Rok po vydání druhého dílu postapokalyptické série Daniela Grise Záblesk v temnotě se nakladatelství Mystery Press vrací do Prahy roku 2030. Novinka s názvem Ztracený svět bezprostředně navazuje na předchozí část. Jen v úvodu se objevuje rychlé shrnutí hlavních událostí. Kluk a Anna jsou na útěku, za zády nechali vězení, mrtvé pronásledovatele i jeden svět, který se sice tváří jako nový řád, ale ve skutečnosti jen převlékl starou lidskou touhu po moci do ještě špinavější uniformy.

Jméno Daniel Gris už čtenářům napětí a tvrdší akce dávno netřeba představovat. Série o Larsovi, kterou odstartoval román Říkají mi Lars (2018) a dále rozvíjely tituly Lars láme kosti (2019), Lars útočí (2020), Lars pod palbou (2021), Lars mele maso (2022) i novější pokračování Larsovo inkognito (2025) a Larsova špinavá hra (2025), stála hlavně na přímočaré akci, nadhledu, drsnějších hláškách a hlavním hrdinovi, který se s problémy obvykle moc nepáře. Jenže Daniel Gris je pouze jednou z autorských tváří. Pod jménem Martin Goffa má za sebou početnou řadu detektivek a kriminálních románů, v nichž se vedle napětí výrazně uplatňuje znalost policejního prostředí, práce s vinou, odpovědností a morálními hranicemi. A jako Alex Walló se vydal k civilnější, vztahově laděnější poloze s postavou spisovatele Daniela Ryse, kam patří třeba Muž vdaných žen (2024), Lízat mraky (2025) nebo Netopýří duše (2026).

Právě v tomto trojím autorském zázemí je Grisova postapokalyptická série zajímavá. Není to Lars převlečený do plynové masky. Není to ani Goffova policejní krimi, jen zbavená fungujícího státu. A není to samozřejmě ani Wallóův vztahový román s katastrofou za oknem. Přesto si z každé z těchto poloh něco bere. Z Grise tvrdost a fyzický střet. Z Goffy cit pro kriminalitu jako důsledek lidských rozhodnutí, nejen jako dekoraci. Z Wallóa pak překvapivě silné vědomí, že i v nejrozbitějším světě člověka nedefinuje jen to, kolik ran rozdá a kolik jich vydrží, ale také to, pro koho a proč je ochoten vstát.

Pojďme si krátce připomenout, kde se nacházíme. Lidstvo už pátým rokem decimuje pandemie CCR, neboli eRko. Nemoc, která neničí civilizaci jen tělesně, ale především společensky. U nakažených vyvolává nepředvídatelné a často násilné reakce, zatímco u zdravých odkrývá něco možná ještě horšího: ochotu přizpůsobit morálku momentální síle, strachu nebo výhodě. Státy se rozpadly, instituce ztratily význam a Praha se změnila v prostor ovládaný Generálem a jeho gardou. Naděje, právo a lidskost se smrskly na ostrůvky, o které je třeba bojovat.

Hlavní hrdina, po většinu série označovaný prostě jako kluk, prošel ve vězení ponížením i zápasem o holé přežití. V Záblesku v temnotě se dostal ven a spolu s Annou se pokusil najít nejen bezpečnější místo, ale také odpověď na otázku, zda svět po eRku má vůbec nějakou budoucnost. Ztracený svět na tuto linku navazuje okamžitě. Hrdinové jsou ranění, unavení, hledaní a pořád vlastně sami. Jenže to už není stejné „sami“ jako na začátku. V prvním díle byl kluk do značné míry obětí vrženou do neznámé situace. Ve druhém začal zjišťovat, že v něm dřímá cosi, co se běžným pravidlům vymyká. Ve třetím už nejde o neurčité náznaky ani o ojedinělé projevy. To, co by se dříve dalo označit za nevysvětlitelnou anomálii, se stává zásadním hybatelem děje.

Na tomto místě je podle mě důležité říci jednu věc. Jakkoli anotace i žánrové zařazení mohou svádět k představě jakési zombie apokalypsy, Ztracený svět je především čistá sci-fi. Žádné nemrtvé hordy, žádné mechanické vracení rozkládajících se těl do ulic. Nákaza CCR je spouštěčem rozpadu, ale skutečné monstrum se znovu ukrývá v člověku. Paranormální rovina spojená s hlavním hrdinou pak nepůsobí jako náhlý úhyb k fantasy, ale jako postupně budovaná součást autorem vytvořeného světa. V Zemi zmaru jsme mohli mít pocit, že se v klukovi jen něco nepatrně zachvělo. V Záblesku v temnotě už se toto zachvění proměnilo v hmatatelný, byť pořád ještě neukotvený projev. Ve Ztraceném světě se z něj stává síla, která mění rozložení moci, tempo útěku i samotnou podstatu střetu mezi klukem a Generálovým režimem.

Gris tím zároveň výrazně posouvá význam celé série. Kdyby šlo jen o cestu z vězení, ukrývání se v ruinách a postupný rozpad diktatury, pořád bychom měli solidní postapo. Syrové, akční, místy velmi brutální. Jenže Ztracený svět se snaží o něco širšího. Pod vší špínou, krví a bolestí je to především příběh dospívání. Ne typicky pohodlného, které se měří maturitou, první prací nebo odstěhováním se z dětského pokoje. Tady se dospělost rodí v okamžicích, kdy chlapce žádná pohodlná cesta nečeká. Kluk je věkem stále někdo, kdo by za normálních okolností teprve vstupoval do světa dospělých. Jenže normální okolnosti skončily. A on musí nést odpovědnost, na kterou by nestačili ani mnozí dospělí.

Právě vztah s Annou dává knize nejpevnější emocionální osu. Ztracený svět není milostný román, ale bez lásky by ztratil podstatnou část své síly. Nejde o romantickou ozdobu mezi dvěma přestřelkami. Anna není odměna pro hlavního hrdinu, ani pouhá připomínka toho, že ve zdevastované Praze ještě existuje něha. Je pro kluka kotvou. Svědkem jeho proměny. Člověkem, kvůli němuž má smysl přežít další minutu, další ulici, další střet. A zároveň někým, kdo velmi dobře vidí, že klukovy schopnosti nejsou zadarmo. Každé překročení hranice něco stojí. Tělo, mysl, vztahy i vlastní představa o sobě samém mají své limity. A pokud se člověk dostane za ně, buď se zlomí, nebo se promění.

V tomto ohledu mi Ztracený svět připomněl, že dobré postapo nikdy není jen o konci světa. Cormac McCarthy v Cestě nepsal pouze o putování otce a syna zničenou krajinou, ale o poslední jiskře odpovědnosti v prostředí, které už odpovědnost nepotřebuje. Richard Matheson v Já, legenda pracoval s proměnou člověka v osamělou anomálii uprostřed nového řádu. Dmitry Glukhovsky v Metru 2033 ukázal, jak rychle si lidé i v tunelech pod mrtvým městem znovu vytvoří ideologie, kmeny, nepřátele a hranice. Grisova série s nimi nesoutěží rozsahem světa ani filosofickou hutností, ale má k nim blízko v jednom: katastrofa je jen lupa. To, co bylo v lidech vždycky, se pod ní zvětší.

Z tuzemské literatury se nabízí srovnání třeba s Kotletovým Spadem, kde se v troskách válkami zničeného světa také pracuje s Prahou, násilím, ironií a právem silnějšího. Případně s Opršalovou Běsnou zemí, která rovněž staví na rozpadu státu a vzniku menších mocenských útvarů, jen mnohem výrazněji přesouvá pozornost ke smlouvám, korporátnímu feudalismu a nové podobě obchodu s mocí. Daniel Gris je jinde. Je osobnější, sevřenější a mnohem méně společensko-ekonomický. Zajímá ho rozbitý svět, ale ještě víc jej zajímá člověk, který se v něm učí nejen přežít, nýbrž také nést důsledky vlastních rozhodnutí.

Stylově působí Ztracený svět jako nejjistější část dosavadní trilogie. Země zmaru byla rozjezdová, místy popisná a záměrně uzavřená do stísněných kulis vězeňské cely. Záblesk v temnotě přinesl větší přehlednost, jasnější pohyb a konkrétnější dějový oblouk. Třetí díl už těží z toho, že základní pravidla světa nemusí čtenáři dlouze vysvětlovat. Autor může rovnou psát o útěku, bolesti, strachu, lásce a narůstající síle. Věty jsou úsporné, často tažené vpřed bez zbytečných odboček. Akční pasáže neztrácejí tvrdost známou z autorovy tvorby pod jménem Daniel Gris, ale zároveň se v nich častěji ozývá psychologická rovina typická spíše pro Goffu. Čtenář už nesleduje jen to, kdo koho přemůže. Důležitější je, co takové vítězství udělá s člověkem, který přežil.

Brožované vydání o dvou stech šestnácti stranách s klopami opět zdobí obálka od Jozefa Gertliho-Danglára. Tentokrát s ozbrojenou postavou před branou Pražského hradu, takže vizuální odkaz na moc, násilí a rozpad starých symbolů je výraznější než u předchozích částí. Tam, kde jsem si u Země zmaru ještě kladl otázku, jak přesně si obálku spojit s dějem, tady působí mnohem přímočařeji. Možná až plakátově, ale k závěrečné vyhrocené atmosféře knihy to sedí.

Ztracený svět ukazuje, že Grisova sci-fi série není jen odbočkou od Larse, ale samostatným projektem s vlastní logikou, vývojem a tématy. Zatímco první díl zkoumal nástup rozpadu a druhý hledal, kam se v novém uspořádání ukrýt, třetí už nechává hlavního hrdinu dorůst do role, která mu možná nikdy neměla připadnout. A právě v tom je největší síla knihy. Ne v tom, kolik lidí padne, kolik kulek proletí vzduchem a kolik zdí se zřítí. Ale v otázce, co všechno musí člověk ztratit, aby pochopil, kým se může stát.

Přestože si autor i tentokrát ponechává do jisté míry pootevřená vrátka a čtenář může mít pocit, že by se v tomto světě dalo pokračovat ještě dál, podle dostupných informací další díl v plánu není. Ztracený svět tak lze číst jako završení jedné cesty: od prvotního šoku, přes hledání místa v rozpadlé společnosti až po okamžik, kdy se z kluka definitivně stává někdo, koho už nelze přehlédnout ani jednoduše zlomit.

Pokud tedy hledáte postapokalyptickou sci-fi, v níž se Praha změnila v nebezpečný prostor plný gardistů, diktátorských ambicí, skrytých komunit a neléčitelné nákazy, dostanete ji. Pokud čekáte jen další brutální akční jízdu, dostanete i tu. Ale pod ní se skrývá mnohem osobnější příběh. Příběh o lásce, odpovědnosti, bolesti a hranicích, které nejde překračovat donekonečna bez následků. Jenže někdy právě jejich překročení rozhodne o tom, zda se člověk zhroutí, nebo se konečně stane tím, kým měl být. Kniha se na pultech knihkupectví objevila s prvními červnovými dny 2026.

Související knihy

Gris, Daniel

Mystery Press, 2026