Ve druhé sbírce Ještě jsi Milan Šťastný ohledává hranici mezi vesnicí a městem. Idyla, jejíž nedílnou součástí je smířlivě přijímané velebné tragično přesahující obyčejného člověka, kontrastuje s nepokojem, který na sebe rád bere masku osudovosti, ale jakožto výsledek nudy a vnitřní prázdnoty nepřesáhne limit panelového bytu. Vůle žít v pokoře a v souladu s přírodními cykly a na druhé straně rezignace, smíření se s vlastní neschopností a nenaplněné přežívání je ostatně příznačný rozpor této i všech minulých dob. Básník své těkání mezi oběma vnitřními i vnějšími prostory zaznamenává s nadhledem a klade si otázky, kudy vede jejich předěl a jak je ostrý.