Velký knižní čtvrtek, který proběhl 19. března, přinesl na knižní trh patnáct novinek různých nakladatelů. Všichni vsadili na tituly, o nichž mají vysoké mínění, a teď je na nás čtenářích posoudit, zda se nemýlili…

V nakladatelství Slovart vyšel román slovenského autora Borise Filana (*1948) Klimtův polibek. Nositel ceny Egona Erwina Kische (1994) a autor nejprodávanější knihy (Cena v roce 2000 za Tam tam 3), tvůrce slovenské televizní i rozhlasové zábavy, ale i zdatný textař písní (Pavol Hammel, Elán), v něm zpracoval po svém šedesátá léta očima obyčejných bratislavských studentů.

On, nadějný basketbalista Adam má za otce bývalého člena STB, ona, Silvie, je dcerou muže, jehož právě Adamův otec přiměl k emigraci. On ji miluje od třinácti let a dává to najevo, ona žije v neustálé nejistotě – vždyť už jim to vystěhování za otcem musí konečně vyjít! – a nechce k nikomu připoutat své city. Stala se pouhou loďkou zmítanou rozmary STB odhodlanou však nenechat se nikým a ničím potopit.

Pohrávali si s jejich rodinou jako zlé, hloupé děcko s broukem. Mohli je nechat odletět, utrhnout jim nožičky nebo je rozmáčknout. Trest za otcovu zradu byl doživotní. Silvie si uvědomovala, že si nesmí nic oblíbit, s nikým se přátelit, k ničemu přilnout. Nemohla nikomu a ničemu věřit, neměla právo si něco naplánovat. (str. 220)

Čtenář se díky vyprávění o zamilované dvojici poznamenané dobou, v níž záleželo na tzv. třídním původu, dozvídá mnohé o podstatě lásky samé, ale i o věcech, které by mladí lidé řešit neměli. Pochopí, že žádné rozhodování o emigraci nebylo jednoduché. Nahlédne do zákulisí zahraničních sportovních turné a pozná, že v té době se nedalo věřit vůbec nikomu.

Ale hlavně pronikne do tajů první lásky a polibku jako takového. Když Gustav Klimt na počátku století tvořil svůj obraz Polibek, nyní vystavený ve Vídni, určitě netušil, že se jednou stane inspirací pro literární tvůrce. Adam se při návštěvě Vídně do obrazu zamiluje. Dílo secesního malíře se stává předmětem diskuzí zamilovaných a jeho plakátová reprodukce je provází neustále.

Kvůli Klimtovu obrazu pro Silvii byl ochotný vykopat na trenčínském hradě do skály ještě jednu studnu.
Básnil o tom obrazu před Petrusem, večer ho na ulici detailně popisoval Lubošovi. Hodinu o něm vyprávěl matce. Když se Adamovi něco líbilo, měl požitek z toho, když to někomu blízkému popsal, převyprávěl mu příběh anebo děj filmu. (str. 116)

Dalo by se říct, že Boris Filan svojí knihou vlastně vzdává Klimtovu obrazu hold. Měla jsem pocit, že některé pasáže z něj „doslova opisoval“. Tak je jeho text něžný. Filanova první láska v podání Adama a Silvie je něco, po čem každý v nitru touží, ale jen málokdo takovou lásku opravdu zažije. Nemá nic společného se současným světem – rychlým a agresivním – i proto je tak přitažlivá.

Silvie, lásko moje!
Nedá se to říct jednoduše. Ani napsat ne. Protože skoro všechno, co napíšu, Ty už víš, tak jako jsme vždy věděli a víme o sobě všechno. Stále Tě mám plnou hlavu, a i směrem dolů a stranou a všude možně jinde jsem Tě plný, protože jinak už to nebude. Jestliže jsi mi v životě hodně dala, tak o jednu strašně důležitou věc si mě připravila: ztratil jsem schopnost být šťastný sám. Naučila jsi mě, že nejšťastnější je člověk s někým.  (str. 282)

Nevím, jak lépe vyjádřit své pocity, které ve mně kniha vyvolala, než tak, že mi dala dotknout se štěstí. Přestože v ní zaznívají falešné tóny doby (Tuzex, STB, fízlové a donašeči), celkový akord je příjemně mollový a dlouho doznívající.

Komu je Klimtův polibek určen? Určitě všem, které ještě neomrzelo hltat skutečné či vymyšlené příběhy z, pro historii této země tak důležitých, šedesátých let. Těm, kteří si pamatují 21. srpen, ale i těm, kterým toto datum nic neříká. A rozhodně by si ho měli přečíst všichni, kteří touží rozšifrovat Klimtův Polibek.

Související knihy

Filan, Boris

Slovart, 2015