Příběhy Hlas Země vznikly díky louce, po které běhala malá modrooká kudrnatá holka, často špinavá, ale šťastná ve chvílích, kdy si povídala s mravenci nebo honila barevné motýly. Bylo jich tolik! Často zpívala s větrem a hladila stromy, pečovala o zahradu se svým dědou a milovala déšť. Z malé holky se stala dívka a z dívky žena, která na dlouhý čas zapomněla hladit stromy a zpívat větru. Její život posmutněl.
Až jednou jí do pokoje vletěl motýl a ona se usmála jako tenkrát a napsala mu báseň. Znovu vyšla na pole a zpívala větru a hladila stromy. Začala znovu cítit přírodu tak jako tenkrát. Všimla si, že na loukách již nejsou pestrobarevní motýli a stromy uvadají z horka a nedostatku vody, a její svět opět posmutněl.
Posmutněl, ale nezůstal stejný. Viděla a cítila to, co rozumu zůstalo utajeno. Chtěla ukázat dětem, že svět dneška nemusí být světem zítřka, když začnou brát přírodu jako zdroj života, nikoli jen jako samozřejmost. Psala tedy o zemi, vodě, větru i ohni, o vílách a vyjadřovala jimi prastaré zákonitosti přírody, které mají sloužit k zamyšlení a hlubší ekologické rozpravě o problému, který skrytý za verši z pohádky vystrkuje růžky.