Roberta Fulghuma asi není třeba více představovat. Snad každý už si někdy přečetl, čím vším za svůj život byl. A kdo se to nedozvěděl z medailonků o autorovi, určitě něco z toho pochytil prostřednictvím jeho knih. Robertu Fulghumovi zřejmě stačí jen žít a dívat se pozorně kolem sebe. Čím je starší, moudřejší a zkušenější, tím více si všímá a velebí úplné maličkosti.

Je možná trochu s podivem, že přestože se autor narodil již v roce 1937, jeho první kniha esejí Všechno co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce, vyšla až v roce 1988. Fulghum si své postřehy, drobné úvahy, nápady a povídky psal dlouhá léta jen tak do šuplíku. Až se jednoho dne jeden z jeho textů dostal do rukou redaktorce renomovaného nakladatelství Random House a zalíbil se jí natolik, že chtěla rovnou celou knihu. Od té doby už Fulghum psát nepřestal. Kromě podobně laděných knih napsal také románovou trilogii Třetí přání z jeho oblíbené Kréty. Kniha plná tance Drž mě pevně, miluj mě zlehka se dočkala v Čechách i dramatického zpracování. Popraskem v sýrové uličce se autor vrací ke svému původnímu stylu.

Dalo by se říci, že kniha Poprask v sýrové uličce klame tělem. Člověk by podle formátu očekával další román, a hle, je tu kniha esejů, navíc ilustrovaná Kateřinou Sechovcovou. Autor v jednotlivých esejích hledá tzv. Hráče. Lidi, kteří občas prožívají až pošetilou radost z maličkostí a snadno se nechají zatáhnout do hry. Čtenář je textem do tohoto hledání vtažen natolik, že možná sám pocítí zklamání nad tím, když se někdo z vybraných zrovna „nechytí“. Fulghum má kromě svého psaní také osobité plány do budoucna. Staví svou pomyslnou archu, a až přijde další potopa, má v úmyslu na ni vzít jen lidi moudré, zábavné, optimistické, vlastně všechny jemu podobné. Příběhy některých z nich je možné si přečíst právě v Poprasku v sýrové uličce.

Koupíte-li si některou z Fulghumových knih, určitě nebudete zklamáni. Pravděpodobně v jeho postavách poznáte sebe nebo alespoň některé své příbuzné či známé. Některé texty jsou vtipné, jiné inspirativní či dojemné. Přesto možná čtenáře v některých chvílích napadne, jestli pomyslný pramen životních příběhů a mouder pomalu nevysychá a zda jej nevystřídaly aktuální nápady a každodenní pozorování. Něco známého jakoby se pozvolna vytrácelo a bylo nahrazeno něčím jiným, možná trochu méně zajímavým a vypointovaným.

Každého čtenáře, který má Fulghuma a jeho knihy rád, jistě potěšilo, když se v posledních týdnech mohl v rozhovorech dočíst, že se autor cítí být částečně Čechem a že se také rozhodl o Čechách napsat knihu. Nezbývá než doufat, že to bude další čtivá a humorná kniha jako Poprask v sýrové uličce.

Ukázka z knihy:

Žila byla jedna holčička, která nedokázala vymalovávat podle vzoru.
Měla to tak dělat, ale nedělala.
Málem propadla ve školce.
Učitelka jí dala omalovánky – bílý papír s obrázkem.
Třeba kovboje a indiány na koních a bizony.
„Musíš malovat pečlivě,“ řekla učitelka. „A hlavně nepřetahuj.“
A ještě dodala: „A používej správné barvy.“
Jenže její barvy ignorovaly obrysy a hranice.
Jedna barva přecházela v druhou – dokonce je nanášela přes sebe.
Indiáni se vpíjeli do bizonů, kovbojové do koní.
Na obloze byly různé odstíny zelené – obloha přecházela do tyrkysové prérie.
Při vybírání výkresů se učitelka holčičky ptala: „Co je to? Co jsi to udělala?  Co tě to napadlo?“
Holčička byla ještě moc malá, aby své dílo dokázala nějak vysvětlit.
Nanejvýš se uměla usmívat.
Tak to šlo několik týdnů.
Nejrůznější omalovánky – lodě, vláčky, pejskové, kočičky, dokonce americká vlajka.
Přetahovala a v barvách se vůbec neřídila žádnými pravidly.
Nebe měla vždycky dozelena.
Učitelka si také všimla, že holčička seškrábala všechny názvy na jednotlivých pastelkách ve své krabičce.
Proč?
„Barvy nemají jména,“ vysvětlila jí to.
Znepokojení rodiče i učitelky zvažovali možnosti:
Třeba má nějaký psychický problém, mentální poruchu.
Třeba špatně vidí, nemá v pořádku zrak.
Anebo se velmi nenápadně vzpírá autoritě.
Neplatilo ani jedno z toho, a jinak nebyla v ničem jakkoliv nenormální.
Rodiče a učitelky se smířili s tím, co nemohli ani změnit, ani pochopit. Měli dost rozumu, a řekli si, že do jejího uměleckého stylu nebudou zasahovat.
Rozhodli se, že vyčkají, jak to bude dál… (str. 78)

Přečtěte si také náš rozhovor s Robertem Fulghumem!

Související knihy

Fulghum, Robert

Argo, 2016