POMERANČ
U Čáslavských vychovali tři dcery a syna. Nejdřív přišla na  svět Hana, v roce 1935. Pět roků po ní Eva a po dalších dvou  letech, v květnu 1942, Věra. Dlouho to vypadalo, že když osud  neseslal otci vytouženého syna, dal mu ve Věře kluka v sukních: od narození měla široká ramena, jako kluci mívají, a šili  s ní čerti, což se tenkrát holkám ještě běžně nedělo.
Když se pak v roce 1945 narodil ještě nejmladší Vašek,  byla rodina kompletní. ( Jiříček, který přišel na svět jako druhý v pořadí, zemřel na zápal mozkových blan.) Žili v Karlíně,  v činžovním bytě v tehdejší Královské (a dnešní Sokolovské)  ulici, hned u tramvajové zastávky. Když tam tramvaj brzdila,  obzvlášť v noci, malou Věru to plašilo: vždycky se jí při tom,  válečnému děcku, vybavilo, jak se za války při náletech a podobných zvucích utíkávaly s maminkou schovat do sklepa.
Rodičovské role byly doma rozdělené. Maminka byla starostlivá a otec moudrý, zdálo se, že má přehled úplně o všem.  Věra si z dětství zapamatovala krámek s lahůdkami, který otec  vedl na Poříčí. Často tam chodívala s maminkou, která pro  obchod vyráběla bramborový salát a pár dalších pochutin.
Když měli rodiče moc práce, hlídala Věra v poříčském parku  přes ulici (dnes už neexistujícím) bráchu v kočárku. Často si  přitom myslela na uherák, který měl otec vystavený pod sklem  na pultě. Kdyby jí tak kousek dal, aspoň kolečko! Dopředu ale věděla, co jí zas řekne, když se zeptá, jako mockrát předtím:  Ne ne ne, pak obřadně ukrojí krajíc chleba, posolí a dá jí ho se  slovy: Tady máš, Věrko, Boží dar.
Žádný salámek. Šmytec. A po únoru 1948 byl šmytec i s krá- mem, komunisti si ho vzali, což se podepsalo na ekonomické  situaci rodiny. Otec to vzal jako pokyn osudu: když všichni tolik chtějí znárodňovat, je těžké se tomu zpoza pultu postavit.  Doma se nenadávalo na poměry a nečekalo se, „až to praskne“: obchod byl pryč a nebylo na tom co řešit, byla to v životě odepsaná kapitola a psala se nová, ve které šlo o to, vychovat děti  co nejlíp, poměry nepoměry. Že otec asi není úplně nadšen  v novém zaměstnání ve svazu spotřebních družstev, kam ho  shora přidělili, si dcery odžívaly spíš v představách.
Doma zůstával hrdinou několika udatných historek, které  se připomínaly při rodinných oslavách a výročích. Vyprávělo  se třeba, jak v květnu čtyřicet pět odzbrojil v poříčském parku  nějakého prchajícího Němce – a potom už se jenom divil, jak  ho spolubratři Češi, kteří předtím vyčkávali za rohem, bezbranného zkopali. Nebo jak ještě týdny po válce tahal v Černošicích z Berounky pod jezem zbraně, které tam Němci  v květnu v panice na útěku naházeli: aby to nevybouchlo, když  se všude okolo koupaly děti. A maminka zas doma v karlínském bytě ukazovala otvor po kulce, památku na anonymního  střelce, který si za povstání pomyslel na tatínka, když u otevřeného okna poslouchal vysílání revolučního rozhlasu.
Byt v posledním, čtvrtém patře vedle půdy byl prostorný,  určitě aspoň z pohledu dětí. Hlavně kuchyň byla prý tak rozlehlá, že všechny čtyři si tam, aby je vůbec bylo slyšet, vypěstovaly silný hlas, který jim zůstal až do dospělého věku; Věře  později přišel vhod v prostorných tělocvičnách. Koupelnu byt neměl, když bylo potřeba děti vykoupat, matka zatopila pod  kotlem a nechala je vycákat se ve škopku v kuchyni, nebo,  když byla nutná větší údržba, přišly ke slovu necky na půdě.  Vedle rodičovské ložnice byl pokoj zařízený ještě v dobách,  kdy otec měl obchod, s hezkým nábytkem a klavírem, na který se původně děti měly učit hrát – ukázalo se však, že žádné z nich nemělo hudební sluch, nepřešly přes „do re mi fa“,  a z nástroje se stal bytový doplněk, podstavec pod krásnou  broušenou vázu s květinami. Když ho jednoho dne matka za  úplatu nechala ze čtvrtého patra zas odvézt, všem se doma ulevilo.
Úplně na konci bytu zbýval pokoj-skrýš, kdysi pidimístnost  pro služku, kde žily naštosované všechny tři sestry (s bratrem  zaparkovaným v obýváku). Když později nejstarší Hana nastoupila ke studiu na konzervatoři v Brně, o pokoj-nudli se  podělily Eva s Věrou. Sdílely všechno, nevelký prostor, oblečení i většinu hraček, nebylo to lehké. Největší křivda, kterou si  Věra z dětství zapamatovala, byla, když jí sestra vyměnila panenku „plaváčka“ (měly dvě stejné) potom, co se té její utrhla  noha. Ale kdoví, jak by na stejnou historku vzpomínala Eva,  protože tenkrát všechno skončilo tím, že sestra se na ni po  zjištění závady vrhla a nabančila jí.
Ještě že Věra až tolik na panny nebyla, mnohem radši už  tenkrát hrávala na ulici s klukama fotbal. Ani když obě povyrostly, nebylo soužití vždycky úplně lehké, jejich životní rytmy  byly odlišné. Věra potřebovala brzy ráno vstát a jít trénovat,  Eva zas chtěla v noci žít. Vždycky když se ve tři hodiny ráno v nudli rozsvítilo světlo, vznikl problém. Kdo je horší, ten, kdo  si sobecky spí a neposlouchá, nebo ten, kdo nenechá druhého  vyspat v malé cimře? Po otci Věra patrně zdědila pohybový talent: zamlada hrával  fotbal za Čechii Louny a říkali o něm, že uměl v bráně skákat

Knihu Věra Čáslavská: život na Olympu vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Související knihy

Kosatík, Pavel

Mladá fronta, 2012