V dubnu 2017 přineslo nakladatelství CPress, součást skupiny Albatros Media, novinku Pavla Stehlíka Já, voják v Afghánistánu s podtitulem Vzpomínky českých veteránů.

Pavel Stehlík je vojenským veteránem, jenž se publikačně představil v roce 2014 svým „deníkovým“ přepisem Do temnoty: Zpověď českého vojáka v Afghánistánu. Od jeho vydání ušel autor dlouhou cestu. Mimo jiného absolvoval magisterské studium v oboru Orální historie – soudobé dějiny na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. A právě tato skutečnost zásadním způsobem ovlivnila tvar a provedení dnes představovaného titulu Já, voják z Afghánistánu.

Druhý autorský počin Pavla Stehlíka se od jeho prvotiny podstatně liší. Zatímco Do temnoty byl vpravdě akčním příběhem se vším všudy, „Já, voják v Afghánistánu“ je zcela jiného žánrového zařazení. Navzdory podtitulu „Vzpomínky českých veteránů“ se nejedná o soubor dech beroucích příhod našich současných vojáků, ale o téměř čistou odbornou publikaci zapadající přesně do mezí současné historiografie. Leč pozor, v žádném případě to neznamená, že by kniha byla suchopárná a pro obecnou veřejnost nezajímavá. Právě naopak. Pavel Stehlík se chopil nelehkého úkolu představit problematiku současných ozbrojených konfliktů ze všech úhlů. Počínaje motivací jednotlivých vojáků, přes společenské vědomí, až po zobecnění do podoby stále se opakujících historických vzorů. Na pomoc si bere deset svých kolegů (ve složení osm mužů, dvě ženy) a s odkazy a citacemi z ústních rozhovorů, jež s nimi vedl, sleduje pečlivě linii své práce a „zlidšťuje“ své pojednání tak, aby se kniha stala zajímavou i pro nepoučenou majoritu civilních čtenářů. Za hlavní motiv a hnací motor vzniku této publikace považuji snahu Pavla Stehlíka představit válečný konflikt již v jeho průběhu, nikoli až s odstupem, jak bývá dosud v historicky orientovaných pracích obvyklé.

Kniha je poplatná svému účelu a tím pádem je strukturována tak, aby postupně prováděla čtenáře vývojem celé mise. Jedinou „neodbornou“ kapitolou je tedy hned ta první s názvem Trnitá cesta, která ukazuje vnitřní svět autora těsně před odjezdem na druhý konec světa. Další čtyři kapitoly slouží k definování prostředků, motivů a v neposlední řadě představení autorových spolupracovníků, tedy těch, kdo svými osobními zkušenostmi a ochotou o nich vyprávět pomohli formulovat jistá zobecnění posbíraných faktů. Následující část je věnována snaze aktualizovat pojem válečný veterán, jenž má v očích nepoučené veřejnosti často odlišný význam, než jak jej vnímá právo. Každá další kapitola pak provází čtenáře, za hojného citování zdrojů, průběhem mise v Afghánistánu, a to od přípravy na ni, přes přílet do země konfliktu (a to nejen vojenskou cestou), až po dobu věnovanou misi samotné. Autor se postupně v jednotlivých a jasně vymezených blocích zamýšlí i nad tím, jak je vnímána postava nepřítele, jaké jsou vztahy mezi lidmi během mise, případně jak probíhá (a zda-li vůbec) intimní život účastníka mise. Nevynechává ani citlivé téma finančního ohodnocení vojáka. Rozkrývá otázku talismanů a všelijakých rituálů. A samozřejmě objasňuje i dobu po návratu z mise. Zvláštní kapitolou je pak ta věnovaná padlým vojákům Armády České republiky v Afgánských misích. Celou knihu uzavírá Doslov kolegy novému kolegovi… závěrečné slovo z pera Jiřího Hlaváčka z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Sto třiceti šesti stránková kniha je doplněna dvěma bloky barevných fotografií přímo z autorova archivu. Každý snímek je více či méně okomentován a všechny slouží dokonale svému účelu – přibližují prostředí i atmosféru v zemi konfliktu.

Jednou z výhrad, jež se objevovala po vydání autorovy první knihy Do temnoty, byla jistá jazyková neobratnost, nevhodné kombinování hovorové a spisovné řeči. I v tomto ohledu se Já, voják v Afghánistánu od svého předchůdce liší. Hovorové prvky jsou nedílnou součástí citací z rozhovorů, stejně tak provázejí úvodní zamyšlení Trnitá cesta, ale v odborné části se již neobjevují, a tak může být spokojen jak čtenář vědec, tak obecná čtenářská veřejnost.

Připouštím, že jsem (a předpokládám, že to nebude jen můj případ) po knize Já, voják v Afghánistánu sáhl hlavně pod vlivem onoho dovětku Vzpomínky českých veteránů. Po prvních pěti kapitolách jsem tedy cítil jisté rozčarování, „kde že jsou ty příběhy?“. Ale čím hlouběji jsem se do knihy pročítal, tím víc poutala moji pozornost a mnoho z úvah, jež Pavel Stehlík udělal, poodkrylo roušku tajemství i spustilo vlnu zamyšlení nad věcmi, jež jinak často přecházíme jako nedosažitelné, bez logiky, bez možnosti je ovlivnit. Jsem tedy rád za tuto knihu a v žádném případě nelituji, že jsem po ní (byť s jinými očekáváními) nakonec sáhl. A přestože se jistě najde několik nespokojených remcalů, věřím, že převáží skupina zvídavých a po poznání dychtících zájemců.

Související knihy

Stehlík, Pavel

CPress, 2017