A nemusí hned jít o nějaké týrání. V reálném čase nám nepřipadalo naše dětství nijak zvláštní, protože jsme nevěděli, jak jinak by život dítěte měl vypadat.

Pokud vás zajímá, jak se žilo dříve, než sahá paměť padesátníků, pak se můžete začíst do autobiografických vzpomínek třebíčské rodačky Dagmar Benešové s názvem Dětství není jen tak. Knížku opatřila grafickým doprovodem za použití fotografií z autorčina archivu grafická designérka Kateřina Urbanová. Knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad ve své edici Tvář.

Hrdinka příběhu Tonička stejně jako autorka knihy prožila své dětství v době budování komunismu a následného postupného uvolňování, které vyvrcholilo jarem 1968 a následným příjezdem okupačních vojsk. Ve své rodině měla malé živnostníky, kteří o vše přišli, ale i členy komunistické strany, kteří jejím ideálům věřili. Už tato rozpolcenost vyvolávala třenice, které se promítaly do obyčejných mezilidských vztahů. K té také přispíval i městský a venkovský původ. To, co bylo běžné ve městě, se nenosilo na vesnici a obráceně.

Doma jsme ho ale stejně moc neužili. Místo vysedávání v hospodě teď vyráželi s Honzinem na motorce na ryby, aby tam v tichu přírody po práci relaxovali. Potřebovali si odpočinout od ženského klevetění, nebo naopak od ženského mlčení. Dína a Mína po práci relaxovaly doma při praní, žehlení, vaření, úklidu a péči o děti. (str. 66)

Manželství rodičů nebylo příliš harmonické, spíše naopak a Tonička byla ve velmi raném věku zatížena povinnostmi (péče o mladší sestru) a nenacházela u rodičů pochopení, protože byli zahlceni svým vlastním bojem o místo na slunci. Až jim málem život protekl mezi prsty…

Kniha nastiňuje také kořeny (obsahuje i příběhy prarodičů), z nichž nukleární rodina vznikla, rozebírá vztahy s příbuznými, stěhování za prací i první opatrné cestování do zahraničí (do Maďarska). Bez nostalgie dokumentuje rok za rokem, zmiňuje důležité milníky, které ovlivnily chod rodiny.

Při čtení jsem místy nevěřícně kroutila hlavou, místy se smála, jindy měla chuť to ne zrovna dobře přijímané dítě obejmout. Nicméně nic z toho, co se už stalo, se nemůže odestát, nejsou slova, která by již prožité trápení zmírnila. V každém případě šlo o vzpomínky, které mi přiblížily dobu, v níž jsem nežila, ukázaly mi, co v té době bylo normální a jak politické vlivy zasahovaly do obyčejného života.

I jen vývoj průběhu pionýrského tábora od začátku šedesátých let (cenzura dopisů, tresty a ponižovaní za nicotné prohřešky) až po jejich konec (žádná cenzura ani tresty, ale více radosti a volnosti) je zajímavé sledovat. Škoda, že autorka končí své vyprávění v roce 1968, kdy jí bylo patnáct let. Docela by mě zajímalo, jak by vnímala normalizační léta. Ale to už by zase nespadalo do času, který označujeme jako dětství…

Máte-li chuť zabrousit do vzpomínek na léta dávno minulá, určitě si knihu Dagmar Benešové pořiďte.

Související knihy

Benešová, Dagmar

Vyšehrad, 2026