Přinášíme vám ukázku z knihy Brutální béčkový masakr,
který vydalo nakladatelství Mystery Press.

Zahnal jsem smršť vzpomínek i vztek vyvolaný pachem andělské krve. Chvíli mi trvalo, než jsem zase začal vnímat realitu své kanceláře i zvědavé otázky své bytné a otravné novinářky, kterou bych si možná oblíbil, kdyby změnila zaměstnavatele.
Zavřel jsem obálku s andělským pírkem a výsměšným vzkazem „Jedno jsem ti schoval“ a hodil ji do koše mezi zmačkané popsané papíry z neúspěšných pokusů o sepisování a vzpomínání posledních dnů.
Přes všechny své snahy přesvědčit okolí i sám sebe, že teď bude chvíli klid, mi bylo jasné, že něco takového dřív nebo později přijde. „Doufej v nejlepší, připravuj se na nejhorší,“ hlásalo jedno staré moudro, které se mi zamlouvalo. Jen tu přípravu jsem z lenivosti většinou zanedbal.
„Kdy to přišlo, Vasiliso?“ zeptal jsem se své bytné.
„Před chvilkou, chystala jsem se ti to přinést, když dorazila Veronika. Co tam bylo? Co tě tak krásně naštvalo?“
„Není to zas tak důležitý. Nějakej idiot se mě snaží vyprovokovat. Kdyby tady byl, urval bych mu hlavu, ale takhle si bude muset počkat, až bude na řadě. Teď budu muset, i když se mi nechce, řešit důležitější věci. Osobní věci, Vasiliso.“
Vasilisa si mě chvíli nedůvěřivě prohlížela, ale pak jen zopakovala: „Tentokrát se chci dívat!“ a konečně vypadla.
Když se za tou starou čarodějnicí zavřely dveře, chvíli jsem počkal, abych se ujistil, že za nimi neposlouchá. Byly věci, se kterými jsem jí až nepřirozeně a možná nerozumně důvěřoval, protože jsem znal její motivaci, nebo jsem si to aspoň myslel. Ale nechtěl jsem, aby věděla všechno.
Pak jsem se zadíval na Veroniku. Těsně předtím, než jsem otevřel ten zatracený dopis, mě vykolejila z mého předstíraného klidu ujištěním, že minimálně na politické frontě mě ještě čeká pořádný průser.
Musel jsem si připomenout, že je sice kamarádka, ale zároveň taky vyslankyně a de facto velekněžka mého úhlavního nepřítele. Alespoň to v tu chvíli vypadalo, že se Kronikář, oficiálně poslední starší bůh, rozhodl postavit proti mně.
„Co má ten hajzl v plánu?“ zavrčel jsem na ni.
„Já nemám tušení, co v tom dopise bylo, Bý.“
„Ptám se, co má v plánu tvůj zasranej šéf! Proč chce vystoupit na bezpečnostní radě, proč chce, abych tam byl já?“
„Myslíš si, že mi říká všechno? Jen mi přikázal, ať ti předám vzkaz.“
Chtěl jsem na ni vycenit zuby, ale pak jsem se ovládl. Muselo mu být jasné, jak na něco takového zareaguju.
„Z ničeho nic se ten starý intrikán rozhodne, že vyleze na denní světlo, rovnou na bezpečnostní radu, naprosto bezprecedentně…“
„To není bezprecedentně,“ opravila mě. „Není to poprvé, co na žádost zakladatelů na nějaké jednání někoho poslal.“
To mě zarazilo.
„To je na žádost rady?“
„No…,“ zatvářila se nešťastně. Nechtěla mi lhát do ksichtu, ale s pravdou ven se jí taky nechtělo. Nebo nemohla.
Vypjaté situace, zvlášť boj, takové věci dělají. Lidi se v nich sblíží víc než jakýmkoli jiným způsobem. Je to fajn, když jste na stejné straně. Nebo jste aspoň spojenci.
Ale je to zatracená komplikace, když ve skutečnosti stojíte proti sobě.
Povzdychl jsem si. „Řekni mi, co můžeš. Proč osobně?“
„Protože nebereš telefon. Vždycky se ozve tvůj… záznamník,“ ušklíbla se na mě. „Nechávala jsem ti vzkaz, že se máš ozvat a že se co nejdřív stavím. Šéf mě honil po městě, šla jsem po možných kontaktech humanistů.“
Zátahy, které se měnily v zoufalý hon na čarodějnice, zatím nic pořádného nenašly. Humanica byla hammeritskou konspirací prolezlá důkladně, ale nikdo nic použitelného nevěděl. Tedy nikdo, koho policajti dokázali dostat živého. Několik vytipovaných kusů radši spáchalo sebevraždu, občas doprovázenou vřískáním, že se někdo probudí. A ta hláška v tom dělala pěkný bordel, protože smrděla po jiném typu kultistů.
Ačkoli jsem se pro celý svět tvářil, že jen sedím doma, odpočívám a dávám se dohromady, ve skutečnosti jsem se docela snažil. Ledacos jsem věděl od policie přes poručíka Pawlowského, ale sám jsem podnikl pár nenápadných a opatrných nočních výprav. Snažil jsem se ulovit nějaké informace nebo vhodnou kořist, ale bez sebemenšího výsledku na obou frontách.
„A ta rada?“

———————————–

Stáhněte si presskit s ukázkou a dalšími materiály.

———————————–

O autorovi

Shigor Birdman se narodil v roce 1979 uprostřed karvinského smogu. Původně chtěl vyvíjet vojenské simulátory, ale nakonec dal přednost videohrám. Nyní převážně konvertuje kofein na písmenka jako herní programátor, spisovatel a překladatel na volné noze. Za vrchol své herní kariéry stále považuje dvacet let starý Vietcong. Knižně mu vyšla military sci-fi Mise, která musela selhat (2005) a postapokalyptická Kronika konce světa (2009). Po dlouhých letech psaní pouze pro počítačové hry se vrací s akční sérií Stará béčková legenda. Ze své brněnské nory vylézá převážně jen v kostýmu nebo maskáčích – vybaven některou ze svých zbraní (pravých i larpových) – bloumat někam do lesa nebo na moře.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (thriller Stopy v krvi) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Birdman , Shigor

Mystery Press, 2023