Vina

Daniel a David Cechurovi_Vina
Knížky Daniela Čechury edituje a vydává jeho syn David, zakladatel společnosti Pohádkov s.r.o. Tuto novou povídku napsali oba zástupci rodiny Čechurů společně.

Že je na světě můj syn, jsem zavinil já. Alespoň doufám. Stejný smysl pro humor a prožívání zajímavých situací tomu nasvědčuje. Ono nejde vlastně o to, že potkávají pouze nás, ale o to, že je dokážeme zaregistrovat. Člověk nesmí životem jenom prolítnout a nevidět, co je kolem. Kolem se totiž dějí věci!

Syn byl pracovně v Moskvě a v hotelu se zajímal, co by mohl zajímavého v okolí, kromě Lenina a chrámu Vasila blaženého, uvidět. Má se jít podívat na jedno náměstí, kde padají z nebe kamínky. Jen tak, samy od sebe. Asi to bude z letadel, či co. Tak tam šel a skutečně dostal do hlavy několik zásahů. Vzal foťák a celý prostor si zdokumentoval. Náměstíčko bylo lemováno vzrostlými stromy. Vše vypadalo normálně. Jen ho zarazilo posměšné krákání. Na stromech seděly vrány a čučely na něj. Jedna se sehnula do hnízdečka, vzala do zobáku šutřík a mrskla ho po něm. Dotyčné poťouchlé ptactvo se normálně nudilo a vymyslelo si pěknou zábavu. Řídilo se biblickým: kdo jsi bez viny, hoď po mne kamenem. Asi se nepovažovalo za viníky. Synek šel raději za Vladimírem Iljičem, ten má viny dost a nic po něm tak házet nebude.

Kamarád byl s rodinou na safari v Keni. Viděli zde nefalšovanou divočinu. Na jednom výletě si chtěli udělat ohníček a upéct si na něm po českém nějaké buřtíky. Nanosili si z okolí nějaké dřevo a těšili se na opečenou uzeninu. Oheň zaplál a dým se šířil do blízkého okolí. Nedaleko v houští spal nosorožec, což nikdo netušil. Též nikdo netušil, že nosorožci jsou hasiči savany. Jsou geneticky naprogramovaní vyhledávat a udupávat ohniska možných požárů. Nosorožec se probral z letargie, nasál do mohutných nozder čmoud a vyrazil. Přiřítil se k ohništi a bryskně ho udupal. Opékači se rozprchli a rozhodli se napříště nebrat pokyny místních: „No fire!“ na lehkou váhu.

Syn David byl se svou přítelkyní na chatě a rozhodl se jí ukázat jeden blízký zámeček. Příjemná procházka zámeckým parkem měla být završena posezením v zahradní restauraci. Zde si povšimli poutače, že místní zemědělské družstvo nabízí hezkou atrakci. Živého hrocha Davídka a několik bílých tygrů. Syn si nechtěl nechat ujít možnost fota dvou zcela odlišných Davídků. Hroší jedinec stál za ohradou na dvoře družstva a byl velký asi jako menší kombajn. V klidu se zabýval konzumací nějakého sena. Toho si musí synek vyfotit. Neohroženě přistoupil k dřevěnému ohrazení a za komentáře „Davídek by si měl pořídit nějaký deodorant, toto je doopravdy strašné“ zvedl nad hlavu ruce s foťákem. Mohutný jmenovec ho poslouchal i sledoval jedním, a to pravým okem. Hroši nemají kromě žiraf rádi nikoho, kdo je větší než oni, a ani vtipné komentáře jejich prostředí. Syn se takto stal pro hrocha nežádoucím. Přežvykující Davídek nečekaně mrštně přiskočil k ohradě, rozevřel tlamu s mohutným ozubením a vydal těžko popsatelný řev. Syn s úlekem ztuhl v kolenou a dvacet okolo stojících návštěvníků se vrhlo do kanálu za sebou. Hroší drsňák tak jedné celé výpravě zavinil čtrnáctidenní pracovní neschopnost s diagnózou posttraumatický šok po útoku hrošího samce.

Daniel a David Cechurovi_Vina2


Daniel a David z Pohádkova

Daniel Cechura2Daniel Čechura (* 1953) je zubní lékař ve výslužbě a autor povídek ze života, které vydává v květnu 2017 ve sbírce Čeho se bojí zubař. Narodil se v Praze, vyrůstal na Žižkově a má dvě děti, které se podílejí na jeho tvorbě. V roce 2009 vydal knížku pro děti Pohádkov, kterou ilustrovala jeho dcera Kristýna. V letech 2009–2016 psal své příběhy do autobiografie Sám sobě. V roce 2016 založili se synem Davidem rodinnou společnost Pohádkov s.r.o., a nyní se z nich stala autorská dvojice. V současnosti připravují k vydání volné pokračování Pohádkova s názvem Školákov. Více informací naleznete na stránkách www.pohadkov.com.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizePohádkov

Čechura, Daniel

Agentura KRIGL, 2009

Vina - DISKUZE

Počet reakcí: 1
  1. Aleš napsal:

    Je to vtipně a výstižně napsané a dokazuje to starou pravdu,
    že při setkání se zvířetem člověk nikdy neví,jak to dopadne,
    stejně jako při setkání s politikem.

Napsat komentář