Tomáš Fojtík na zadní straně přebalu knihy tvrdí: „Uf. Hodně uf. Pokud se vám Lisbeth Salanderová zdála jako neřízená střela, pak byste měli vědět, že oproti Tuesday je to křehká dívenka s dolíčky ve tvářích.“ Takové přirovnání může být pro čtenáře trochu matoucí. Tuesday se Lisbeth Salanderové zas tolik nepodobá, i když je to drobná emo holka, která se hned tak něčeho nelekne a vyzná se v IT. Tuesday se ale nebrání před nespravedlností, nýbrž rovnou přechází do útoku. Jejím hlavním motivem je pomsta, přesto s ní bude čtenář nejspíše sympatizovat.

Dívka, která si říkala Tuesday vychází jako první román Stephena Williamse. Ten bydlí se svou rodinou v malé vesnici v hrabství Severní Yorkshire. Píše texty pro slavnou rockovou kapelu, vydal sbírku básní i knihu povídek. Pokud zrovna nepíše, vydělává si na živobytí hraným průvodcováním po legendami opředených historických budovách a provozováním malé stavební firmy.

Tuesday žije pod ulicemi Londýna. Jejím domovem se stal labyrint opuštěných tunelů a staré, dávno nepoužívané stanice metra. Zde se ukrývá před lidmi, kteří jí krutě ublížili a vzali jí její dřívější život. Ona teď na oplátku vezme zase ten jejich. Ze starých vykachlíčkovaných zastávek se mstí. Brutálně zaútočí v metru na členy londýnského gangu. Jen pár z nich to přežije, ale už nikdy nebudou chodit. Proč něco takového dělá? Kam zmizela, že ji nezahlédla žádná z kamer? Na to vše musí přijít detektiv Loss, kterého neustále pronásleduje stín nikdy nevyřešené vraždy jeho dcery. To ještě netuší, že zrovna případ Tuesday mu po třech letech konečně přinese aspoň nějakou odpověď.

Stephen Williams to ve svém vyprávění nijak nepřehání s popisnými pasážemi. Dokonce se může zdát, že čtenáři nenabízí dostatek informací pro to, aby si vše dostatečně představil. Pokud však čtenář na tuto autorovu hru přistoupí, pak bude nejspíše snadno stržen rychle běžícím dějem, který nemá žádná hluchá místa. Akce střídá akci. Autor nejde daleko pro popis krutých scén. Hlavní hrdinka jako by násilnosti konala docela mimochodem. S ničím si nedělá hlavu. Má k tomu své důvody.

Pokud by bylo možné chování Tuesday k něčemu připodobnit, nabízí se počínání „samozvance.“ Tuesday se nemstí jen za svůj pokažený život. Zastává se osob, kterým osud nepřál stejně jako jí. Ublížily jim gangy fetujících mladistvých, které terorizují městské čtvrti, a i policie je na ně leckdy krátká, jelikož ani ona není neúplatná. Tuesday proto bere potrestání viníků do svých rukou a řídí se při tom vlastní morálkou. Někdy by se čtenáři mohlo zdát, že působí dojmem superhrdinky, přestože žádné zvláštní schopnosti nemá. Není hloupá, má svůj dobře promyšlený plán (dokonce mnoho variant) a minimální strach, protože už jí vlastně nemají co vzít.

Kniha Stephena Williamse je svižným příběhem. Na thriller roku to nejspíše nestačí, rozhodně však není nezajímavým počinem. Do přehršle detektivních příběhů přináší svěží závan a příběh, který není snadno zařaditelný. Kniha se opravdu pěkně čte a sympatizanty s hlavní postavou jistě potěší, že závěr nechává otevřená dvířka pro další pokračování. Jak se zdá, nemá autor s vymýšlením nevšedních prostředí a zápletek problém, a tak je na místě lákavá vidina další napínavé knihy.

Ukázka z knihy:

„Když se proberu, v rádiu se mluví o tučňácích. Chvíli poslouchám a vnímám okolní zvuky. Slyším cupitání krys a cítím jemné změny tlaku, které naznačují, že metro pořád jezdí. Vstanu z lehátka, zapnu notebook a otevřu si okénko, které zaznamenává veškerou aktivitu trubců.

Pane jo.

Rozkliknu si kanál s londýnským zpravodajstvím a je to tam. Střešní zahrady, oficiálně Kensingtonské střešní zahrady. Reportér stojí před vchodem do přízemí pod velkým mosazným číslem 99, které visí nade dveřmi. V rohu monitoru je políčko, které ukazuje zmateně pobíhající lidi. Rozlišení je mizerné. Je to zřejmě záběr z něčího mobilního telefonu. Nezlobte se na mě, ale v dnešní době pro to neexistuje žádná omluva. Každý mobilní telefon by měl mít kameru s vysokým rozlišením. Pokud ji nemá, znamená to, že z nás výrobci dělají blbce. Kamera se tak třese, že by mě nepřekvapilo, kdyby to video nafilmoval jeden z plameňáků. Ale i když jsou záběry nekvalitní a pohybují se trhaně v rohu displeje, celkem jasně na nich vidíme „mistra“, jak ho poskoci táhnou pryč.

Povím vám, že ta roztřesená kamera, dunivá muzika a záběry na legračního gangstera mávajícího zmateně pistolkou ve mně budí nutkání přisunout si režisérskou židli a přejmenovat se na Quentinu Tarantinovou. Je to fakt parta pitomých pozérů. Vypnu zprávy a znovu se zaposlouchám do povídání o tučňácích. Zuju si plážové sandály a obuju si pořádné boty. I při spaní mám něco na nohou, kdybych náhodou musela rychle vstát a utéct – a martensky jsou na to prostě moc velké. Plážové sandály jsou lehké, ale mají pevnou podrážku, takže dokonale plní účel. Nosila bych plastové kroksy, ale na to mi je život ještě milý.“ (str. 193)

Související knihy

Williams, Stephen

Domino, 2016