Sladká chuť stáří

Tajny denik Hendrika Groena
Stárnutí je proces nevyhnutelný. Co s tím? No třeba to můžete na sklonku života ještě pořádně rozjet! Objevte poselství od neznámého autora, který svým ironickým humorem střílí do vlastních řad.

Tajný deník Hendrika Groena, získal čtenářskou cenu za nejlepší knihu v roce 2016 a v současné době patří mezi nejlepší holandské debuty. A není se čemu divit. Kniha není určena pouze starším lidem. S přehledem oslovuje čtenáře všeho věku, zejména tím, jak široce a s nadhledem se dotýká problémů patřících ke stáří.

O autorovi toho nemůžeme říci mnoho. Zejména proto, že není jisté, kdo to je. Hendrik Groen je totiž pseudonym, takže o autorově identitě se vedou pouze horlivé spekulace. Varianty jsou různé: opravdový osmdesátník, známý nizozemský spisovatel toužící psát skrytě, nebo třeba stand-up komik. Mým tipem je zaměstnanec domova pro seniory. Sám autor tvrdí: „Ne každá věta je lež, ale ne každé slovo je pravda.“ Záhada sama. Musím uznat, že anonymita se ke stylu knihy dokonale hodí.

Již po pár stránkách je jasné, že Tajný deník Hendrika Groena nepatří mezi knihy, které přečtete jedním dechem. Dechu se totiž v záchvatech smíchu nedostává a otáčení stránek je třeba střídat s otíráním očí. Dávkovat je lepší postupně.

Pan Groene (čtěte Chrun) není typický senior. Nesedí celé odpoledne nad šálkem slabého čaje a jednou sušenkou vzpomínaje, jak se za války vařila polévka z tulipánových cibulek. Vysedávání s ostatními důchodci a klábosení o ničem nemá rád. Hendrik si naopak nebere servítky a situace popisuje tak, jak jsou – žádné zkrášlování. Na svých spolubydlících vtipně i dojemně ukazuje změny, kterým se mnoho lidí na stáří nevyhne. S ironickým (někdy černým) humorem, který je Holanďanům vlastní, hodnotí klasické problémy, jako jsou počasí, politika, inkontinence, špatný zrak a sluch, demence a všudypřítomná šouravá chůze. Někteří z jeho přátel se však se svými neduhy vyrovnávají nanejvýš originálně.

V neděli ráno všichni s nadšením pozorovali padající déšť. Pryč se sněhem! V neděli odpoledne bylo vycházení ještě stále nebezpečné, ale už včera vyrazila chodítka opět do víru velkoměsta.“

(Úterý 29. ledna, strana 45)

I přes svůj vysoký věk, dosahující téměř 84 let, stále ještě nemá rád důchodce. Konkrétně ty ubrblané, stereotypní, vzdychající a na všechno si stěžující. Jeho kritice se vyhne pouze jedna osoba: Eefje, elegantní dáma v letech, která se právě nastěhovala (a se kterou by býval rád strávil předchozích 50 let).

Stařík chytající druhou mízu se proto rozhodne založit poněkud anarchistický klub Staří-ale-ne-mrtví. V úzkém kruhu přátel se jim otevírá cesta k – možná poslednímu většímu – dobrodružství. Pravidla jsou jasná: náplní klubu jsou zážitkové výlety, organizátor bere vždy ohled na tělesné nedostatky a výši důchodu, stěžovat si je přísně zakázáno, noví členové se nenabírají a alkohol je povolen. Založení takového klubu samozřejmě rozčeří vody v jinak celkem poklidném domově  Západ slunce…

Domnívám se, že kniha je skutečně důmyslně propracovaná. Najdete v ní totiž veškeré možné pohledy na staré lidi a stárnutí všeobecně. Poukazuje na neuctivé a nemilosrdné chování, na totální ignorování, ale i na srdečný a vlídný přístup. Pro českého čtenáře bude nejspíš neobvyklé, jak často je zde probírána eutanazie. V Holandsku je totiž legální, ale člověk musí splnit podmínky, které jsou rovněž předmětem vášnivých debat. Při čtení Tajného deníku si bezděky začnete všímat starých lidí a z paměti začnou vyplouvat autorovy humorné poznámky. Pokud máte to štěstí a bydlíte jako já hned vedle domova důchodců, bude pro vás potěšení z knihy o to více umocněno. Každý, kdo má alespoň trochu blízko k tématu stáří, si deník zamiluje. Knihu naopak velmi nedoporučuji chronickým hypochondrům a brblalům, kterým by se z ní mohl zvednout krevní tlak. Rovněž je nevhodná pro lidi, kteří (ještě) nechápou ironii. Věřím, že Hendrik Groen si svého čtenáře už od začátku získá.

Dovolte mi ještě malou odbočku: Jak někteří jistě víte, kromě toho, že je holandština celkem obtížná, patří mezi jazyky, které na poslech nezní zrovna příliš libozvučně. Posloucháte-li dva Holanďany, jak se spolu baví, možná vás napadne, že se nacházíte poblíž vepřína. Holandština totiž zní značně jako chrochtání. Typickým příkladem v knize je samotné příjmení Groen. Navzdory tomuto chrochtavému handicapu však musím vzdát hold autorovi. Nejenže proložil celou knihu skvělými vtipy a promyšlenými gagy, ale v některých případech se mu dokonce podařila libozvučnost těchto vtípků. A to je dost co říct. S tím se pojí i moje pochvala překladatelce Lucii Doležilové, která si s náročným textem poradila opravdu profesionálně. Čtenář si tak může knihu užít do poslední čárky. (A mezi námi: představa chrochtajících staříčků tomu dává korunu.)

Jako ochutnávku z knihy předkládám našim čtenářům jednu skromnou vánoční scénku:

Vánoční večeře byla úchvatná. Ria a Antoine přinesli do potemnělého pokoje obrovskou krůtu, které ze zadku zářily tři prskavky. Evertovi při servírování spadl do klína pořádný kus tiramisu. A i když to tvrdím já sám, můj proslov také nebyl k zahození. Byl o přátelství, které je základem spokojeného života. Možná je to trochu sentimentální (Antoine musel zatlačit slzu), ale zato od srdce. Pak jsme pili na naše přátelství, dokud nás smrt nerozdělí. Což v našem případě není nic abstraktního.“

(Čtvrtek 26. prosince, strana 386)

Taky vás už napadlo, jestli se Hendrik Groen konce knihy vůbec dožije? Naštěstí si neodpustím malý spoiler: v nakladatelství XYZ už se chystá Tajný deník Hendrika Groena – 85 let, který vyjde v roce 2018.

Takže neváhejte…  a pojďte si vychutnat první díl!

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeTajný deník Hendrika Groena

Groen, Hendrik

XYZ, 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>