Je lehce po jedné hodině, když sednu do auta a zamířím ke koním. Čeká mě třicetiminutová cesta, kterou většinou využívám k telefonování s kamarádkami nebo vyřizování nezbytných telefonů s klienty. Dnes jsem domluvená s Martinou, že jí zavolám.
„Ahoj, Evi, jak se máš? Máš nějaké novinky?“ zeptá se kamarádka na úvod.
„Ahoj, Marti, ani ne, ale znáš mě, u mě se pořád něco děje. Koně, v práci, doma. Spíš mi řekni ty, jak se pořád máš, co děti atd.,“ vybídnu ji.
„My jsme se s Petrem rozešli. Odstěhovala jsem se a bydlím s dětma v bytě po babičce,“ řekne jakoby nic a já se úplně zarazím. Cože? Rozešli? Vždyť mají tři malé děti. Mluvím s ní minimálně dvakrát do měsíce a netušila jsem, že je to na rozchod. Samozřejmě mi z jejích narážek bylo jasné, že jejich vztah není ideální, ale rozchod?
„Jak rozešli? Odstěhovala? Co se proboha stalo?“ ptám se nevěřícně. A Martina začne vyprávět. Nemůžu uvěřit tomu, co slyším. Uhodil ji, zbil ji, ponižoval, odjížděl pryč na celé dny s kamarády a ona se starala o děti. Poslouchám a nemůžu skoro dýchat. Ještě dlouho si povídáme, a když zavěsím, jsem jakoby v šoku. Najednou vidím věci jinak. V hlavě si přehrávám každé její slovo a ptám se sama sebe, jak jsem to mohla nevidět. Vždyť jsme spolu mluvily. Smály se. Řešily děti, práci, chlapy. Věděla jsem, že Petr je zvláštní. Že je někdy arogantní. Ale narcis? Toxický manipulátor? To mě nenapadlo.

Druhý den sedím s jinou kamarádkou u kávy.
„Víš, že moje blízká kamarádka deset let žila s narcisem?“ začnu. „A já o tom neměla vůbec ponětí. Jasně, věděla jsem, že je divný. Ale že je to až takhle?“
Kamarádka vůbec nevypadá překvapená. „Těch zvláštních vztahů je teď strašně moc,“ řekne klidně. „Já ti taky něco řeknu. Dva roky jsem chodila s klukem, který měl zároveň ještě jinou holku. Dvě na jednoho. A já o tom neměla tušení. Přišla jsem na to úplně náhodou. Vybil se mi telefon a on mi půjčil svůj, ať se na něco podívám. A zrovna mu přišla zpráva: ‚Kdy v pátek přijedeš domů, lásko?‘“

Sedím tam a mám pocit, že mi někdo najednou rozšiřuje obzory o něco, co jsem vlastně nikdy vidět nechtěla. Když další den vyprávím jiné kamarádce, že mám kolem sebe samé divné vztahy, začne i ona. Příběh o tom, jak její přítel rok tajil, že má někde dítě. Údajně jezdil na služební cesty.
„Zjistila jsem, že za ním jezdí. Za vlastním dítětem. A mně tvrdil, že je v práci,“ řekne a pokrčí rameny, jako by mluvila o počasí. Sedím a poslouchám. A nestačím se divit.

Mám pocit, že jsem otevřela Pandořinu skříňku.

Najednou se na mě ze všech stran řítí toxické vztahy. Manipulace. Gaslighting. Dvojí životy. Každá moje známá má aspoň jeden takový příběh. Nebo její kamarádka. Nebo sestra. Nebo kolegyně. A zničehonic na mě začnou vyskakovat články. Facebook. Instagram. Všude. Narcisté. Toxičtí partneři. Red flags. Manipulátoři.
Jako by se svět rozhodl, že mi tohle téma bude servírovat ze všech stran.

Na jednu stranu jsem vlastně obrovsky šťastná, že se mi nikdy nic takového nestalo. Že mě nikdo systematicky neshazoval, nelhal mi do očí, nežil dvojí život. Na druhou stranu si říkám, jestli jsem byla úplně mimo realitu, nebo se najednou všechny ty toxické vztahy vynořily odnikud.

Ale je to opravdu něco nového? Nebo tu byly vždycky, jen se o nich mlčelo? Byly naše mámy a babičky trpělivější? Nebo jen neměly kam odejít?
Možná je rozdíl jen v tom, že dnes se o tom mluví. Že si ženy mezi sebou začaly víc říkat pravdu. Že už to není ostuda. Že už to není „vydrž, kvůli dětem“. Možná se svět vlastně vůbec nezměnil. Možná tu tyhle příběhy byly vždycky. Jen se dřív neříkaly nahlas. Možná si ženy své starosti nechávaly pro sebe, protože měly pocit, že musí vydržet. Kvůli dětem, kvůli rodině, kvůli tomu, co řeknou ostatní.
Dnes si o tom možná jen víc povídáme. U kávy, po telefonu, mezi řečí. Sdílíme je bez studu a bez pocitu, že je to naše vina. A možná právě díky tomu najednou vidíme věci, které byly dřív skryté.

Eva Zupančič

Autorka se narodila v Olomouci, kde také vystudovala českou filologii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Po studiích působila téměř dvacet let jako marketingová manažerka ve velkých, převážně technicky zaměřených korporacích. V roce 2017 se vydala na volnou nohu. Dnes pracuje jako marketingová konzultantka, vyučuje na vysoké škole a publikuje odborné články na webu ceskestavby.cz. Je také autorkou úspěšného blogu na iDNES.cz. V roce 2025 debutovala knihou Sedm a půl roku, na niž nyní navázala románem Narcis. Ve své literární tvorbě se zaměřuje na lásku v jejích různých podobách a proměnách, které se mohou postupně měnit v závislost. Píše o vztazích poznamenaných mocí a manipulací a sleduje okamžiky, kdy se touha po blízkosti stává pastí. Ve volném čase se věnuje parkurovému skákání. Je majitelkou dvou skokových koní, se kterými se pravidelně účastní závodů.

Související knihy

Zupančič, Eva

Eva Zupančič, 2025

Zupančič, Eva

Eva Zupančič, 2026