Petr Bezruč či Ondřej Boleslav Petr?

bezruc-uvod
Slezské písně od svého vydání v roce 1903 nejen vzbuzovaly zájem pro svoji básnickou výjimečnost, ale provokovaly otázkami týkajícími se nejasného autorství. Kdo se skrývá za pseudonymem Petr Bezruč? A je tento muž skutečně autorem této sbírky, či jen jejím spoluautorem? Nebo ji napsal dokonce někdo jiný? Ačkoli literární historie tajemství dešifrovala, její badatelské závěry jsou čas od času zpochybňovány.

Petr Bezruč

Petr Bezruč

Na čtvrtek 12. října 2017 Památník národního písemnictví v Praze na Strahově ve spolupráci se spolkem Slova mají křídla připravil v Sále Boženy Němcové literární večer věnovaný osobnosti a dílu Petra Bezruče, jehož 150 let od narození jsme si v září připomněli. Moderování pořadu se ujali jeho organizátoři Lubor Falteisek a Dušan Spáčil. Hosty byli přední bezručovský badatel Mgr. Zdeněk Smolka, Ph.D., přednášející dějiny české literatury 19. a 20. století na Ostravské univerzitě, David Bátor, editor Bezručova díla, básník a zakladatel literárního festivalu v Brance u Opavy, a písničkář, skladatel a básník Jaromír Nohavica. Během večera vystoupili také recitátor Luděk Žilka a kytarista Lukáš Koláček.

Večer otevřela hudba zkomponovaná pro klasickou kytaru a interpretovaná Lukášem Koláčkem. Po krátkém uvítání všech přítomných ze strany Památníku národního písemnictví zazněla v podání recitátora Luďka Žilky jedna z nejčastěji deklamovaných Bezručových básní Kdo na moje místo. Následovalo povídání, v němž vystupují tři aktéři. Pánové Lubor Falteisek a Dušan Spáčil se střídavě obracejí na Zdeňka Smolku s otázkami vztahujícími se k životaběhu Petra Bezruče, respektive Vladimíra Vaška, přičemž sami neváhají svou „troškou přispět do mlýna“. Byli-li v auditoriu tací, co o tomto českém básníku neměli žádné hlubší povědomí, jistě se dozvěděli některé zajímavé informace, a to jak o něm, tak o jeho rodině, především pak o jeho otci Antonínovi, slezském buditeli, filologu a demystifikátoru Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského. Seděli-li zde však ti, kteří se o osudy Petra Bezruče již dříve zajímali, pravděpodobně jim rozprava nic objevného či zásadního nepřinesla.

Lukáš Koláček

Lukáš Koláček

Abychom však nebyli nespravedliví, zajímavější část představovala ta, která se dotýkala Slezských písní samotných, zejména pak otázek textologických a editorských. A také „vztahu“ samotného básníka k nim. Než však toto téma bylo nastoleno, mohli si přítomní vyslechnout další z Bezručových básní, a to Labutinku. Co z naťuknutých zajímavostí vybrat? Snad tu, že:

„…plachý Bezruč nechtěl, aby jeho osoba byla spojována se sbírkou. Pouze jedenkrát se nechal vyfotografovat, avšak pod svůj portrét nechtěl své jméno uvést, ale nechal tam napsat Slezský typ.“

Za zmínku také stojí otázka recepce Slezských písní; v době prvorepublikové „ho recitovali katolíci, ne komunisti“. Až po komunistickém puči v roce 1948 se stává čítankovým autorem. Bezručovi samotnému se ale:

„…takovéto politikaření moc nelíbilo, hlasitě však neprotestoval, ani asi nemohl. Některé jeho věci, v nichž projevil svůj nedobrý vztah k režimu, byly po jeho smrti skartovány.“

Luděk Žilka

Luděk Žilka

Přednesem balady Maryčka Magdonova první blok večera končí. „A pak to přijde…“, můžeme-li slovy z písně dalšího hosta Jaromíra Nohavici jej a jeho strhující vystoupení uvést. K překvapení mnohých tentokrát Nohavica nezpívá, ale přednáší, za což na úvod děkuje:

„Pro mě je to velká čest. Je to moje premiéra, určitě tady v Praze. Je to pro mne velmi emotivní. Nejde o literární přednášku, ale o pár postřehů pozorného čtenáře. Chci nahlodat jistotu, že autorem Slezských písní není jen Petr Bezruč.“ A pokračuje: „Po tom, co uslyšíte, nemyslete si, že chci plivat na Vladimíra Vaška. Naopak, velmi dobře mu rozumím a chtěl bych mu poděkovat za to, že ty básně, které měl v ruce, pro nás zachoval.“

…básně, které měl v ruce? Nesložil je? Za těmi slovy začínáme tušit „jablko sváru“ dnešního večera.

„Chci ukázat, že autory Slezských písní jsou Vladimír Vašek a Ondřej Boleslav Petr. Podle mne je Ondřej Petr autorem deseti básní, zbytek napsal Vladimír Vašek.“

Slezské písně spolu s Erbenovou Kyticí byly básnickými sbírkami, na nichž Jaromír Nohavica vyrůstal a k nimž se stále vracel. Když Slezské písně poprvé přečetl naráz jako celek, uvědomil si, že je nemohl napsat jeden člověk. Postupem času jeho pochyby přecházely v jistotu. Oporou se mu stávají rukopisy, které postupně Bezruč zasílal do redakcí a které v 80. letech minulého století publikoval Vladimír Macura. V nich Nohavica shledává nedůslednosti zápisu jména Maryčky Magdonovy/Magdónovy a dochází k závěru, že Bezruč báseň přepisoval z rukopisu vytvořeného někým jiným. Navíc – jak Nohavica dokládá jinými příklady – toto příjmení v „našem kraji neexistuje“. Pokud ano, tak ve formě Magdoň či v polské variantě Magdoǹ (a z této podoby snadno opisovač přesune čárku z posledního písmene na písmeno předchozí).

Ve své další argumentaci vychází jednak ze své zkušenosti muzikanta, jednak ze zpráv dokládajících Bezručovu nehudebnost.

„Zůstanu u Maryčky, co v ní cítím já. V původní verzi je celá instrumentována v E dur. Člověk, který to psal, byl nesmírně muzikální, byl to básník-muzikant. A co o sobě říká sám Vladimír Vašek? V jeho zápisech čteme: ‚Musím přiznat, že nemám hudebního sluchu.‘ Navíc – jak je známo – Vaškův učitel zpěvu mu posměšně přezdíval Anton, což je odvozeno z německého ein Ton, jeden tón.“

Jaromír Nohavica

Jaromír Nohavica

Stržen úsilím nalézt další fakta, která by jeho přesvědčení verifikovala, pročítal Jaromír Nohavica i dobový tisk, konkrétně zprávy týkající se událostí, které jsou v baladickém příběhu Maričky Magdónovy zobrazeny. A skutečně nalezl dvě zprávy podávající svědectví o tragických neštěstích, která se stala krátce po sobě v říjnu 1891, tedy v době, kdy Vladimír Vašek ve Slezsku ještě nebyl. Tudíž – dle Nohavici – musel být jimi inspirován někdo, kdo v tu dobu zde žil, a nikoli Vašek.

Zde svoji přednášku Jaromír Nohavica končí:

„Za týden mě čeká koncert v O2 aréně. Ale takovou trému, jako jsem měl tady, tam mít nebudu. Děkuji vám.“

Po hudební vložce dostal slovo básník David Bátor.

„Co se týče autorství, přikláním se k doktoru Smolkovi, tedy k názoru, že jediným autorem Slezských písní je Petr Bezruč.“

A aby v sále nezněly jen básnické skladby (hodné toho jména) ze Slezských písní, je pan Bátor vyzván, aby zarecitoval i něco ze své tvorby. V tomto případě není sporu o autorství. A dovolím si říci, že kdyby takový spor měl nastat, nestál by ani za malou část toho úsilí, které na své bádání nad poezií – ať už ji přiřkneme Petru Bezručovi, Ondřeji Boleslavu Petrovi, či komukoli jinému – vynaložil Jaromír Nohavica.

Doporučení:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>