Moje pařížská revoluce

perex_moje_parizska_revoluce
Nahlédněte prostřednictvím ukázky do pestrého příběhu z dramatické doby a prostředí, ve kterém se ocitla Andrea Sedláčková.


Vzpomínám na svoji první noc v emigraci v září 1989. Přijela jsem v sobotu v podvečer a předpokládala, že budu mít štěstí a někoho ze svých pařížských přátel zastihnu doma. Ale nacházím jen hlasy na záznamnících. Už je devět, stmívá se, nevím, kam jít. V kapse mám sto franků, můj kapitál do emigrace, nepřichází tedy v úvahu, že bych ho utratila za hotel. U Alexandry jsem už jednou bydlela, znám to tam a myslím si, že přelezu plot předměstského domu a přespím na zahradě. Překvapením je nový, nejspíš hlídací pes, který na mě vyštěkne, jakmile se k plotu přiblížím. Rozhoduji se, buď budu spát někde v parku, čehož se bojím, anebo se prostě pokusím přelézt plot a uvidím.

Variant je několik – bernardýn mě pokouše a skončím v nemocnici. Nějaký soused mě uvidí a skončím na policii. Anebo
to vyjde a nic se nestane. Pes se udiveně dívá na tašku letící přes plot a potom na mě, která hupsla vedle ní. Chvíli štěká, ale pak se uklidní. S radostí konstatuji, že má obrovskou boudu, v níž se dá přespat. Vlezu tam a ustelu si. Pes se moudře usídlí venku. Moje první pařížská noc emigrantky. Je mi zima, mám hlad, říkám si, že se pořád ještě mohu vrátit do Prahy. Ale říkám si to jen teoreticky.

Druhý den ráno hodím tašku zpátky do ulice a přelezu ven. Mám štěstí, můj kamarád Petr je doma. Petr je ženatý
s lesbickou Francouzkou a žije s Kristýnou, která se pro změnu kvůli papírům vdala za alkoholického Holanďana. Petr
vystudoval pražskou filmovou školu, ale v Paříži živoří, lepí v metru plakáty, maluje byty. Kristýna, absolventka vysoké školy ekonomické, šije u Číňanů. Známe se pár let, díky legálnímu vystěhování se oba mohou vracet do Prahy, kde jsme spolu rádi pili.

Můj nápad, že zítra požádám o politický azyl, se jim nelíbí.

Nechápu proč.

„Na emigraci bychom neměli žaludek.“

„Proč? Je vám z ní na zvracení?“

„Sama bys viděla. A přeci to nemůžeš udělat rodičům.“

„Jsem bezohledná.“

Kristýna s Petrem jsou neklidní, mají strach, abych jim nezůstala viset na krku.

„Jednu noc tady můžeš spát, ale sama vidíš, máme byt třicet metrů čtverečních, celý den pracujeme, takže večer
potřebujeme klid.“

„Ne, to je opravdu jen na jednu noc, pak si něco najdu.“

„A znáš tady vůbec někoho?“

„Mám několik telefonů od Francouzů, co jsem je poznala v Praze.“

„S těma nepočítej, pro ně jsi byla zajímavá tím, žes je uvedla do prostředí tam, ale tady seš jedna z tisíce, nic výjimečnýho.“

Žaludkem mi projede vlna úzkosti, sklopím hlavu a chce se mi pryč, jenže nemám kam, do psí boudy se už vracet
nemíním.

„Rozmyslela sis to skutečně dobře?“

„Nevím, jestli dobře, ale jistá si jsem.“

„Co chceš dělat?“

„Jako v Praze, studovat.“

„Na to musíš mít peníze. Jak je chceš vydělat?“

„Třeba mytím nádobí. Myslela jsem, že byste mi mohli poradit…“

„Hele, jeď domu, my nikomu nic neřekneme, zazpívej si Sláva vlasti, výletu…“

Slovo vlast mi náhle připadá strašně prázdné, nevím, co se pod ním skrývá, bolí mě hlava a celé tělo, chci spát. Během toho, co Kristýna připravuje spacák na zemi pod stolem, mi domlouvá, ať se vrátím do Prahy a narazím si nějakého sympatického francouzského turistu, který si mě vezme. Petr zhasíná a do tmy říká: „Fakt nechápu, proč zrovna ty se nechceš vrátit? Proč zrovna ty chceš emigrovat?“

Z politických důvodů? Protože mě měli vyhodit ze školy? Protože už jsem nechtěla žít ve strachu, přetvářce, čekání?
Protože jsem prostě jen chtěla žít v Paříži? Nebo jsem utíkala před několika chlapama, s kterými to vlastně nemělo budoucnost – Jiřím, Rudolfem? Anebo jsem utíkala, protože jsem byla nešťastná, že mě nechce Ota? Nebo je něco na teorii Pavla Tigrida, který tvrdil, že všichni jsme utíkali hlavně před svými rodiči? Bylo by svůdné se přiklonit k této teorii. Říci – já jsem utíkala především před svým otcem. Nebo před stínem svého otce, který na mě vrhal, ať jsem šla, kam jsem šla.

 

Ukázka je z knihy Moje pařížská revoluce, kterou vydalo nakladatelství Prostor.

 


Nakladatelství Prostor se hlásí k hodnotám evropského liberalismu. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů.

V hlavní ediční řadě vycházejí díla, jejichž autory nakladatelství považuje za kmenové a zároveň čtenářsky nejúspěšnější – jde například o prózy německého spisovatele Bernharda Schlinka či romány Američana Paula Austera. Vedle zahraničních prozaiků jsou zastoupeni i domácí autoři, například Edgar Dutka, Eda Kriseová, Lubomír Kubík, Miroslav Stoniš či Jiří Pehe.

Na českou i světovou historiografii je zaměřena edice Obzor. V edici Střed, orientované na současnou moderní beletrii a esejistiku, vycházeji mj. prózy světoznámého rakouského spisovatele Thomase Bernharda, eseje Gillesa Lipovetského, tvorba Jeana Améryho a dalších autorů. Edice Dílo Milady Součkové uvedla ve třinácti svazcích kompletní prozaické, básnické a dramatické dílo této velké české spisovatelky.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeMoje pařížská revoluce

Sedláčková, Andrea

Prostor, 2014

Napsat komentář