Struktura Obsidiánových šílenců je založena na napětí mezi dlouhými cykly strhujícími svou neklidnou fantaskností a expresivitou a křehkou přírodní lyrikou. Téma šílenců, umělců s tíživou tvůrčí energií, se promítá zejména v cyklech, které tvoří vrchol sbírky ve středním oddílu a v závěrečné kódě, grotesce reflektující stav současného rozpadajícího se světa. Tyto cykly vyvažují lyrické obrazy, v nichž krajina v souvislosti s odkazem romantické poezie umožňuje transcendenci básníkova osudu, jakož i lidského osudu obecně. Riedlbauchova obraznost i formální koncepce v jednotlivých básních i v kompozici celé sbírky vyrůstá z jeho zkušenosti s klasickou hudbou: mohutnost metaforiky vyrůstá i z moderního hudebního rytmu, podtržených panteistickým proudem vrstvících se kosmických představ.