Německé obyvatelstvo v rumunském Sedmihradsku a jeho osud koncem druhé světové války líčí kniha Rozhoupaný dech autorky Herty Müllerové. Dílo vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2010. Herta Müllerová (*1953) se narodila v německy mluvící rodině v Nitzkydorfu u Temešváru v Rumunsku. V roce 1987 se vystěhovala do Německa a od té doby napsala řadu románů, esejů a próz, v nichž se vrací k životu v totalitním režimu. V roce 2009 získala Nobelovu cenu za literaturu.

V románu Rozhoupaný dech se vrací do počátku roku 1945, kdy všichni práceschopní Sedmihradští Němci (od 17 do 45 let) byli deportováni v dobytčích vagónech do ukrajinských pracovních táborů, aby svojí prací splatili válečný dluh. Hlavním hrdinou je sedmnáctiletý Leo Auberg, který nástup do transportu bere jako šanci k úniku z každodenní nudy. Navíc tuší, že by se mohla v malém městečku provalit jeho orientace na stejné pohlaví, což bylo v té době trestáno vězením. Vcelku tedy s nadšením jede vstříc svému osudu. Prožije pět let nucených prací, potká ho řada nespravedlností, naučí se žít s neustále přítomným andělem hladu, ve strachu, v úzkosti, v beznaději. Podmínky v lágru nejsou nikterak nakloněny životu, a ač nešlo o vyhlazovací tábor, třetina z nich nepřežila. Po svém návratu domů trpí vykořeněním a nepochopením svých nejbližších, kteří už ani nevěřili, že se vrátí. I šedesát let od internování je jeho chování poznamenané dobou strádání.

Otázka kolektivní viny, odsouzení bez soudu, nemožnost dostat se k informacím, to vše jen nahrává těm, kteří potřebují, aby nebezpečnou práci dělal někdo jiný. Německé menšiny žijící v Rumunsku či na Ukrajině byly jasně zneužitelným cílem, jedno na čí straně za války stály.

Herta Müllerová cítila potřebu odhalit tuto neznámou kapitolu dějin i z osobního důvodu – mezi deportovanými byla i její matka. Detaily táborového života ovšem získala od Oskara Pastiora (1927 -2006), básníka a překladatele, který s ní na knize do své smrti spolupracoval. I on vše zažil na vlastní kůži.

Celá kniha působí zvláštním dojmem. Nekonečné utrpení a muka jsou líčena pomocí básnických metafor, které jen utvrzují absurditu celé situace. Vzpomínky, které vypráví hlavní hrdina Leo, nejsou deníkem plným událostí. Spíše působí dojmem, že vzpomínající vidí věc – hřeben, lebedu v příkopě, lopatu, uhlí – a inspirován tím pohledem vypráví své pocity, které s k tomu danému váží. Ale i přes takovou roztříštěnost příběhu do krátkých kapitol vytváří nakonec velice působivou lyrickou mozaiku, z níž na nás dýchá smrtelný dech té doby. Svůj podíl na celkovém dojmu má i překlad Radky Denemarkové (*1968), která za něj obdržela cenu Magnesia Litera 2011.

Ukázka z knihy

A anděl hladu se zavěsí do úst, na pijavici v měkkém patru. Je to jeho miska vah. Nasadí si moje oči, a lopatě srdcovce je mdlo, obraz uhlí se před očima houpavě rozvlní. Anděl hladu si klade mou tvář na svou bradu. Rozhoupe mi dech. Rozhoupaný dech je delirium a jaké delirium. Zvednu pohled, nahoře ztichlá letní vata, výšivka mračen. Rozum těká, jako by byl špičkou jehly připíchnut k obloze, rozum se drží jen tohoto pevného bodu, jiný už nemá. A fantazíruje o jídle. Ve vzduchu vidím prostřené stoly a štěrk skřípe pod nohama. (str. 80)

Knihu bych nedoporučila milovníkům epické literatury, ale příznivci lyriky, básnické prózy a čtenáři myšlenek budou románem Rozhoupaný dech jistě nadšeni.

Související knihy

Müllerová, Herta

Mladá fronta, 2010