Říkal to písní. Písní, která dojímala i rozdělovala…
První nezávislé shrnutí umělecké kariéry Karla Gotta (1939–2019) vykročilo na nelehkou cestu, protože zpěvák si legendu o své osobě úzkostlivě aranžoval a dirigoval. Přední hudební publicista Pavel Klusák byl proto někdy nucen až investigativně stopovat pěvcovy první krůčky z dílen ČKD na pódia pražských tanečních lokálů, jeho výstřelky, nedokončená studia na konzervatoři a angažmá v divadle Semafor, jež bylo epicentrem kulturního vzdoru let šedesátých. Rozbor proměny nadějné hvězdy v kantilénového interpreta ideologicky nezávadného šlágru se detailně zabývá i Gottovým údajně veleúspěšným turné v Las Vegas a okolnostmi jeho „cvičné emigrace“ do SRN (1971), která tuto proměnu – za pragmatického dohledu strůjců jeho úspěchu – zásadně ovlivnila. V celoživotním úsilí o nekonfliktní, zdánlivě apolitický kult osobnosti si však dvaačtyřicetinásobný vítěz lidové ankety o Zlatého slavíka nepřipouštěl, že jeho postoje společnost také výrazně polarizují.

Demystifikující portrét umělce, jehož celonárodní obliba prozrazuje i cosi nelibého o nás samých, byl vyhlášen Knihou roku v rámci ceny Magnesia Litera 2022. Zvítězil i v kategorii publicistika.

„Podnětné vyprávění o vzájemně provázaném vztahu společnosti, kultury a moci. Klusák nezavrhuje, ale ani nepřeceňuje, nechce snižovat ani skandalizovat.“ – iliteratura.cz

Zpočátku svůj repertoár evidentně hledal: a musel si projít různými kruhy nikoli pekla, ale dobových zvyklostí, které se k němu často nehodily. Zpětně je poutavé i zábavné to sledovat. Zpíval taneční písně s ozvěnou padesátých let, Ferdinand Havlík mu složil rock’n’roll, nazpíval celou řadu kovbojských a pseudotrampských písní. Když přišla móda twistu, twistoval; ale zásadní zapeklitost tvořily texty a vyznění. Gott těžko mohl jít proti tehdejšímu stylu, takže v jednom kuse zakopával o nějaké slovní hříčky, texty se společenským naučením a záležitosti jakoby odpovědně humorné, satirické. […] Jiřímu Suchému po letech Gott svěřil, že svá semaforská komická čísla, tedy písně Saně a Zdvořilý Woody, víceméně nesnášel. – Ukázka z knihy