Je čtvrtek 16. března 2017. Blíží se sedmá hodina večerní a já vystupuji po schodech do rozlehlého atria Národní technické knihovny, rozevírajícího se až k samotnému vrcholu budovy. Nicméně držme se při zemi, respektive v prvním podlaží. V centrálním prostoru jsou do půlkruhu připraveny taburety, na nichž vedle dospělých sedí převážně děti, a ty, na něž se už taburetů nedostává, posedaly na podlahu. Je jich tu jak naseto. A není divu, Iva Vodrážková, autorka knížky Jan Wood chlapec, který zasadil strom, již už někteří z nich drží ve svých rukách nebo na ni čekají frontu, je dozajista jejich paní profesorkou kreslení v Základní umělecké škole v Tiché Šárce.

A už ji vidím. V pestrobarevném „free“ oblečení, s nesmírně milým úsměvem, tak, jak si ji pamatuji z dob, kdy jsme se v Šáreckém údolí pravidelně vídaly, přistupuje ke mně, aby se zeptala na mého syna Kryštofa, který do jejích hodin velmi rád chodil. A už v nich – jak mi sděloval – paní Iva tematicky propojovala literární, případně hudební díla s výtvarnými úkoly, jež dětem zadávala. Avšak nejen ona je, ale i ony ji obohacovaly a stále obohacují, neboť – jak během prezentace prozradila – „…mám výborné žáky, kteří mě k tomu (rozuměj k literární tvorbě) inspirují“. Ale nepředbíhejme.

Aula se ztišuje, děti zpozorní, některé z nich, co již byly začtené do příběhu, odtrhují oči od řádků a zvědavě sledují muže přicházejícího s dlouhým ornamenty zdobeným předmětem, svým tvarem připomínajícím kmínek stromu. Muž usedá, přikládá onen kus dřeva k ústům a vyluzuje první, tak trochu bručivé tóny, které ale posléze přechází v tklivou melodii. Oním muzikantem – jak nám jej po chvíli moderátor představí – není nikdo jiný než významný český hráč na didgeridoo Ondřej Smeykal.

Martin Vopěnka a Iva Vodrážková

Moderátor Martin Vopěnka, spisovatel a vydavatel (založil nakladatelství Práh, v němž dílo Ivy Vodrážkové vyšlo), po uvedení Ondřeje Smeykala představuje knížku Jan Wood chlapec, který zasadil strom a začíná otázkou: „Co mohou stromy udělat?“ A okamžitě na ni odpovídá:

„Padají na silnici, a tudíž překáží projíždějícím autům, ohrožují děti hrající si na hřbitově, a proto musí být poraženy, hnízdí v nich ptáci, kteří s..ou na auta parkující pod nimi. Tato kniha, protože počíná odsudkem bezostyšného kácení stromů, nebude v Čechách bestsellerem. Autorka se v ní pokusila spojit přírodu s různými náboženskými proudy, v příběhu se prolíná pokora s obavou o osud světa.“

Poté se Martin Vopěnka obrací na drobounkou, stále mladou a stále se usmívající Ivu Vodrážkovou: „Co bylo dřív, text, a teprve pak ilustrace, nebo obráceně, nejprve obrázky, pak příběh?“

„Já si občas pro sebe píšu,“ prozrazuje na sebe Iva Vodrážková. „Ale tohle bylo nejtlustší, tak jsem si řekla, proč by to nemohlo vyjít jako knížka.“ A pokračuje: „Všechny mé texty jsou založeny na fantazii, protože já jsem tak trochu blázen. Píšu nebo maluju.“

„Příběh vychází z reálné, nebo vlastní mytologie?“ vyzvídá moderátor.

„Naprosto jsem si vymyslela stvoření Astrálie či Aúústrálie,“ utišuje zvědavost literárního kolegy autorka.  „Na některých místech stála na počátku skutečná mytologie, ale pak jsem ji přetavila svojí fantazií.“

Mirek Vodrážka

Následuje opět hra na didgeridoo, o němž se v samém závěru večera přítomní od pana Smeykala dozvědí, že vzniká vyžráním kmínku eukalyptu termity. A po hudbě dostávají slovo slova, slova knížky Jan Wood chlapec, který zasadil strom. První dvě kapitoly čte manžel Ivy Vodrážkové, hudebník a filosof Mirek Vodrážka, třetí kapitolu Kačka (alespoň tak byla uvedena dívenka, či spíše slečna, která do té doby seděla uprostřed Iviných žáků a žaček).

Příběh Jana Wooda je otevřen a je třeba mu na cestu k čtenářům dát požehnání. Rituálu křtu se vedle již účinkujících osob účastní také dr. Eva Sedláčková z nakladatelství Práh a paní Klára Kvízová, která navrhla a graficky upravila obálku knihy. A čím se bude křtít? Ne, šampaňské nepoteče. Kapky šetrně dopadající na zářivě barevnou knihu jsou – dle slov Ivy Vodrážkové – Holy Water.

Jakmile dozní poslední tóny vykouzlené Ondřejem Smeykalem na didgeridoo, tóny, které uzavírají neobyčejně krásný večer, děti coby roj včel obkrouží paní profesorku Ivu, aby jim do knížky vkreslila své věnování.

A co dodat na závěr než jedno velké přání: Kéž by tak milých a bezprostředních prezentací a křtů krásné literatury, kéž by tak vzácných tvůrčích osobností, jakou je Iva Vodrážková, kéž by tak strhujících etických příběhů nebylo jak šafránu!

Související knihy

Vodrážková, Iva

Práh, 2017