Útlá kniha z pera kanadského spisovatele Denise Thériaulta vychází v nakladatelství Plus s krásným poštovním přebalem ve formě obálky. Jemná květinová kresba navíc dává tušit, že se čtenářům do rukou dostává lyrický příběh. Ale asi nikdo by předem neodhadl, že ho autor knihy zavede  do dalekého Japonska, stejně jako světa fantazie.

Denis Thériault  je kanadský spisovatel a scénárista. Jeho první román vyšel v roce 2001. Podivuhodný život osamělého pošťáka byl vydán v roce 2005 a od té doby byl přeložen do více než patnácti jazyků. Přestože autor dlouho odolával, nakonec podlehl tlaku čtenářů a napsal na jejich přání pokračování tohoto příběhu. Pošťákova snoubenka vyšla v roce 2016.

Pošťák s trochu kostrbatým jménem Bilodo vede vcelku obyčejný život. Je přesný a dochvilný pracant, nemarodí a není lenivý. Své zaměstnání bere zároveň jako poslání. Má pár přátel, se kterými občas něco podnikne, a na oběd chodívá k Madlence, stejně jako mnoho dalších lidí. Co o Bilodovi ale nikdo neví, je, že je příliš osamělý, a tak tajně po večerech porušuje listovní tajemství. Opatrně nad párou otevírá obálky a čte si příběhy jiných lidí. Některé jsou nudné, jiné zajímavé. Ve svých představách se stává hlavní postavou těchto dopisů. Následně dopisy opět zalepí a další den je doručí, jako by se nic nestalo. Ze všech dopisů má ale nejraději ty od Ségoléne, které pravidelně doručuje místnímu podivínovi Grandprému. Ségoléne totiž neposílá obyčejné dopisy jako ostatní lidé, v těch jejích je vložena vždy jen krátká báseň.

Bilodo je z jejích veršů tak nadšený, že se nedočkavě těší na další a další listy od Ségoléne. Jednoho dne je však svědkem toho, jak Grandpré běží na poslední chvíli vhodit do schránky dopis pro svou dopisovatelku. Nevšimne si ale projíždějícího auta a je na místě mrtev.

Pro Biloda je to nejhorší den v jeho životě. Co si teď počne? Co bude dělat? Znamená to konec dopisů od Ségoléne. To přeci nemůže dopustit. A tak dostane nápad – převzít alespoň v dopisech Grandprého totožnost a hlavně naučit se psát tyto divné verše.

Pošťák později zjistí, že si Ségoléne s Grandprém dopisuje v lyrickém útvaru zvaném haiku. Haiku je nejznámější formou japonské poezie. Správné haiku má odkazovat na přírodu nebo na skutečnost, která nesouvisí pouze s lidmi. Je tvořena trojveršími v počtu slabik 5–7–5.

Pokud čtenář o japonské poezii nic neví, vůbec to není na závadu. Hlavní postava příběhu je na tom totiž stejně. Autor ve své knize zlehka otevírá poznání o japonské poezii a kultuře, ale nezabíhá ve svém vyprávění do velkých detailů, neobtěžuje jimi.  Důležitým zůstává život pošťáka a to, jakým způsobem na Biloda korespondence působí. Co všechno dokáže a co obětuje pro smysl svého života.

Poetický příběh je plný zvratů a překvapení, a to nejen obsahových. Pokud by čtenář nevěděl, že Podivuhodný život osamělého pošťáka napsal muž, nejspíš by řekl, že jej napsala žena.  Kniha je slovně bohatá a působí až obdivuhodně křehce. Možná se čtenář pozastaví nad tím, že mnoho slov, která jsou v knize použita, neviděl nikdy v tomto století aktivně používaná. Pravděpodobně to bude tím, že sám autor, aby knihu napsal, se musel naučit psát haiku a při té příležitosti jich také velké množství přečetl.  Nemalou měrou určitě přispěla i překladatelka Anna Čadilová, pro kterou musel být překlad haiku i celého příběhu velkou výzvou.

V první třetině knihy se čtenáři může zdát, že se bude jednat o klasický příběh, kdy se obyčejný pošťák zamiluje do nedostupné dívky, a přitom si nevšimne, že je do něj zahleděná servírka z místního podniku U Madlenky. Nakonec ale odhodí růžové brýle a bude si vážit toho, co má celou dobu blízko sebe. Touto domněnkou se ale nesmí čtenář nechat zmást, protože tak jednoduché a prvoplánové to zase nebude. I když záblesky naivity prostupují celým dílem, děj není zcela předvídatelný.

Osobně si nejsem jista, zda je dobře, že Podivuhodný život osamělého pošťáka má i pokračování. Nebude jednoduché na takový počin navázat. I tak jsem ale plna očekávání. Jedenáctiletý odstup je dlouhá doba na to, uchopit téma opět v nezaměnitelné formě. A pokud se Pošťákova snoubenka povedla autorovi tak jako tato kniha, jistě ani já ani čtenáři nebudeme zklamaní.

Ukázka z knihy Podivuhodný život osamělého pošťáka:

Do oběda popsal celý blok. Oběd, tedy jen konzervu sardinek, snědl vestoje a roztržitě při tom šlapal po zmačkaných listech papíru. Znovu se pustil do díla a pracoval až do soumraku, kdy musel své snažení přerušit kvůli křeči. Mnul si bolavé zápěstí a na chvíli ztratil zápal, dokonce pomyslel na to, že by všechno vzdal, ale pak si představil, jak Ségoléne tam na svém ostrově čeká, a chopil se pera s novým odhodláním. Už se dávno setmělo, když se Bilodo cítil s výsledky spokojen; konečně byl schopen dostatečně přesvědčivě napodobit nebožtíkovo písmo. Druhá část jeho plánu tak byla završena, ale zatím nejásal, raději se chystal na další úkol, vyžadující ještě větší dávku troufalosti. Kaligrafie totiž nebyla všechno, ještě bylo třeba vědět, co naspat.

Dosud se snažil na to nemyslet a soustředit se raději na technickou stránku věci, ale teď už nemohl dále váhat. Bylo moc hezké umět napodobit Grandprého písmo, ale šlo hlavně o to napsat, co by naspal on. Bilodo nyní musel najít odvahu a vstoupit do té podivuhodné říše, jakou poezie bezpochyby je, a nějak si poradit s úkolem napsat haiku, jež by v očích Ségoléne nevzbudilo podezření. (str. 50)

Související knihy

Thériault, Denis

Plus, 2017