Dokumentární režisér Jan Jelínek (*1940) natáčel mimo jiné rozhovory pro nadaci Stevena Spielberga s lidmi, kteří přežili holocaust. Po čase vybral třicet sedm výpovědí, z nichž vznikla kniha A kde byl Bůh…?. Uvědomil si, že do těchto zpovědí by mohl zahrnout i své rané dětství, i když vyprávět by měla především jeho maminka. A tak vznikla kniha Jizvy na duši, kterou vydalo nakladatelství Barrister & Principal.

Ale nenechte se mýlit, nejde o nějaké smutné čtení o válečných hrůzách a útrapách. A už vůbec autor neustrnul na tom, co jeho rodina prožívala kvůli tomu, že maminka byla Židovka, přestože tím byla celá rodina poznamenaná na celý život. Jeho povídání sice začíná ještě dříve, než si tatínek maminku bral, ale pokračuje až do let padesátých, v nichž jako mladý absolvent gymnázia toužil studovat režii na FAMU.

Pochopitelně se věnuje i době, kdy se s maminkou a starším bratrem skrývali v Hořepníku u rodičů svého otce. Líčí, co se dělo kolem, čeho byli jako zázrakem ušetřeni, a přidává své první vzpomínky. Ale největší část výpovědi tvoří vzpomínky na dětství a dospívání v partě nerozlučných kamarádů v Nymburce, kam se přestěhovali po smrti otce. Asi se mu ty chvíle lépe vybavovaly, navíc paměti vypomohla klubová kronika s fotografiemi. Už tenkrát se v něm rodila láska k filmu a filmovému umění, které se mu pak, po menších peripetiích kvůli buržoaznímu původu, stalo celoživotní náplní.

Že jsme byli a jsme dětinští? Ne, jsme jen věční kluci, zůstali v nás ti tři hubení pováleční kamarádi, kteří se tehdy choulili okolo ohýnku, poprvé sami, ale byli jsme „klub“, měli jsme jeden druhého. Ta hymna nás nepřežije, zemře s námi, ale do poslední chvíle ji budeme zpívat. Až jeden z nás zemře, ti dva ji budou zpívat dál, jen vynechají řádek a v duchu budou zpívat jeho „part“, jeho hlas pro nás bude znít i v závěrečném řádku. A nakonec si ji možná v duchu zazpívá ten poslední, než zemře.

Nikdo nepovolaný nikdy naši hymnu neslyšel. A neuslyší. A já si myslím, že to je dobře, určitá tajemství do života patří. (str. 56)

Proto se dá říci, že z útlé knihy dýchá spíše nostalgie než válečné hrůzy a potěší každého, kdo rád naslouchal vyprávění svých rodičů, jaké to bylo, když byli oni malí. Alespoň já každé takové výpovědi naslouchám s úctou. Nemusí jít zrovna o slavného či neblaze proslulého člověka, spíše mne upoutá povídání toho, kdo má co říci. A to Jan Jelínek určitě má. Obzvlášť, když v závěru přidává ještě dokumentární pohled na poslední cestu svých příbuzných, kteří takové štěstí neměli a holocaust nepřežili…

Související knihy

Jelínek, Jan

Lukáš a syn, 2016