Na začátku května 2026 představilo nakladatelství Mystery Press nové vydání knihy Ondřeje Neffa Měsíc mého života. Ilustracemi je doplnil Karel Jerie, bez jehož výtvarného doprovodu už si aktuální arkádskou řadu asi ani neumíme představit.

Měsíc mého života je knihou, na kterou jsme v novém mysterypressovském kabátě čekali možná nejdéle. Ne proto, že by v samotné sérii stála někde stranou, právě naopak. Jde o počátek celého cyklu Arkádie, tedy měsíční ságy spojené především s Jakubem Nedomým a Kazimírem Prusem, později proslulým jako Dědek Čuchák. V předchozích letech jsme si postupně představili Ultimus (2022), povídkovou sbírku Hu! Povídky Dědka Čucháka (2022), Ostrov nesmrtelných (2023), Hvězdu mého života (2023), Zlatý pomeranč (2024), Rock mého života (2025) i Sedmou vlnu (2025). Teprve nyní se ale v novém vydání vrací titul, jímž to pro Kubu Nedomého kdysi dávno celé začalo.

Když píšu „kdysi dávno“, nemyslím tím jen čas dějový. První vydání Měsíce mého života vyšlo už v roce 1988. Patří tedy k těm knihám, které mnozí čtenáři domácí science fiction poznali ještě v úplně jiné době, v jiných edičních souvislostech a možná i s jiným čtenářským očekáváním. Přesto se při návratu k textu ukazuje, že některé věci nestárnou. Lidská malost, společenské předsudky, kariérismus, fanatismus a schopnost zneužít jakoukoli ideu pro vlastní prospěch bohužel nejsou vázány na konkrétní desetiletí. A jak Ondřej Neff už tehdy naznačil: nezmizí ani tím, že se lidé přestěhují ze Země na Měsíc.

Příběh je vyprávěn v první osobě z pohledu Kuby Nedomého. Ten na Měsíci pracuje jako havíř u Českopolské těžební společnosti a těší se, že se po vypršení kontraktu konečně vrátí zpátky na Zemi. Jenže místo vytouženého odjezdu se ho někdo pokusí zabít. A protože na Luně se ani obyčejný průšvih neodehrává úplně obyčejně, začne se z Kubovy cesty domů postupně stávat cesta do nitra arkádského světa. Čeká ho pouť úzkým prostorem mezi lidmi, kteří mu nevěří, mezi těmi, kdo ho chtějí využít, a mezi hrstkou těch, kteří se nakonec ukážou důležitější, než se na první pohled zdálo.

Ondřej Neff představuje Kubu ještě před tím, než se z něj stane onen zkušený starožitník, dobrodruh a příležitostný detektiv, jehož známe z pozdějších dílů. A právě to je na novém čtení Měsíce mého života nesmírně zajímavé. Kdo už má za sebou některá další arkádská dobrodružství, může sledovat, odkud se vzal člověk, který později s Dědkem Čuchákem provozuje obchod Nedomý & Prus a přitom se pravidelně zaplétá do případů, jež by většinu rozumných lidí nejspíš přivedly na okraj šílenství. Tady ale Kuba ještě není legendou. Je to chlap, který chce přežít, vrátit se domů a pochopit, komu může věřit. A hlavně se nezbláznit ze světa, kde i technický pokrok často jen lépe maskuje prastaré lidské slabosti.

Kazik Prus je v tomto ohledu stejně důležitý jako Kuba. Autor si už v úvodním románu připravuje postavu, která by u méně obratného autora mohla snadno sklouznout k pouhé atrakci. Bizarní, podivný, postupně čím dál méně jednoznačně lidský Dědek Čuchák ale není jen komická figurka s několika nápadnými zvláštnostmi. Je to Jakubův obchodní partner, protiváha, zdroj humoru, technická záhada i emocionální kotva celé série. A také jeden z důvodů, proč Arkádie funguje i po tolika letech. Dvojice Kuba a Dědek má v sobě něco z klasických detektivních párů, něco z dobrodružných vypravěčských dvojic a zároveň cosi nezaměnitelně neffovského.

Při čtení jsem znovu myslel na paralelu, kterou jsem už dříve zmiňoval u Jaroslava Velinského. Podobně jako jeho Ota Fink, i Kuba Nedomý působí dojmem hrdiny, který se k velkým věcem připlete částečně omylem, částečně vlastní zvědavostí a částečně proto, že má v sobě cosi zásadně lidského. Nejde o supermana, který se zjeví odnikud a vše zdárně a bez námahy vyřeší. Je to spíš chlap z masa a kostí. Disponuje zkušenostmi a hýří spoustou neotřelých hlášek. Právě proto se k němu čtenář rád vrací. A právě proto mi přijde škoda, že podobné české literární postavy nepronikly výrazněji do světového povědomí.

Arkádie by si to zasloužila. Ve světovém kontextu se přímo nabízí srovnání s Heinleinovým Měsíc je drsná milenka, protože také tam je Luna nejen kulisou, ale i laboratoří lidské společnosti. S Clarkem Neffa spojuje chuť přemýšlet o technice jako o něčem, co člověka přesahuje. I když Ondřej Neff zůstává mnohem víc nohama v prachu každodennosti. S Asimovem ho pojí roboti, androidi a otázka, kde končí nástroj a začíná bytost hodná právní i morální pozornosti. S knihou Artemis od Andyho Weira zase sdílí představu měsíční civilizace, kde vedle technických problémů bují obchod, kriminalita, podvody a velmi pozemské zájmy. A pokud bych měl hledat paralelu k Neffově humoru, pak mě napadá i Terry Pratchett: ne kvůli žánru, ale kvůli schopnosti smát se módním ideologiím, úředním absurditám a lidské neschopnosti poučit se z vlastních chyb.

Z české tvorby bych vedle Velinského připomněl samozřejmě Karla Čapka, protože jím předložená otázka člověka, stroje, odpovědnosti a společenských následků technického pokroku se v našem literárním prostoru nedá obejít. Z novější domácí science fiction pak Ondřej Neff přeci jen stojí trochu stranou tendenčního proudu. Není to jen autor akce, ani jen autor nápadu. Jeho síla spočívá ve schopnosti propojit dobrodružství, humor, technické vize a satiru do světa, který je sice fantastický, ale ve své podstatě až nepříjemně pozemský. Měsíc mého života je toho krásným důkazem.

Nové vydání má přibližně tři sta šedesát stran a původní román doplňuje trojice bonusových povídek ze světa Arkádie: Minus dvě procenta úspěchu, Bezhlavý jezdec a Tři podoby Lilith. Nejde jen o bezvýznamný přídavek pro navýšení rozsahu. V kontextu celé série podobné texty fungují jako další průzory do světa, který Ondřej Neff buduje napříč desetiletími. Čtenáři, kteří už znají Hu! Povídky Dědka Čucháka, dobře vědí, že arkádské povídky umějí zaplnit zdánlivě vedlejší místa časové osy, a přitom dodat hlavním postavám další vrstvy.

Samostatnou zmínku si zaslouží ilustrace. Karel Jerie není jen doprovodný kreslíř, který textu přidá pár obrázků, aby kniha vypadala bohatěji. Je to malíř, grafik, komiksový autor a ilustrátor s výrazným rukopisem. Má za sebou komiksy jako Oidipus Rex, Šifra mistra Hanky či trilogii Candide, za niž byl oceněn cenou Muriel. V arkádské řadě pracuje se světem Ondřeje Neffa s viditelnou chutí. Jeho kresby jsou živé, místy groteskní, místy akční, často komiksově expresivní. K postavám i technickým rekvizitám přistupuje tak, že je nepřikrášluje do uhlazené sterilní sci-fi. Naopak jim nechává špínu, podivnost, pohyb a trochu toho měsíčního prachu za nehty. Obálka, vnitřní ilustrace i výtvarně pojaté pasáže tak pomáhají sjednotit nové vydání s celou současnou podobou Arkádie.

Ondřej Neff je autorem mnoha tváří. Pro někoho bude navždy spojený s Neviditelným psem, pro jiného s popularizací digitální fotografie, pro dalšího s převyprávěním verneovek nebo s tituly jako Tma (2014), Milénium (2001) či Pán modrého meče (2007). Pro mě ale Arkádie představuje jednu z jeho nejzajímavějších literárních poloh. Nabízí dobrodružství, nadhled, humor, techniku, politickou satiru i radost z vyprávění. A hlavně dvojici hrdinů, k níž se člověk rád vrací.

Měsíc mého života v novém vydání nabízí nejen návrat ke kořenům série, ale i připomíná, že česká science fiction má díla, která by se v širším světovém kontextu rozhodně neztratila. Možná jsme si až příliš zvykli obdivovat zahraniční klasiky a domácí špičku brát jako samozřejmost. Jenže samozřejmost to není. Stejně jako u Jaroslava Velinského mám i u Ondřeje Neffa pocit, že kdyby se podobné knihy narodily v angličtině, mluvilo by se o nich mnohem častěji a hlasitěji.

Nové vydání Měsíce mého života proto beru jako víc než jen další položku do sběratelské řady. Je to důstojný návrat ke knize, která odstartovala jeden z nejpozoruhodnějších světů české fantastiky. A kdo se s Arkádií dosud míjel, má ideální příležitost začít právě tam, kde se z havíře Kuby Nedomého začal stávat muž, jehož Měsíc už nikdy nepustil ze svého života.

Související knihy

Neff, Ondřej

Mystery Press, 2026