Loutkář

Marek Dvorak_Loutkar
V krčmě U Mluvícího psa se v podvečer před tradičním Průvodem loutek objeví tajemný cizinec. Kdo je doopravdy ten bohatý, luxusně vymóděný muž, kterého tak zajímá kouzlo pochodujících hraček? Co se skrývá v jeho jezdecké brašně? A jaké má úmysly?

Těžko říct, jestli to byla náhoda, že se ten cizinec objevil ve dveřích krčmy U Mluvícího psa právě večer před svátkem svatého Dominika, kdy se do Mertu sjedou všichni možní alchymisté, zaříkávači, mágové, arkanici a další mistři tajemných, smrtelníkům nedostupných řemesel.
Ačkoliv se tou dobou hospoda jen hemžila podivnými existencemi, strážný, který usrkával horkou medovinu u malého stolku v tmavém koutě špeluňky, si jej okamžitě všiml. Neupoutal jej ani tak nádherný černý brokátový kabát vyzdobený mnoha ornamenty, ani třírohý klobouk podle poslední módy či elegantní jezdecké holínky z hověziny. Vyznavači mysteriózních umění obvykle neměli hluboko do kapsy, a podvodníci, kterých se mezi nimi vyskytovalo požehnaně, z nich byli nejbohatší.
Zaujala jej ta tvář – bílá jako křída, jako miska s mléčnou polévkou, ve které se leskl pár malých, černých, trochu zvídavých a trochu přezíravých očí. Strážný nikdy nikoho takového nepotkal. Odkud může být? Z hor? Z Cermonie? Tady na jihovýchodě Říše slunce svítilo často a většina Mertských – nebo alespoň ti, kteří pracovali venku – měla kůži opálenou jako karamel.
Připadalo mu to podezřelé, takže sevřel ruku na jílci meče a úředním krokem se vydal za návštěvníkem. Host se mezitím posadil na dřevěnou lavici, vedle sebe položil jezdeckou brašnu a u nedůvěřivě vypadajícího hospodského poručil polévku z ústřic, špíz z krevet na másle a na česneku, talíř grilované zeleniny a láhev místního červeného vína, které se sice netěšilo takové reputaci jako víno z Jižních přístavů, přesto vynikalo lahodnou chutí. Jeho objednávku doprovodilo libozvučné cinknutí zlaté mince o stůl.
Právě nasával do nozder buket, když strážný rozhodným, ale zdvořilým hlasem pronesl: „Dobrý den, ctěný pane. Smím k vám přisednout?“
„Přisednete si ke mně, ať vám to dovolím, nebo ne,“ odtušil cizinec a maličká očka provrtala strážného jako nebozezy. „Pokud dobře vidím, jste příslušník městské stráže. Jistě na mě máte řadu dotazů, například, odkud jsem a co tu dělám. Pokusím se vše urychlit a odpovědět na ně rovnou.“
Strážnému připadalo, jako by mu někdo vytrhl otěže z rukou. Cizinec byl sebevědomý a drzý, jenže zároveň úslužný a věcný. Než si stihl v hlavě přebrat, zda náhodou nebyl uražen, bledý muž pokračoval.
„Jmenuji se Dirk a jsem císařský úředník. Pokud chcete vidět mé dokumenty, můžu vám je ukázat. Mertem pouze projíždím – byl jsem nahoře v Dubí a teď mířím za prací do Thunu. V nedaleké vesničce – tuším Kamenice se jmenovala – mi říkali, že se zde zrovna koná Průvod loutek. Tak mě napadlo, co kdybych se tu otočil? Loutku, která by chodila bez provázků, jsem ještě neviděl.“
„Ukažte mi ty listiny,“ zabručel strážný. Příběh zněl věrohodně, ale důkaz ničemu neuškodí. Dirk si sáhl do záňadří a z vnitřní kapsy hedvábné košile vytáhl glejt. Kvalita papíru i úhlednost písma svědčily o pravosti dokumentu, a strážný nebyl právě nejlepší čtenář. Drobná písmenka mu tancovala před očima jako mžitky. Podvodu se ale nebál, vrátil tedy listinu a uklonil se.
„Promiňte, že jsem vás obtěžoval, pane. Kdybyste cokoliv potřeboval…“
„Potřebuji,“ přerušil jej Dirk. „Nevadilo by vám, kdybyste se na chvilku přidal ke mně, jak jste měl původně v plánu? Moc rád bych si poslechl všechno o tomhle Průvodu loutek.“
Hospodský mu mezitím donesl polévku a bledý muž se do ní chtivě pustil. Na to, že je hubený jako rákosí, se uměl nacpat. Přesto jedl kultivovaně, bez srkání a mlaskání, a zdálo se, že si užívá každé sousto. Strážný se opatrně posadil.
„Můžete začít mluvit,“ poručil cizinec. I když mluvil prosebným a zdvořilým hlasem, stejně v něm bylo něco, co strážnému připomínalo šlehnutí biče. Císařova muže navíc poslouchat musí, jinak by se se zlou potázal.
„Chcete delší, nebo kratší verzi příběhu?“ zeptal se.
„Času mám habaděj, volím tedy tu dlouhou.“
„Dobře. Odkud začít…“ Strážný zapátral v paměti. Necítil se jako žádný velký vypravěč či dokonce bard. Poškrábal se na počínající lysině, vysmrkal se do kusu hadru a pomalu formuloval první věty. Na čele mu vyskočily kapičky potu. Dirk odstrčil prázdný talíř od polévky a založil ruce na hrudníku. Uměl čekat, když výsledek stál za to.
„Kdysi žil v Mertu čaroděj, který byl nejmocnější ze všech, nebo se to tak aspoň říká. Jmenoval se Dominik. Uměl dělat zázraky. Přivolával hromy a blesky, mluvil s červy a šváby, létal v podobě sokola…“
Babské povídačky, pomyslel si Dirk. Žádný mág na světě neumí létat jako sokol, žádný neumí mluvit s hmyzem. Jak by taky mohli? Švábi jsou tupá stvoření. I kdyby jim dobrotivý bůh Horazd nadělil pusy a jazyky, povídali by si leda o tom, kde splašit nejchutnější hovno.
„Tady tomu čaroději jednou Horazd ve spaní řekl, aby vyšel na Habrovou. To je tady kopec pár mil na jih. A prej aby kopal v zemi. Takže Dominik vzal lopatu a začal se vrtat v hlíně. Těžko říct, co tam našel, ale úplně mu to převrátilo život. Sbalil se a odjel z Mertu.“
Strážný se rozkašlal a jemně naznačil, že by si zasloužil pití. Dirk to pochopil, ale nereagoval.
„Tenhle Dominik se pak objevil v Halavě, kde si koupil velkou dílnu a tuny hlíny. Začal vyrábět lidské sošky, ale malé, velké asi jako desetiletý kluk. Jednu po druhé, až jich byly stovky a tisíce, nemohl dělat nic jinýho než tyhle sochy. Všichni si klepali na čelo a říkali, že se zbláznil. Pak, asi o rok později, se dveře jeho dílny otevřely a sochy vyšly ven. Jejich oči svítily jako louče a lidé se schovávali do domů a přidělávali závory na okenice, tak z nich byli vystrašení. Jenže Dominik Mertský“ – teď už jeho jméno vyslovil strážný s pýchou v hlase – „mířil na západ, na Buštecký les. Nikdo to tehdy v Halavě ještě nevěděl, ale skřeti tam právě prorazili obranu a táhli na město, aby je dobyli. Když skřetí armáda uviděla průvod loutek, zarazilo ji to. Ale to se teprve začaly dít věci. Dominik tleskl a loutka před ním vzplála. Jasně, mágové umí zapálit oheň, ale všechny ty loutky byly polité nějakou hořlavinou! A jak hořely, vydaly se pochodem hrr rovnou na skřety. To bylo něco, co ti parchanti nikdy neviděli! Pochcali se hrůzou a začali pelášit pryč. Zastavili se až za hranicemi! Tehdy Dominik Mertský zachránil celou Říši,“ dodal hrdě strážný. „Jeho čin…“
„Jak to souvisí s Pochodem loutek?“ přerušil jej hrubě Dirk.
Strážný se krátce zamračil. Chtěl si svůj moment vychutnat. Škoda, že je císařův muž tak netrpělivý.
„Nevím, kdy tahle tradice začala, ale už pěknejch pár desítek let se tu slejzají všichni různí mágové a soutěží v Průvodu loutek. Kdo z nich udělá nejlepší loutku, odnese si cenu. A protože páni konšelé by rádi, aby se bylo na co dívat, stojí cena za to.“ Strážný se významně odmlčel. Chtěl, aby návštěvník vykulil oči a zeptal se, o co jde. Až se to dozví, spadne pod stůl nebo se chytne za srdce. Jenže Dirk mu trpělivě oplácel pohled.
„Letos bylo vyhlášeno, že vítěz dostane diamant velký jako rajče.“
Takže je to pravda!
Dirk vzrušením skoro zapomněl dýchat. Ti zlatí pitomci, ti skvělí ňoumové, ti báječní naivkové! Když se dozvěděl, že Srdce světla, diamant vyřezaný ze skály silou mysli, omylem zdědila Mertská radnice, málem se šel utopit. Pásl po něm měsíce. Patřil mezi několik málo žijících lidí, kteří si jsou vědomi, jakou hodnotu má tenhle kousek nerostu pro zvlášť protřelé a zkušené alchymisty. Mert si myslí, že do soutěže dává cenný kámen, nejspíš ale netuší, že by za něj šla u správného kupce pořídit čtvrtina města.
Dirk nepotřeboval čtvrtinu města. Stačil mu pohodlný dům, či spíše malý zámeček. Služebnictvo oděné podle posledních trendů, gurmánské experimenty na stůl každý den. Domácí lázně. Prostorná a dobře vybavená knihovna. Masáže, vonné oleje, příležitostné návštěvy aristokratů a obchodníků s uměním. Možná financovat divadlo? Ne, to ne. Dirk neměl herce příliš v lásce, byli na něj moc uřvaní a melodramatičtí. Spíš najít nějakého talentovaného malíře…
Za Srdce světla se dá pořídit spousta věcí.
Omyl Dirk prakticky vylučoval. Jeho dlouho sbírané informace a strážného slova jej ujistily, že je na správné stopě. Mocně se nadýchl a chřípí se mu rozšířilo. Tohle je vůně lovu. Jen se nesmí ukvapit. Ani si nevšiml, že se na něj strážný vyděšeně dívá. Ze zasnění jej probudily až krevety. Zamžikal očima a jednu rovnou vyloupl. „V čem spočívají pravidla hry?“ zeptal se.
„Zítra v podvečer se celý město sleze na Náměstí Přadlen. Uprostřed strážní udělají uličku. Je to hned pod hradbami, kam budou pouštět diváky, výhled budete mít bezvadný. S průvodem je taky spojená spousta tradic. Náměstí nejdřív vydrhnou, že se skoro leskne, a od rána tam na městskou útratu pečou koláče a každý má zadarmo korbel piva. Starostovi donesou dubové křeslo ozdobené kytkami, on přednese řeč a představí porotu. Pak se všichni, kdo se přihlásili, taky představí porotě a nakonec postupně předvedou svoje loutky. Každej má nějakou,“ strážný přešel do šepotu, „a to byste zíral! Jeden třeba…“
Dirk jej zastavil mávnutím ruky. „K pravidlům, prosím.“
Strážný se zakabonil. Neomalený host jej už unavoval. „Ta loutka, která je nejhezčí a největší, která se nejlépe hýbe a předvede nejpůsobivější představení, vyhraje. Vítěze určí porota složená ze tří radních včetně starosty, mága z Veridisu a jednoho válečného veterána. Letos bude prý mágem sám Ori Mořský!“
Dirk přikývl. Oriho znal. V duchu se usmál. Je velmi zkušený, ale nepříliš bystrý. Lidské záležitosti jej nezajímají. Žádný problém.
Hedvábným kapesníčkem si utřel ústa. Strážný, jenž očekával další otázku, se zavrtěl. Pravé hedvábí…
Bledý muž si toho všiml a podal mu špinavý kapesník. Přitom se na něj usmál jako otec předávající dar synovi. „Tu máš, vem si ten kapesníček a vypadni. Ještě mám spoustu práce,“ řekl a jeho hlas přicházel odněkud z dálky, jako kdyby se schovával pod podlahou a teprve se mu podařilo proklouznout přes rozvrzaná prkna do těžkého hospodského vzduchu.
Strážný se v prvním okamžiku trochu urazil. Není posluhovačka v kuchyni, aby musel skočit po každé cetce. Jenže… Všechno bylo tak nějak v pořádku. A kapesníček se mu moc líbil. Poděkoval, uctivě se uklonil a zmizel.
Dirk zaplatil hospodskému a objednal si pokoj v patře. Vystoupal po schodech a vešel do něj. Pečlivě se rozhlédl a zamumlal několik slov, ničeho zvláštního si ale nevšiml. Posadil se na hrubě tesanou postel, kterou jako závěj pokrývala dlouhá peřina, a zkusmo ji zmáčkl. Byla tenká, přesto měkoučká a nadýchaná. Dnes se vyspí dobře. Pak otevřel jezdeckou brašnu, sáhl do ní a pomalu prohlížel cosi pečlivě zabaleného.
Cosi, co vypadalo jako loutka.

***********

Dav lidí hlasitě ševelil, zatímco ramenatí strážní dělali prostor na náměstí. Ráno sem nahnali městské nevolnice, které uklidily kamenný chodník od nejen zvířecích výměšků, shnilé zeleniny a dalšího odpadu, jehož se tu po včerejším trhu válelo požehnaně. Nyní už bylo vše připraveno k Průvodu loutek. Lidé se cpali koláči a popíjeli pivo, starosta právě dokončoval svůj úvodní proslov, konšelé nadšeně tleskali, válečný veterán zběsile mával svojí v lokti amputovanou rukou a Ori Mořský, jehož pozlacený hábit provokoval svým leskem místní kapsáře, zíval nudou.
Chybělo poslední – soutěžící, kterých se letos přihlásilo hned sedm, si potřásli rukama s porotci. Tahle pasáž nebyla příliš populární; soutěžící už byli nervózní a potentáti se čarodějů trochu štítili. Přesto se mezi loutkáři objevil jeden, který každému podal ruku, pevně ji stiskl, podíval se mu do tváře a prohodil pár slov. Jen Oriho odbyl, skoro jako kdyby si jej nevšiml. Vyšňořený mág ale nevypadal, že by tím jeho sebevědomí utrpělo šrám.
První byl na řadě alchymista, kterého představili jako Patricka Kovotepce. Svoji loutku měl zjizvený, sebevědomě se tvářící muž ukrytou pod širokou plachtou. Elegantním, nenuceným pohybem ji strhl. Publikum začalo ječet a zvedat pěsti k nebi. Patrick se triumfálně usmál. Jeho loutka, téměř dva metry vysoký, kovový golem, vypadala strašlivě a zkušeným fanouškům bylo jasné, kdo bude hlavním favoritem. Patrick zvedl ruku, aby utišil dav; pak zavřel oči, začal něco soustředěně šeptat a v golemových očních otvorech se rozsvítila bleděmodrá záře. Podivný konstrukt zvedl jednu ze sudovitých končetin a dal se na pochod přes náměstí. Lidé vřeštěli nadšením. Tak velkou loutku se podaří rozhýbat jen málokomu. Kousek od cíle se ale golem zapotácel, s těžkým žuchnutím upadl a světýlko v jeho očích vyhaslo. Zpocený, unavený Kovotepec jej už nedokázal postavit na nohy. Dočkal se sice potlesku, ale bylo cítit, že je podstatně vlažnější než v úvodu.
Druhá na řadě byla kouzelnice Dorotea z Černice. Na první pohled bylo jasné, kterou cestou se vydá. Ve svých zelených, květy prošívaných šatech a pestrobarevné čelence vypadala jako ztělesnění bohyně Přírody. Publikum ani nedutalo, když se její z větviček a listí vyrostlý chlapeček opatrně vydal přes náměstí. Klouby z kůry mu přitom vrzaly. Uprostřed se zastavil, aby se uklonil publiku a nechal na prstech vykvést chrpu. Za odměnu si vysloužil hřmění tleskajících rukou i pochvalné výkřiky.
Třetí loutkou byl jakýsi chcíplý pes, kterého jeho majitel, shrbený, páchnoucí a protivný stařík donutil štěkat. Návštěvníky průvodu ale nezaujal. Se svou chorobami prolezlou srstí, matným zrakem a plíživými úskoky, jimiž se posouval k cíli, vzbudil odpor a lidé si šeptali o nekromancii. Když v půlce upadla psovi noha, diváci začali hlasitě pískat a po kulhající bestii vyletěl z davu první kámen. Druhý mu prorazil lebku, která odhalila jako saze černý mozek. Publikum šílelo a stařík s kletbami utekl, provázený strážemi, které se jej pokoušely chránit před běsněním nespokojených občanů.
Ani další soutěžící neudělali valný dojem. Vychrtlý arkanik s vypadanými zuby vytvořil kovovou stonožku poháněnou soustavou kapalin, po druhém kroku ale zakopla o vlastní nohy a rozpadla se v kaluži žíraviny. Marioneta žertujícího vousáče nedokázala bez provázku udělat ani první krok a jeho úsměv pohasl. Dřevěná kudlanka nervózního Jižana s těkavým pohledem vystřelila tak rychle, že narazila do zdi štítů oddělující hosty od účinkujících, a potom už dokázala jen běhat dokolečka, než její majitel definitivně omdlel. A nevysoký drátěný medvěd, kterému v břichu plály ohně, explodoval s takovou silou, že jeho výrobce skončil s čouhajícím drátem v oku.
Už chyběl jen poslední loutkář, a starosta právě oznámil jeho jméno: Basilej z Veridisu.
Dirk obdaroval publikum zářivým úsměvem. Několik párů rukou lenivě zatleskalo, ale hlasitým aplausem jej nikdo nepodpořil. O to víc se Dirk usmíval. Věděl, že jeho bledá kůže nedělá dobrý první dojem, a bylo mu to upřímně jedno. Vlastně, dělalo mu radost šťouchat lůzu pohrabáčem. A jeden takový si vyřezal. Ukázal jej. Většina lidí znuděně pokrčila rameny, pár jich vztekle zapískalo.
Říct, že Dirkova loutka nestála za moc, byl čirý eufemismus. Kus dřeva, k němu přibité dvě větve jako nožičky a dvě jako ručičky, neobratně opižlaná hlavička. Každý truhlář by vám řekl, že takto nějak vypadá profesionálně ojebaná práce.
Když se loutka dala na pochod, dojem se nezlepšil. Jen síla vůle ji držela na nožičkách a diváci začali protestovat. Dirk jim zamával, čímž si vysloužil rajče, jež se mu rozpláclo před botami. Po třetím kroku loutka definitivně spadla. Dirkovi to nebylo líto. Umět vyrobit takového golema, jakého měl Kovotepec, chtělo roky studia a praxe. Dirk měl několik týdnů. Naposledy kývl směrem k rozzuřeným tvářím a vytratil se.
Následovalo vyhodnocení. Starosta se narovnal ve svém čestném křesle a promnul si bradu. Diváci napětím ani nedýchali. Favorité jsou jasní – Patrick Kovotepec a Dorotea z Černice. Kdo z nich bude letošním králem Průvodu loutek? Starosta začal nakřáplým hlasem předčítat.
„Letošním vítězem se stává…Basilej z Veridisu!“
Dav na malou vteřinu oněměl a vzápětí nastalo peklo. Lidé začali křičet, že je porota podplacená. Rozlícený houf se vrhl na strážce, kteří chránili porotce, a pustil se s nimi do zběsilé rvačky. Sevřený útvar drábů se ale rychle vzpamatoval a v soustředěném protiútoku rychle rozehnal odpor. Několik uniformovaných mužů zůstalo ležet na chodníku s polámanými kostmi, nakonec ale zákon jasně zvítězil. Válečný veterán provolával slávu, starosta pěstí hrozil té proklaté chátře, která chtěla zničit jeho slavnost, Ori Mořský vrhal na všechny strany udivené pohledy a zbylí dva konšelé seděli vznešeně jako sochy, jako by chtěli dát najevo, že se jich šílenství davu absolutně nijak netýká.
Dirk sebral diamant, s úšklebkem poděkoval a zmizel.
Když ještě za tmy opouštěl Mert, potkal hned čtyři pětiny poroty. Jak konšelé se starostou, tak hrdina bitev o Cermonii byli přiopilí, prozpěvovali si odrhovačku o holce ploché jako pavéza a močili na ulici. Když kolem nich projížděl, zvedli hlavy, ale nikdo z nich nedal najevo, že by jej poznal.
Protože jej neznali.
Právě teď, v hodině mezi psem a vlkem, na rohu ulic Hradební a Koželužní, jej spatřili poprvé, a nikoho z nich bledý cizinec nezaujal.
Dirk nehnul brvou a popohnal koně.
U brány se naposledy otočil směrem k porotcům, kteří právě mířili do krčmy U Smutné sojky.
Vám nikdo nezatleská! A přitom jste předvedli to nejlepší divadlo.
Vy moje milované loutky.
Mistr čaroděj a odborník na magii mysli sevřel diamant v pěsti. Samozřejmě, mohl starostovi nebo strážným poručit, aby jej pro něj ukradli, ale brzy by jej honilo víc vlků než kulhající srnu. Navíc, prodávat horké zboží je riziko, ale poctivá výhra? Žádný problém. Jistě, někdo bude mít podezření, někomu pozornému či magicky nadanému možná dojde, co se mohlo stát. Ale porotci budou přísahat, že rozhodli podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a nic na světě nemůže dokázat opak.
Na studený kámen Srdce světla docela příjemně hřálo, skoro jako by se mu do dlaně zatoulalo zlaté podzimní slunce.


Marek Dvořák

Marek DvorakMarek Dvořák (* 1987) vystudoval Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, po jejímž absolvování začal pracovat jako redaktor a této profesi se věnuje dodnes. Studium klasické literatury a také záliba ve fantasy, sci-fi a podobných žánrech jej postupně přivedly k vlastní tvorbě. Tomu také přispělo kreativní prostředí serveru Mfantasy.cz, kam již dlouhé roky přispívá knižními recenzemi; v poslední době je také členem deskoherní sekce. Zajímá se o historii, mytologii, kontaktní sporty, deskové a počítačové hry. Debutoval temnou fantasy Nesvatý otec, která vyšla v roce 2017 u nakladatelství Epocha.

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeNesvatý otec

Dvořák, Marek

Epocha, 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>