tak mohl znovu naplno začlenit do rodinného života a hovoru. U bifokálních brýlí to ostatně funguje podobně. Mnozí lidé si na ně zvyknou takřka bez problému, jiným jdou brýle na nervy tak, že to zakrátko vzdají. Celá řada očních optiků je toho názoru, že jde o přístup dotyčného, nebo – vyjádřeno psychologickou terminologií – o otázku ochoty přenastavit se.
Existují však i mnohem nebezpečnější změny. Mnozí lidé mají zcela zjevné potíže pochopit, že se jejich schopnosti za volantem s přibývajícím věkem snižují a že jednoho dne nastane okamžik, kdy bude rozumné odevzdat řidičský průkaz. Rodinní příslušníci, kteří si to jasně uvědomují, svým nabádáním často jen házejí hrách na zeď. Zrovna před několika dny došlo k nehodě, kdy čtyřiaosmdesátiletý řidič vjel na pěší zónu (což je už samo o sobě nepřípustné, a ještě si ve zmatku spletl plynový a brzdový pedál, najel do předzahrádky jedné kavárny a připravil přitom dva lidi o život.
Tak jako pokaždé v takovém případě se i po tomto dramatu rozpoutala ve společnosti vášnivá debata o tom, jak se v jiných zemích testuje schopnost seniorů řídit dopravní prostředek a že to u nás v Německu neděláme. Tak jako pokaždé se vědci shodli na tom, že návrh příslušného zákona hned tak neprojde, protože politici si přece nebudou chtít proti sobě poštvat starší voliče! Tento předpoklad však z psychologického hlediska pokládám za nesmyslný. Protože většina starších řidičů žije v přesvědčení, že jsou za volantem skvělí a mají zkušenosti a že dopravní nehody zaviňují jejich neschopní vrstevníci, budou pravděpodobně nakloněni i tomu, aby byli staženi z dopravního provozu ti druzí „hříšníci“.
Známe však i případy, kdy někdo přijde dobrovolně odevzdat řidičské oprávnění, a to dokonce v době, kdy ještě nevykazuje žádné nápadné známky omezení. Někdo to udělá proto, že je zodpovědný, jiný prostě jen proto, že má sklon k paličatosti a představa, že by si o něčem nemohl rozhodnout sám a že by mu ten řidičák prostě mohl někdo sebrat, je pro něho přímo děsivá. Ať tak nebo tak – je to dobré rozhodnutí. (str. 136–138)

 

Andrea Jolander

Andrea Jolander je pseudonym známé německé psychoterapeutky s více než třicetiletou praxí.

Informace byly čerpány ze stránek nakladatelství Portál.

---

Portál byl založen v roce 1990 a dnes patří mezi dvacet největších nakladatelství v ČR. Vydává publikace z těchto oblastí: psychologie, pedagogika, sociální práce, média, populárně psychologická literatura, příručky pro rodiče, knihy her, knihy o zdravém životním stylu, rozhovory se zajímavými osobnostmi, knihy pro děti aj. Vydává také čtyři periodika: Psychologie dnes, Děti a my, Rodina a škola, Informatorium 3–8. Portál pořádá též odborné semináře pro pedagogy (akreditace MŠMT) a kurzy pro rodiče.

Související knihy

… jenom já jsem letadlo
Váš průvodce každodenním šílenstvím

Jolander, Andrea

Portál, 2018