Čtení ke kávě: Konkurs (Vladislav Dolník)

Konkurs

29.7.2025 Vladislav Dolník Bez komentáře

Když jsem měl na gymplu na Elgartce v češtině referát o nějakém literárním díle, věděli spolužáci už předem, že se mají na co těšit. Všichni ostatní, když referovali o nějaké knize a četli z ní nějakou ukázku, podali dialogy bezbarvým hlasem, jak postřelená kachna. Ne tak já. Jenže když pak například v Muzikantské Lidušce zvolala zoufalá Liduška mým hlasem „Kde je můj Toník?!“, šla celá třída jako jeden muž s hlasitých chechotem a řevem pod lavice. A to mně prosím dělali pořád.

Když se mezi plakáty s programem desítek brněnských kin objevil plakát s nápisem Husa na provázku, který někdo rychle přepisoval na Husák na ruském provázku, a tam kromě programu bylo i sdělení, že divadlo pořádá konkurs do hereckého souboru, nezaváhal jsem. Konkurs probíhal ve Vysokoškolském klubu, později přezdívaném Véčko, měl jsem ho hned za rohem. Zájem o vstup na divadelní prkna byl neskutečný, jistě překvapil i divadelníky.
Trvalo to dost dlouho, než jsem se dostal na řadu. Zeptali se mě na pár banalit a pak pán, ze kterého se později vyklubal režisér Zdeněk Pospíšil, chtěl vědět, jestli jsem viděl film Pramen panny. (Samozřejmě, ten přece hráli před časem ve Filmovém klubu, který fungoval v kině Art, ten jsem měl skoro za rohem, v Brně není nikam daleko.) A jestli si prý pamatuju scénu, jak Max von Sydow jde a láme tam mladou břízku. Přikývl jsem. „Tak to zahraj,” ukázal Zdeněk Pospíšil na stojan na kabáty. Přikývl jsem a chvíli si ten stromek měřil očima. Pomalu jsem k němu popošel a vzal ho za kmen. Na parketách by mi ujížděl, tak jsem ho zahákl pravou nohou a napjal všechny síly. Ta břízka nebyla moc velká, ale nějak se jí nechtělo, aby skončila jako větvičky na šlehání v sauně. Jenže mé sedmnáctileté svaly byly svaly vikingského zemana a břízka neměla šanci.
Nepochyboval jsem, že jsem obstál, a pozvánka do druhého kola mě nepřekvapila. Tentokrát nás přišlo už jen snad patnáct. Pár jsem jich znal. Tamta mrňavá holka chodila na Úvoze o rok níž do gymnastické třídy. A tamta chodila taky na Úvoz. Jenže se prvního kola nezúčastnila, zřejmě maminka nebo někdo zařídil, aby i tak mohla přijít na kolo druhé. Protekci má sotva kdo rád. A tak Petr Scherhaufer nastolí situaci: „Jsi prostitutka a tady Pecha je opilec jdoucí okolo. Ty ho chceš stáhnout jako kunčofta, on by si dal říct, jenže on chce zadarmo, ale ty naopak chceš, aby ti zaplatil. A teď to zahrej.“ Šestnáctiletá dívenka z lepší rodiny samozřejmě a podle očekávání v roli prostitutky naprosto selže.
Všem nám dá na frak mladá gymnastka, pohybově je skvělá, my ostatní jsme proti ní naprostí dřeváci. Přesto se na Provázku nikdy neobjevila. Mně sdělí Zdeněk Pospíšil, že mě chce do role kazatele Syrůčka v Eskamotérovi Josefovi. Toho podle starozákonní Knihy Job napsal Jaromír John. Pochopitelně mě to velmi potěší. Míň už předpokládané termíny zkoušek v dost pozdní hodinu. Jednak by byl kolem toho doma dost kravál, navíc jako maturant přece jen cítím jistou odpovědnost a blížící se maturitu nechci odfláknout. Nevím už ani proč, ale Eskamotér Josef se vlastně ani nikdy nezačal zkoušet.
O pár měsíců později se vydám na premiéru Adalbertova poznání – režisér Otto Horn Valencia. Což je zjevně Peter Scherhaufer, měl patrně tehdy zákaz. A hele, jedna z těch holek s tvrďákem a v kaiserrocku, co rusky říkají „Šéfe, my ego viděli, my ego slyšeli“, byla taky na konkursu. Nezpívaly pak ještě „Mata Hari ráda kari, nasyp jí ho do koláče, moje mile ptáče“? To už nevím jistě. Zato jsem tam v roli Adalberta poprvé viděl jednoho dnes známého herce, tehdy posluchače JAMU, prý odkudsi z Vizovic.

Pokud jste už svou kávu dopili, vzhůru do práce. Pokud Vám tam však ještě něco na dně zbylo, přidám jeden malý přílepek.

Jako maturant jsem už dlouho věděl, že chci jít studovat biochemii. Pak jsem však zavítal na představení Krále Jana od Fridricha Dürrenmatta. V představení vypomáhali v menších rolích moji známí z konzervatoře Tomáš, ten bydlel hned v baráku vedle, a Radvít. Hlavně tam však hrál Stanislav Zindulka. A krále Jana, kterému historie říká John Lackland, tedy Jan Bezzemek, hrál naprosto skvěle. Domů jsem šel jako omámený. Opravdu chci studovat biochemii? Kdepak, dám si přihlášku na JAMU. Jenže ráno… Ráno bývá člověk víc racionální. Psal se rok 1970 a šroub, jak ho komančové postupně utahovali, byl cítit stále víc a víc. Nepochyboval jsem, že na herce si budou schopni došlápnout víc než na biochemiky a zmáčknou je i tvrději. Přihlášku na JAMU jsem nakonec nepodal. A když vidím, jaká občas panuje mezi herci řevnivost, myslím, že je to dobře.

Vladislav Dolník

Autor chodil do školy dost dlouho na to, aby mu nikdo nemohl říkat lžidoktor. Kus svého života věnoval zkoumání věcí, které normálním lidem neříkají vůbec nic a hrstce zasvěcenců jen o málo víc než samotný název. Vždycky ho zajímala historie, nikdy ji však soustavně nestudoval. V mládí závodně šermoval šavlí, na stará kolena přešel na veteránský kord. Po řadu let hrál amatérsky divadlo. Napsal divadelní hru Vlak v 11.26 (premiéra 1981, divadlo Cylindr), kterou tehdejší úřední schvalovatelé označili za protisocialistickou, a knihy Nevykládej mi pohádky! (2022) a Vítej u nás, Metude! (2023), v tisku je Kde máš bráchu, Metude? (2025). Pobývá střídavě v Brně a v Kalifornii.