Květen

Hana Militka_Kveten
Květen je jedním z nejkrásnějších měsíců v roce. Kvetou keře, stromy, květiny. Člověk se po vyčerpávající zimě a předjarních měsících konečně cítí plný síly. Celá příroda se snaží o nové potomky, nové listy, květy. Sluníčko hřeje, ptáci zpívají. Ve vzduchu je cítit nový život, nová naděje.

Nastal květen. Měsíc lásky.
Kvetly narcisy, pivoňky, šeříky, ovocné stromy. Všude bylo plno štěbetání, hnízdění, nového života.
Simona se od rána cítila nepříjemně, ani nevěděla proč.
Už dávno ji žádný kluk ani neoslovil.
„Moje kamarádka Andula chodí s klukem. Moc se mi nelíbí, má kulatá záda. Pořád se tak divně šklebí, ale už se líbali. Říkala sice, že líbá nádherně. Možná to není tak úžasný, ale má kluka. O mě nikdo ani nezavadí pohledem,“ myslela si cestou do školy. „Už chodím na střední, je mi patnáct a půl. Mám nejvyšší čas. Jinak budu všem pro smích.“
Naštvaně bouchla taškou o lavici. Vyndala si knížku a sešit.
Vtom se to stalo.
Vstoupil on.
Nový spolužák.
Vysoký blonďák atletické postavy. Rozhlédl se po třídě. Přistoupil k Simoně: „Můžu si sednout k tobě? Jsem tu nový, nikoho neznám. Jmenuju se Pepa Pokorný. Až vyjdu školu, založím si firmu s názvem PePo, jako Pepa Pokorný. Rozumíš?“
„Jé, to je jako podpalovač Pepo, používala ho naše babička. Ještě máme jeden balíček ve sklepě,“ vyhrkla.
„Vážně? Ještě název promyslím. Možná se bude jmenovat PepaPo.“
„Jo, to je pěkný,“ rozzářila se. „Jmenuju se Simona Dostálová. Teď budeme mít češtinu.“
„Fajn. Češtinu potřebuju. Budu propagovat svou firmu, musím psát slogany, reklamu.“
„Čím se bude tvá firma zabývat?“
„Jak čím?“
„Co bude vyrábět?“
„Ještě nevím. Asi nic. Možná budu jen radit.“
„V jakém oboru?“
„Ve všem. Nebo budu půjčovat peníze.“
„Máš tolik peněz, že bys mohl půjčovat?“
„Zatím ne, ale vydělám.“
„Na čem?“
„No na tom půjčování. A taky na poradně.“
„Páni, ty si troufáš,“ řekla obdivně.
Sice jeho podnikatelskému záměru příliš nerozuměla, ale moc se jí líbil jak plán, tak hlavně Pepa.
Na konci vyučování se jí zeptal: „Kterým směrem bydlíš?“
Ukázala na sever: „Asi deset minut pěšky.“
„Doprovodím tě,“ rozhodl. Vzal jí tašku přes rameno, chytil ji kolem pasu a šli.
Jakmile zmizeli z dohledu školy, zastavil se: „Chci ti poděkovat, že ses mne ujala. To víš, první den v neznámé třídě není nic příjemného.“
„Vůbec mi neděkuj. Jsem ráda, že sedíš se mnou.“
Přitiskl ji k sobě a políbil. Ani se nezmohla na odpor. Byla jako zmámená. Začal ji osahávat. Trochu se bránila.
Najednou přestal. Vrátil jí tašku: „Promiň, už musím jít. Zapomněl jsem, že mám trénink.“
Než se vzpamatovala, zmizel.
Domů přišla jako náměsíčná. Byla vzrušená. Cítila jeho polibek na rtech i všetečné ruce na svých ňadrech.
Nemohla se dočkat druhého dne.
Od rána si broukala nějakou písničku.
Do školy téměř běžela.
Pepa už seděl na svém místě. Ale stála u něj Andula. Něčemu se smáli.
Simona na ni naštvaně koukla: „Už bude zvonit, nemáš připravené knížky.“
„Bez starosti, je čas,“ smála se.
Zvonilo. Andula se teprve teď přesunula na své místo.
„Jak se máš?“ zeptal se Pepa.
„Fajn,“ napůl naštvaně odsekla Simča.
„Andula je dost primitivní, nezdá se ti?“ zeptal se jí.
„Vážně? Nevšimla jsem si. Učí se dobře.“
„Nojo, ale šprtání není všechno.“
„To je jasný,“ souhlasila Simona.
„Co děláš po škole? Doprovodím tě.“
„Fakt?“ vyhrkla.
„Jasně. Včera jsem musel na trénink.“
„Dneska ho nemáš?“
„Mám, ale později.“
„Prima. Můžeš mě doprovodit, ale žádný nesmysly, na to zapomeň,“ trošku zrudla.
„Neboj, nic nebude. Jsem jako beránek,“ usmíval se.
„Jen aby,“ uvolnila se.
Po vyučování zase vzal její tašku na rameno a šli.
Na stejném místě jako včera ji políbil. Chtěla se cukat, ale držel ji pevně v náručí. Pak jeho všetečná ruka začala šmátrat po jejích půvabech.
Vytrhla se mu a utekla.
Druhý den se tvářil, jako by se nic nestalo. Byl přátelský. Až moc. Se všemi.
Uvědomila si, že žárlí. Chtěla ho najednou jen pro sebe.
O pauze se k ní přitočila Andula: „Chodíš s Pepou?“
„Ne,“ vyhrkla Simona.
„To máš kliku. Na minulé škole prý nějakou holku zbouchnul. Proto ho vylili. Bude do smrti platit alimenty. Dej si na něj bacha.“
„Jak to víš? Třeba je v tom nevinně.“
„Prosím tě, jak nevinně? Jako že se zbouchla sama?“
„Nevím. Jen se mi nezdá, že by byl takovej.“
„Vím, co vím. Varuju tě. Jestli nechceš za pár měsíců tlačit kočárek, řekni si doktorovi o antikoncepci.“
„Blázníš, to přece nejde.“
„Jasně, že jo, ale musíš to říct vašim.“
„Ty ses zbláznila. Táta by mě přetrhnul. Máma by o mne přerazila vařečku. Dvojí smrt je příliš.“
„Lepší než do toho vlítnout.“
„Díky za upozornění. Už zvoní.“
Zbytek vyučování Pepu potají pozorovala. Nezjistila na něm žádné násilnické sklony.
Po škole ji zase doprovodil.
„Hele, spěcháš moc?“
„Ne,“ odpověděla.
„Mohli bychom si sednout támhle do parku? Chci si s tebou promluvit.“
„Dobře,“ překvapeně přikývla.
Sotva si sedli, začal ji líbat.
Nedokázala odolat.
Jakmile jí začal rozepínat blůzku, vyplašeně utekla.
„Nána,“ prohodil pro sebe.
Druhý den se na něho dívala zamilovaně, jako vždy. On byl nepřístupný.
„Není ti dobře? Nepotřebuješ doktora?“ ptala se starostlivě.
„Jestli někdo potřebuje doktora, já to nejsem,“ odsekl.
„Tak fajn. Jen jsem měla starost.“
„Nemusíš. Nic mi není. Jen mě čeká intenzívní trénink. Už s tebou nebudu chodit domů.“
„To je škoda. Líbilo se mi to.“
„Mně taky, ale bohužel je konec.“
„Třeba někdy budeš mít zase trénink posunutý,“ usmála se.
„Těžko,“ řekl vážně.
Už ji nedoprovázel.
Přesto na něj obdivně, láskyplně hleděla.
Za pár dní nepřišla do školy Andula.
„Asi je marod,“ šuškaly si holky. „Kdo ví, co jí je. Včera na chřipku nevypadala.“
„Jestli chceš, můžu tě zase doprovodit domů,“ usmál se Pepa.
„Fajn. Budu moc ráda.“
Během poslední hodiny vstoupili do třídy dva policisté. Nejdřív promluvili s vyučujícím.
„Pepo Pokorný, postavte se,“ vydal příkaz učitel.
Pepa si zaraženě stoupl.
Jeden z policistů k němu přistoupil: „Jste zadržen pro podezření ze znásilnění.“
„To nebylo žádný znásilnění. Ona chtěla. Vlastně mě svedla.“
Celá třída oněměla. Zírali na něho.
Simona lapala po dechu.
Nakonec vyskočila a vykřikla: „To musí být omyl! Pepa miluje mne. Vůbec se mě nedotkl. To všechno je omyl,“ rozplakala se.
„Drž hubu, huso. S tebou by nepohnul ani ledoborec!“ prohlásil Pepa pohrdavě.
Simona zůstala bez dechu zírat.
„To neřekl on. Byl v šoku. Nevěděl, co říká,“ omlouvala ho ještě dlouho. „Miluje mě, jen se bál mi to říct.“
Pepa se k nim do třídy už nevrátil.
Simona ho dlouho s nadějí vyhlížela.
Vlastně jí utkvěly v paměti hlavně její silné zamilované city, které v ní probudil. Do té doby nic podobného nepoznala.
Nedokázala přijmout, že by tak nádherné pocity mohl vyvolat nějaký násilník.
Nikdy na svou první lásku nezapomněla.

Hana Militka_Kveten2


MgA. Hana Militká

Hana Militka_K zivotopisu2MgA. Hana Militká vystudovala základní školu ve Svobodných Dvorech. Poté střední ekonomickou školu v Hradci Králové.  V devatenácti letech vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla přijata na JAMU, obor herectví. V Brně na studiích si užila hodně legrace i hostování. Byla v ročníku s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Evou Gorčicovou, Zdenou Moučkovou, Evou Lapešovou, Renatou Doleželovou, s Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Ivošem Hyršem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími.
Stala se členkou Divadla na provázku. V roce 1981 odešla do Prahy. Hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Spolupracovala se slavným režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc, na seriálu Wolfgang. S Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Jaromilem Jirešem na filmu Lev s bílou hřívou, s Janem Svěrákem na filmu Kolja, s Pavlem Hášou na Povídkách Malostranských, s Jiřím Krejčíkem a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo. Mezi divadelními režiséry byla vynikající spolupráce s Petrem Scherhauferem, Ivo Krobotem, Mirkem Krobotem, Evaldem Schormem, Janem Antonínem Pitínským, Zbyňkem Srbou. Nyní spolupracuje s režisérem a šéfredaktorem nakladatelství Krigl panem Jiřím Halberštátem jak na svých knihách, tak na vystoupeních u příležitosti křtů knížek, při každoročním setkání v klubu Golem, na různých slavnostních představeních. Hostuje v Národním divadle. Povídky z povětří vyšly zjara roku 2013, detektivní román
Záhadný šepot spatřil světlo světa zjara 2015. O rok později vydává opět nakladatelství Agentura Krigl další detektivku Pronikavý smích. Povídky z povětří se objevily v nakladatelství E-knihy jedou Martina Koláčka jako první elektronická kniha Hany Militké začátkem února 2016, zjara vyšel napínavý román Vilma, v létě román Sára, na podzim román Jiří. Před Vánoci vyšel první díl nového detektivního seriálu Kapitán Bartoš Zasahuje 1 s podtitulem Složitý případ. Na přelomu roku vyšla e-kniha 13 povídek pro Klub Knihomolů.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizePronikavý smích

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2016

zobrazit info o knizeZáhadný šepot

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2015

zobrazit info o knizePovídky z povětří

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2013

Květen - DISKUZE

Počet reakcí: 2
  1. Milada Šedivá napsal:

    Milá Haničko, je máj,lásky čas. Ale není vždycky všechno tak, jak to vypadá. Každý vnímá skutečnost po svém, tak jak je toho v dané situaci a v daný okamžik schopen.První láska je jen jedna.Na tu nikdy nezapomenem. Vnímaly jsme ji tak, jak jsme to uměly, s nadšením, s novou nepoznanou touhou,z celého srdce.Poneseme si vzpomínku po celý život. První láska přináší občas i zklamání a deziluzi. Takový už je život. Napsala jsi svoji povídku moc hezky. Díky, že umíš tak krásně vyjádřit city a rozpoložení nejen mladičké dívenky, ale i mnoha jiných postav ve svých knihách. Gratuluji Ti k Tým úspěchům, ke Tvému talentu a k Tvé upřímnosti. Tvoje dílo je pravdivé, zajímavé, napínavé a čtivé. Právě Ti vycházejí dvě nové detektivky: Kapitán Bartoš zasahuje 3 s podtitulem Přicházím s deštěm ( ke koupi u Kosmase a pod.) a Vražedný lov (u nakladatele Kriegla). Už jsem je přečetla a jsem jimi nadšená. Určitě si je zamilují i Tvoji čtenáři. Přeji Ti hodně zdraví a piš dál, stojí to za to. Milada

Napsat komentář