Tachles, Lustig

84_big
Většina milovníků a čtenářů knih má své oblíbené autory, těší se na každé nové vydání díla „svého“ spisovatele a pokud je to plodný autor, jako byla například Agatha Christie, má její „fanda“ o četbu vystaráno, minimálně na několik let. I když mám knihy velmi ráda, žádného takového autora zatím nemám , mám ovšem svého oblíbeného člověka – je to Arnoš Lustig (mimo jiné úspěšný spisovatel).

Dnes již nevím kdy a kde jsem o něm poprvé slyšela, ale od jisté doby mě jeho jméno nenechává „chladnou“.
Moc si vážím jeho názorů a zajímá mě, co si myslí. Musím se ovšem přiznat, že zatím ho neznám jako spisovatele, protože jsem doposud nečetla žádnou z jeho knih, i když věřím, že se jedná o zajímavá díla, zejména proto, že pro jejich vznik mu bývá často inspirací nějaká skutečná událost, kterou přímo zažil, popř. o ní slyšel (například nedávno napsaný příběh ženy, která ošetřila Heydricha po atentátu, dostala za to odměnu, ale musela do vězení, protože nepopsala atentátníka, po válce pak byla na deset let uvězněna za napomáhání Němcům… a další).

S velkou chutí a zájmem jsem proto sáhla po knize Tachles, Lustig (Tedy k věci…). Jedná se vlastně o rozhovor, ve kterém otázky klade Karel Hvížďala (novinář,dramaturg a spisovatel, nar.1941), přítel pana Lustiga. Pánové se spolu znají skoro padesát let. Původně se mělo jednat o rozhovor pro časopis Host, ale patrně pro svou obsáhlost vznikla tato zajímavá kniha, která je také graficky velice zdařilá.
Text doplňují černobílé fotografie (jejichž autorem je fotograf Jan Malý jr.), které Arnošta Lustiga zachycují během rozhovoru a umocňují tak ve čtenáři pocit, že sedí v kavárně s oběma pány, kteří jsou pak zachyceni na jediném obrázku v úvodu. Zajímavé je, že papír, na kterém je text celé knihy, je žlutý. Nevím přesně proč, ale domýšlím si, že je to symbol židovství (žlutá hvězda, oheň). Na vnitřní straně pevné vazby je zachycen, jak se domnívám, pracovní kout Arnošta Lustiga (psací stroj,papíry,fotky a obrázky na stěně…). Závěr knihy obsahuje obsáhlou bibliografii spisovatele.

Rozhovor je velmi otevřený, Karel Hvížďala ví, na co se má ptát, Arnošt Lustig je upřímný a má o čem vyprávět. Podstatná část knihy je zaměřená na dramatické válečné zážitky, pobyt v Terezíně, Osvětimi… Zajímavé jsou vzpomínky na přítele Otu Pavla, nebo různé zajímavosti, jako například to, že autor do nových vydání svých knih skoro vždy přidává některé nové věci ( dialogy, věty …). Čtenář musí číst velmi pozorně, aby mu jednotlivé vzpomínky, úvahy a názory dávaly smysl, protože se k nim během rozhovoru pánové často vrací a nepozornému čtenáři se pak stane, že musí v knize zpětně zalistovat.

Některá zajímavá témata, jsem vybrala a doplnila kratičkou ukázkou z knihy, musím však zdůraznit, že mnohem objektivnější názor si čtenář udělá,když si přečte celý text. Věřím,že nebude litovat.

Kafkovo dílo

…věděli, že v ghettu žije bratr spisovatele, skladatele a překladatele Maxe Broda, nejlepšího kamaráda Franze Kafky, který ho požádal, aby spálil jeho nezveřejněné práce, ale Brod to neudělal a díky tomu zachoval světu Kafkovo dílo….

Ota Pavel

… tam se Ota poprvé ztratil… Šel prý k jakémusi statku v horách… zapálil ho,ale před tím vyvedl koně,nechal uvnitř jenom černého hřebce, o kterém tvrdil, že je ďábel.

Sex

… nejvzácnější a nejkrásnější nebo nejušlechtilejší sex, to je sex z lásky, když chcete s druhou bytostí splynout a jako slitina vytvoříte slitinu.

Víra v Boha

… moje maminka byla velmi pobožná. Přestala se modlit až v Osvětimi-Březince, když viděla osmimetrové jámy, kam Němci házeli židovská batolata, polévali je benzinem, prokládali poleny a pálili.

Maminka

…až ta předposlední byla moje máma. Nevěděl jsem, jestli jdou do plynu nebo do práce, ale moc dobře vím, že v ten moment jsem si přál, aby nežila, aby ji rychle zabili. To byl tak strašný obraz ubohosti život…

Otec

…řekl mi – nečekej na tátu, nesundal si brýle… Brýle znamenaly rozsudek smrti…

Smrt

… smrti se, člověče, vůbec nebojím . A sám tomu nerozumím. Je to možná proto, že smrt je sestra života. Jedině bych nechtěl, aby přišla nějak nepříjemně, abych umíral v bolestech nebo abych oslepl, ohluchl. Takových věcí se asi bojím,ale smrti samotné se nebojím. Ideální by bylo ,abych usnul a ráno se už neprobudil…

Ostatně smrt, toto velké téma, které Arnošta Lustiga provází celý život a které je často zmiňováno v jeho rozhovorech a knihách, dostalo poslední tři roky, které autor bojuje se zákeřnou nemocí, nový rozměr. Často se o smrti říká, že ona jediná je spravedlivá, možná jedině v tom, že jejím poskokům v podobě nemocí, zabijáků, nehod… se nikdo z nás opravdu nevyhne. Jinak je ovšem krutá a zákeřná, o spravedlnosti se v souvislosti s ní nedá hovořit.Přeji panu Lustigovi mnoho sil.Vždyť je ještě hodně otázek, které musí zodpovědět a jak on sám říká má ještě „spoustu práce“
Tachles Lustig…

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeTachles, Lustig
Rozhovor

Karel Hvížďala

Mladá fronta

Napsat komentář