Vzpomínky Jaroslavy Skleničkové zachycují životní příběh jedné z lidických rodaček, do jejichž osudu nanejvýš krutým způsobem zasáhly dějiny v podobě vyhlazení Lidic. Nacisté provedli tento čin jako barbarský akt pomsty na zcela nevinné a v podstatě nahodile vybrané skupině obyvatel. Zároveň si předem stanovili přesná byrokratická pravidla, podle kterých naložili se všemi lidmi úředně přihlášenými k trvalému pobytu v Lidicích a která určila, kdo bude zastřelen, kdo vystaven „zvláštnímu zacházení“, kdo poněmčen, anebo „jen“ odvezen do koncentračních táborů. Paní Skleničkové bylo v červnu 1942 šestnáct let, a aniž by to tušila, měla dvojí „štěstí“: pokud by se narodila jako chlapec, nacisté by ji zavraždili spolu s ostatními lidickými muži, a pokud by přišla na svět o necelé tři měsíce později, nebyla by podle nacistické mašinerie ženou, nýbrž dítětem, a v tom případě by ji čekala jen malá naděje, že přežije nacistické „zvláštní zacházení“.
Vyprávění Jaroslavy Skleničkové umožňuje čtenáři pohlédnout na lidickou tragédii zevnitř, očima jednoho lidského osudu. Nejprve mezi našimi zraky vystoupí líčení obyčejného a přitom šťastného dětství v tehdejším prvorepublikovém Československu. Záhy jsme však konfrontováni se zvrácenou absurdností situace, v níž se nachází mladá Jaroslava spolu s ostatními lidickými ženami – doslova zničehonic se v roce 1942 ocitnou v koncentračním táboře Ravensbrück, aniž by tušily proč, aniž by měly představu o tom, co je čeká a co se stalo s jejich dětmi, manžely a otci. Pravdu se dozvědí až po návratu do osvobozené vlasti v roce 1945.