Je všeobecně vžité rčení, že pes je přítel člověka. Už vám někdy přítel rozžvýkal boty a vykadil se na koberec?

Korelák Robínek, svéhlavý papoušek mých rodičů, měl volný pohyb po celém bytě. V oknech byly sítě. Dlouhé chvíle si krátil ozobáváním nábytku a obrazů. V době oběda sedal v jídelně na lustru a bombardoval pod ním sedící strávníky. K nadšení rodiny se naučil několika slůvkům. Vesele capkával na stole po mobilních telefonech a často mne volával, aby mi sdělil: „Tady Rrrrobínek.“

Jednou se na delší dobu zdržel za televizorem, odkud se ozývalo podivné škvorkání. Po záblesku a výpadku proudu vyšel zpoza televize s očouzeným zobákem a pravil: „Dobrrrý, dobrrrý.“ Ačkoli byl pořízen jako sameček, snesl vajíčko na otcovo křeslo. Usedl na ně. Na oba usedl otec. Novým členem rodiny se tak stala korelí slečna Klárinka.

Jedni mladí snoubenci, tedy hlavně ona, se rozhodli, že si pořídí pejska.

Z praktických důvodů, menší dávky krmiva a tím i exkrementů, vybrali čivavu. Nechtěli žádného levobočka, a tak kontaktovali chovatelku čivav na Moravě. Jedno štěně bylo k odběru i s papíry. Přijeli se na ně podívat a miloučké čivavě si hned zamilovali. Bylo horké léto a chovatelka je poučila, že musí často zastavit, aby se štěně proběhlo a osvěžilo. Podruhé zastavili u pole a lesa. Vypustili psíka, který se vesele rozběhl po polní cestě. Zálibně ho sledovali i s nad nimi kroužícím kánětem. To se sneslo z oblohy, baflo čivavu a snoubenci zírali, jak jim 18 000 Kč mizí za lesem. Místo dalšího zvířátka si pořídili miminko. Do krytého kočárku se nedostane ani orel.

Můj strýc s tetou byli bezdětní a ujali se jedné kočky. Kočka dostala jméno Kočka. Sdílela s nimi byt v Praze. Strýc byl po válce nějakou dobu ve Švédsku. Pořád si se švédskými přáteli dopisoval. Po revoluci je pozval na návštěvu do Prahy. Ubytovali je u sebe. Švédové projevili touhu se dle národní švédské tradice projít po Karlově mostě a strýc jim dělal průvodce. Teta zatím doma připravovala večerní pohoštění. Kočka využila příležitosti a nedovřených dveří ložnice a vykálela se hostům do otevřeného kufru. Švédové dělali, že se nic tak strašného zase nestalo, ale stala se alespoň malá odveta za třicetiletou válku.

Kamarád koupil dětem zvířátko. Želvího jinocha Rikiho. Děti se o želvu staraly. Jednou jela rodina na dovolenou pod stan k Balatonu a vzali Rikiho s sebou. Ten se v přepravce nudil. Dvířka nebyla dostatečně zabezpečena. Děti spaly, a tak se dostal nepozorovaně z klícky ven. Byl na podlaze vozu, podlezl sedadlo řidiče a zaklínil se pod brzdovým pedálem. Kamarád potřeboval přibrzdit a zjistil, že to nějak nejde, a zkusil zatáhnout ruční brzdu, čímž uvedl auto do smyků a maďarského policistu, který jel v protisměru na motorce, v úžas. Ten, po krátké projížďce po pustě, motorku otočil a za zvuku sirény vozidlo dohnal. Přítel pak marně rozzuřenému a maďarsky běsnícímu policajtovi vysvětloval, že měl pod brzdou želvu. Kámoš dostal pokutu, děti sprďáka a Riki zaracha, i když ze strany hlavy rodiny byl vznesen požadavek, aby skončil v polévce nebo jezeře.

Daniel Čechura

Daniel Čechura (* 1953) pracoval jako zubní lékař a v současnosti je v důchodu. Napsal a vydal knížku pro předškolní děti Pohádkov a autobiografickou knihu Sám sobě. V roce 2016 založil se synem rodinnou společnost Pohádkov s.r.o. a Galerii Pohádkov.

Související knihy

Čechura, Daniel

Agentura KRIGL, 2009