Pohřební ústav sídlil v přízemí starého omšelého domu a jako většina komunálních podniků v zadním traktu postranní ulice. I na to se ještě pamatoval, že v tom komunálu musí nejdřív projít dvěma místnostmi, až ve třetí se jednalo se zákazníky. Vešli se švagrovou, prošli dvěma místnostmi a zastavili se na prahu třetí, protože vedoucí podniku vyřizoval pohřeb s nějakým zákazníkem. Dokonce i toho vedoucího si pamatoval. Vyhublý a vysoký, dost obnošené, spíš tmavé šaty, tvář na první pohled smutná.
On a švagrová seděli teď v prostřední místnosti, kde byly dva kulaté stolky jako v kavárně a u každého několik židlí. Jinak byla místnost holá, jen na zdi visel portrét hlavy státu. Od té doby, co začal chodit do první obecné, vždycky visel na zdi nějaký portrét, ať už ve škole, nebo v hospodě, režimy se měnily, portréty se měnily, nějaký však vždycky visel na zdi… Husáka, který bude už brzy viset na zdi ve všech školách, úřadech, hostincích, komunálních podnicích, a tedy i v pohřebních ústavech, znal i trochu osobně. Šel Husákovi gratulovat k narozeninám, možná jako jediný, vlastně ho k němu tehdy přivedla jistá známá, krátce nato Husáka zavřeli, a protože se v té době už všeobecně počítalo s tím, že k tomu dojde, nikdo za ním ze strachu nechodil. A společně se ženou s ním seděli na terase kavárny Carlton krátce poté, co ho pustili, lidé se doslova otáčeli k jejich stolu, málokdo si troufl ukázat se s ním veřejně. Na jaře roku 1968 ho Husák přestal na ulici zdravit, začal dělat kariéru a usoudil, že lidé jako on a jeho žena by mu mohli překážet. V létě onoho roku Husák odmítl účast v jakési televizní diskusi, pokud se jí zúčastní i Zora. Nějak ho přece jen přemluvili, ale když se účastníci diskuse rozcházeli, už si nikdo netroufl s jeho ženou promluvit nebo ji doprovodit na stanici tramvaje, když měl proti ní tento muž budoucnosti výhrady. Proto s ní záhy přestali mluvit i mnozí jiní, stejně tak i s ním. Ale muž budoucnosti dosáhl svého, udělal ještě větší kariéru, než si asi představoval.

—

Ještě jednou se podíval na skupinovou fotografii, a až teď si všiml, že z ní někoho vyretušovali. Mňačko, znalec dělnické třídy, vyrobil několik novátorů a brigádnických hrdinů a nabyl privilegovaného postavení, protože z jeho reportáží prosvítalo něco z reality, což bylo tehdy ojedinělé, odvážné, u něho vždycky prosvítala realita, protože měl výbojné literární ambice. Proto se našli a časem se semkli ve dvojici tajemně si šuškajících kacířů. V jednom období se Mňačko objevoval téměř každý den v jeho redakční místnosti, netrpělivě čekal, kdy už bude mít slepený požadovaný denní počet řádků a kdy k nim konečně dosmolí i titulky a podtitulky, mezitím otráveně chodil sem a tam po místnosti a nespokojeně ho pobízel: „Co se s tím tak sereš, jako bys tvořil nějaké veledílo?“ A když konečně všechno odevzdal, vždycky zapadli do stejné kavárny a Laco mu nejdřív podal nejnovější informace: „Už jsi to slyšel… no včera přece zavřeli… A v Praze… A četls ten včerejší svinský projev? Stürmer – šuvix… A víš, jaká je nejnovější konstelace v redakci?… A dej si pozor na ty kurvy na Svazu spisovatelů, něco tam proti tobě chystají, prý jsi chtěl odkráglovat naši literaturu… Včera jsem byl za… byl celý posraný… říkal mi, že prý… A už to jde i dál dolů… už i v tom hnízdě zavřeli ředitele závodu.“ Absolvovali při tom několik málo koňaků, vykouřili pár cigaret, zaplatili a vyšli do úzkého dlouhého parčíku před kavárnou, který se jmenoval Promenáda v dobách, kdy ještě z obou jeho stran nesvištěla auta a penzisté si tam mohli na pár hodin pronajímat malá přenosná křesílka. Ale když oni vyšli do parčíku, byl mokrý studený podzim, vítr šustil zvlhlými listy, teď mohli přejít ke komentování a interpretování. „Víš, ten, co ho teď v Praze zavřeli, to byl v podstatě nafoukaný nesympatický chlap, takový tvrdý kominternovský kádr, ale zavřeli ho proto, že je Žid…“ – „A víš, proč se ten ještě drží? Vždyť je to londýňák, a emigranti ze Západu, kteří byli v takových funkcích, už skoro všichni sedí…“ – „A ten zelenáč, co s tebou seděl v kulturní rubrice, se prý už ke všemu přiznal, byl to titovský špion, jeho chyba, měl zůstat tam, kde se narodil…“ – „Ale řeknu ti, nejvíc lituju ty španěláky, Frankovi ještě utekli, ale tady neutekl ani jeden…“

—

„Byli jste oba idealisté,“ řekla sestřenice. Trochu ho to naštvalo. „Nebyli jsme první ani poslední. Jen si vzpomeň na naše klasiky před sto, sto třiceti lety,“ a citoval jí nějaké verše o lidu, které se i teď museli žáci učit nazpaměť. „To byli idealisté, jenže by se mohli vymluvit, že o tom, jak funguje politická moc a co to je, neměli ani šajn.“ A začal teoretizovat. „Intelektuálům se už takových dvě stě let honí hlavou, že lid je malý David a kdykoliv to může sfouknout s Goliášem, jen když bude chtít. Když se dá dohromady.“ Znovu ho napadla ta písnička z doby před válkou… Když nás půjdou miliony, všichni proti větru… „Tys ji neznala?“ zeptal se sestřenice. „I teď ji ještě celou umím nazpaměť.“ – „No vidíš, všichni jsme ještě z generace idealistů.“ A teoretizoval dál. „Jenže ten lid je abstrakce intelektuálů a vůbec nemá aspirace sfouknout to s Goliášem. Jen když vidí, že nad ním právě není žádná moc, má na chvíli dojem, že mu patří svět. Ale vždycky ho to rychle přejde, jen co se nad ním zase objeví nějaká moc, to je pak lid znovu bezmocný malý David. A drží hubu.“
Sestřenice jeho teoretizování ignorovala: „No ale i tak měl tenkrát pravdu. Semleli vás.“
„Semleli. Ale bylo to tak hrozné, jak prorokoval? Těm dvěma by se nic nestalo, protože se nikdy do ničeho nepletli. A nás nezavřeli, nevyvezli na Sibiř, jen jsme přestali existovat. A to je na tenhle režim ještě nóbl postup.“ Oponoval sestřenici, i když s ní v duchu souhlasil.
„V tomhle režimu musí každého semlít, bez toho by asi ani nemohl existovat,“ ozval se teď Gusto, a ne poprvé odvyprávěl svůj případ.

Ukázka je z knihy Sedm dní do pohřbu, kterou vydalo nakladatelství Prostor.

Více informací o knize najdete v článku Seznamte se se slovenskou knihou roku 2009.

Nakladatelství Prostor se hlásí k hodnotám evropského liberalismu. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů.

V hlavní ediční řadě vycházejí díla, jejichž autory nakladatelství považuje za kmenové a zároveň čtenářsky nejúspěšnější – jde například o prózy německého spisovatele Bernharda Schlinka či romány Američana Paula Austera. Vedle zahraničních prozaiků jsou zastoupeni i domácí autoři, například Edgar Dutka, Eda Kriseová, Lubomír Kubík, Miroslav Stoniš či Jiří Pehe.

Na českou i světovou historiografii je zaměřena edice Obzor. V edici Střed, orientované na současnou moderní beletrii a esejistiku, vycházeji mj. prózy světoznámého rakouského spisovatele Thomase Bernharda, eseje Gillesa Lipovetského, tvorba Jeana Améryho a dalších autorů. Edice Dílo Milady Součkové uvedla ve třinácti svazcích kompletní prozaické, básnické a dramatické dílo této velké české spisovatelky.

Související knihy

Rozner, Ján

Prostor, 2014