Knihu Miss Dior vydalo nakladatelství Prostor.

Do růžové zahrady

Tohle je příběh o přízraku, který mi jednoho letního nedělního rána vkráčel do života. A už mě nikdy nenechal na pokoji, ačkoli jsem si to mnohokrát usilovně přála. Oním přízrakem byla Catherine Dior a poprvé se mi zjevila v zahradě půvabného zámečku La Colle Noire v kopcovité krajině provensálského venkova. Zámek patřil jejímu bratru Christianovi, Catherine ho často navštěvovala a po bratrově náhlé smrti na infarkt ve dvaapadesáti letech, v roce 1957, tu nějaký čas žila. Catherine byla o dvanáct let mladší než Christian – narodili se do zámožné rodiny, on coby druhý syn v roce 1905, ona jako nejmladší z pěti dětí v roce 1917. Probíhala první světová válka a krátce po Catherinině narození narukoval do francouzské armády jejich nejstarší bratr Raymond. Toho krásného dne v La Colle Noire jsem ovšem na válku ani trochu nemyslela. Místo toho mě uchvátila nádhera toho obydlí, které Christian Dior koupil a zrestauroval díky ziskům své úspěšné firmy, založené v roce 1946. Svou první kolekci představil v Paříži 12. února 1947. Carmel Snow, tehdejší šéfredaktorka časopisu Harper’s Bazaar (to místo jsem také měla tu čest nějakou dobu zastávat) ji nazvala New Look neboli Nový vzhled. Navzdory tomuto přídomku se ovšem jednalo spíše o nostalgickou připomínku secese, tedy zlaté éry před první světovou válkou. V té době byl Christian malý chlapec a vyrůstal v bezpečném prostředí rodinného sídla v Granville na normandském pobřeží. Jeho matka Madeleine nosila dobové splývavé romantické róby a právě ty začínajícího návrháře inspirovaly k typickým dlouhým rozevlátým sukním a elegantním projmutým siluetám s vosím pasem a vycpávkami na hrudi. Diorovo pojetí „květinových žen“, tolik typické pro jeho pařížský salon, ovšem vycházelo stejnou měrou i z matčiny lásky k zahradničení. Z Madeleininy vášně, kterou ostatně Christian i Catherine zdědili, se zrodila rozsáhlá zahrada v Granville, zázrak naděje a touhy postavený na skalnatém útesu třicet metrů nad zpěněným mořem. Madeleinin manžel Maurice Dior zdědil rodinnou firmu na výrobu hnojiv. Když vál vítr nesprávným směrem, byl zápach z jeho továren cítit po celém městě, byť až do Les Rhumbs většinou nedosáhl. Ale zápach nezápach, díky hnojařskému průmyslu měla Madeleine na svůj kouzelný výtvor na nehostinném útesu dost peněz. Výsledkem byly něžné květinové záhony, které před poryvy slaného větru chránily odolné jehličnany. Srdcem zahrady byly a dodnes zůstávají růže.
Růže jsou k vidění i všude v La Colle Noire – vinou se po pergolách a obvodových zdech, jejich úponky zlehka klepou na okna, motivy růží nechybějí dokonce ani na tapetách a čalouněném nábytku uvnitř domu. A na louce za terasami a bylinnými záhony rostou tisíce růžových keřů – právě z jejich květů se dělá základní ingredience do diorovských parfémů, ostatně louku založil sám Christian Dior dle pečlivého plánu. Vůbec první z těchto parfémů, Christianův nejoblíbenější, vznikl ve stejné době jako kolekce New Look a dostal název po Christianově milované sestře Catherine: Miss Dior.
Catherine svého bratra přežila o pět desetiletí – zemřela v červnu 2008 nedaleko La Colle Noire, ve svém domě v sousední vesnici Callian. I tady pěstovala růže – jak pro vlastní potěšení, tak coby základ do parfémů Dior pro jejich výrobce v nedalekém Grasse. Bratrovi byla po celý jeho život loajální a milující sestrou a to se nezměnilo ani po jeho smrti – i nadále opatrovala mnoha způsoby jeho odkaz, mimo jiné stálou podporou Muzea Christiana Diora v Granville. Ale zatímco se Christian stal jedním z nejznámějších Francouzů na světě a podobným symbolem své země jako třeba Charles de Gaulle, pozoruhodná historie Catherine Dior zůstává v lecčems dosud neprobádaná. To málo, co jsem o jejím životě věděla, jsem vyčetla z diorovského archivu ještě před první návštěvou Colle Noire: koncem třicátých let žila s Christianem v Paříži, za války společně provozovali malý statek na okraji Callianu, pěstovali na něm zeleninu, růže a jasmíny. Poté se Catherine zapojila do odboje, zatklo ji gestapo a skončila v ženském koncentračním táboře v Ravensbrücku.
Onoho zmíněného nedělního rána jsem se v Colle Noire sešla s Diorovým archivářem Vincentem Leretem, abych s ním probrala svůj plán na sepsání nové Christianovy biografie. Při rozhovoru jsem se ovšem přistihla, jak se ptám na další a další podrobnosti ohledně záhadné Catherine, která o své odbojové činnosti ani o německé internaci příliš nemluvila. Vincent znal Catherine dlouhá léta – před nástupem do pařížského Diorova archivu pracoval v granvillském muzeu. Dopisovali si, když si potřeboval ujasnit něco ohledně jejího bratra. O svých válečných zážitcích se ovšem Catherine vůbec nezmiňovala a on nechtěl vyzvídat, připadalo mu to nezdvořilé. Jiné Christianovy životopisce Catherine většinou moc nezajímala, někteří ani nevěděli, že bývala vězeňkyní v Ravensbrücku. Jako by ten hermeticky uzavřený svět haute couture nejevil o ženu typu Catherine Dior žádný zájem a o její utrpení jakbysmet – nikdo se nezeptal ani na to, nakolik mohly její zážitky a zkušenosti ovlivnit slavnou vizi módy a ženskosti, kterou razil její bratr. Udělala jsem si nějaké poznámky a sešla k tomu růžovému palouku, kde kolem okvětních lístků tančili motýli a nad vším se vznášelo včelí bzučení a ptačí prozpěvování. Všude panoval klid, louka byla zalitá měkkým slunečním světlem. Stála jsem tam a najednou jsem celým srdcem zalitovala, že jsem se s Catherine nikdy nesetkala – od
její smrti uplynulo již deset let. A v tu chvíli ve mně něco vyklíčilo, touha hraničící z obsesí: budu to já, kdo vypoví světu příběh této ženy a jejích neznámých společnic, které přežily Ravensbrück a vrá-
tily se do Francie. Jenže našly zemi, v níž se spousta jejich krajanů rozhodla na válku prostě zapomenout a tím pádem se netrápit ani hanebnou kolaborací. Catherinin hlas jsem v tu chvíli nezaslechla, zázrak se nestal, z modrého nebe žádný blesk nesjel. Ale ve vůni růží jako bych slyšela otázku: mohlo se vůbec z popela druhé světové války zrodit tolik krásy?
A pokud ano, jakou zprávu by pro nás Catherine Dior měla dnes, i kdyby už nikdy neřekla ani slovo?

Zahradní bludiště

Na rozkvetlé bílé růže v zahradách Les Rhumbs se snáší lehký deštík, z moře stoupá mlha a pomalu halí obrysy domu. V téhle mohutné vile z konce devatenáctého století, postavené vysoko nad normandským městem Granville s výhledem na kanál La Manche, Christian Dior vyrůstal. Právě proto se z ní stalo muzeum, které se stará o jeho odkaz, a zahrada založená jeho matkou dnes slouží jako veřejně přístupný park. Dnes dopoledne je tu překvapivý klid, patrně proto, že prší, ovšem do muzea už pár desítek návštěvníků dorazilo – přišli si prohlédnout novou expozici věnovanou monacké kněžně Grace a garderobě, kterou pro ni Christian Dior navrhl. Právě jsem absolvovala prohlídku s průvodcem. Výstava je rozdělená na několik sekcí instalovaných přímo v různých pokojích, kde v prvních dekádách dvacátého století Diorovi bydleli, a já se nemůžu ubránit dojmu, že jsem se vrátila v čase. Chvíli obdivuji módní kreace, které kněžna Grace nosila v padesátých letech, a na filmových smyčkách sleduji, jak se v nich nese, načež si totéž oblečení mohu prohlédnout zblízka v prosklených vitrínách. Také ale v domě hledám skryté stopy Catherine Dior. Zesnulá kněžna prochází ve filmu svým monackým palácem a jako v pohádce nás zve na procházku do svého ztraceného světa, ale já už se její přízračnou přítomností ani hedvábnou nádherou nechci nechat rozptylovat. Místo toho doufám, že tu objevím známky starších časů – éry Catherinina dětství. Ale zdá se, že tu Catherine nikde není, dokonce ani ve svém bývalém maličkém pokoji, kde se o její úloze v příběhu Christiana Diora lze dočíst na zde umístěné cedulce. Měl ji ze všech sester nejraději, právě po ní pojmenoval v roce 1947 svůj první parfém Miss Dior a popsal ho jako „vůni lásky“. Přišlo mi jako dobrý nápad vzít si ho na výlet do Granville též. Původní receptura ve specializované parfumérské terminologii patří do kategorie zelených chyprových vůní, mísí se v ní typické aroma galbanové pryskyřice, bergamotu, pačuli a dubového lišejníku, s jasmínem a růžemi přímo v květinovém srdci parfému. A najednou tu nezaměnitelnou vůni v Catherinině bývalém pokoji jasně cítím, ovšem nikoli na sobě samé – jako by vycházela z nějakého jiného, neviditelného zdroje, snad z velkého flakonu, který kněžně Grace předal sám Christian Dior a který byl vystavený v galerii hned vedle.

—————————–

O autorce

Justine Picardie (1961) je britská spisovatelka, autorka šesti knih včetně mezinárodního bestselleru Coco Chanel (2010), biografie francouzské módní návrhářky, která vyšla v patnácti jazycích. Byla šéfredaktorkou prestižního módního časopisu Harper’s Bazaar, psala pro The Sunday Times, The Telegraph a Observer.

Zdroj informací: Prostor

Nakladatelství PROSTOR vzniklo v prosinci roku 1989 jako přímý pokračovatel samizdatové edice Prostor a stejnojmenné revue, která vycházela od roku 1982 v nepravidelných periodách. Nakladatelství se hlásí k hodnotám evropského liberalismu. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů. V hlavní ediční řadě vycházejí díla, jejichž autory nakladatelství považuje za kmenové a zároveň čtenářsky nejúspěšnější – jde například o prózy německého spisovatele Bernharda Schlinka či romány Američana Paula Austera. Vedle zahraničních prozaiků jsou zastoupeni i domácí autoři, například Edgar Dutka, Eda Kriseová, Lenka Procházková, Jan Vávra či Martin Komárek. Na českou i světovou historiografii je zaměřena edice Obzor. V edici Střed, orientované na současnou moderní beletrii a esejistiku, vycházeji mj. prózy světoznámého rakouského spisovatele Thomase Bernharda, eseje Gillesa Lipovetského, tvorba Jeana Améryho a dalších autorů. Edice Dílo Milady Součkové uvedla ve třinácti svazcích kompletní prozaické, básnické a dramatické dílo této velké české spisovatelky.

Související knihy

Picardie, Justine

Prostor, 2022