Ne tak ovšem v novince rakouského autora Daniela Glattauera s názvem Ve vlaku. Knihu vydalo stejně jako jeho předchozí romány Dobrý proti severáku, Každá sedmá vlna, Navždy tvůj a Není zač nakladatelství Host.

Román o rozsahu novely (dvě stě stran) se celý odehrává (nepřekvapivě) ve vlaku při cestě z Vídně do Mnichova. Náhodné setkání určilo, že celou cestu spolu stráví dříve úspěšný, stárnoucí spisovatel Eduard Brünhofer a žena středního věku, terapeutka Catrin Meyerová. Muž se proti své vůli nechá vtáhnut do rozhovoru a je přinucen odpovídat na otázky, které se točí kolem jeho díla, potažmo vztahů – těch románových i těch skutečných. Proč je Catrin tak neústupná při hledání odpovědí na své otázky? Proč Eduard do Mnichova jede? A kam vůbec celý ten rozhovor spěje?

„Musí si ji umět představit. Představa je mocnější než zkušenost. Představa tyje z fantazie. Zkušenost ji ničí.“ (str. 33)

Po pravdě řečeno jsem neměla od knihy žádná přehnaná očekávání, a i tak jsem byla z počátku zklamaná, protože jsem měla pocit, že jsem při výběru knihy sáhla vedle. Postupně jsem si však zvykla na tempo vyprávění a byla jsem čím dál zvědavější na to, k jakému vyvrcholení dojde.

Oblíbila jsem si zejména pasáže, v nichž se Eduard snaží charakterizovat jednotlivá zastávková místa podle toho, co o nich ví či co mu svým názvem evokují. To byly chvíle, kdy jsem si vzpomněla na knihy Jaroslava Rudiše (Winterbergova poslední cesta a Návod k použití železnice) nejen díky tématu železnice, ale hlavně kvůli způsobu vyprávění.

Linec. Hezký název. Hezčí než Vídeň nebo Mnichov. Vídeň zní naříkavě, kvůli dlouhému „i“. Na Mnichovu zase vadí „ich“ uprostřed, které zní, jako když něco žuchne. (str. 39)

Nicméně tu nešlo o vlak na prvním místě. Ten totiž slouží především jako místo setkání, z něhož není, kromě vystoupení, úniku – vlastně jde o takovou improvizovanou výslechovou místnost, která ovšem působí méně depresivně. Navíc i zpovídaný tu má šanci klást své otázky a představit tak svou protivnici. Čtenář má navíc vhled do Brünhoferových myšlenek, v nichž nahlíží předkládaná témata hovoru ze všech možných úhlů a nad to přemýšlí i o své vlastní tvůrčí krizi, z níž hledá východisko.

Až jsem měla pocit, že kniha není žádná fikce, ale jen zaznamenaná skutečnost, což podporovaly i věty z knihy:

Šlo mi hlavně o satirický ton, jakým by moje rakousko-švýcarská nádražní esej s názvem Ve vlaku měla vyznít. (str.138)

A vlastně ani po dočtení nevím, co si myslet. Je román Ve vlaku Glattauerovou fikcí s dokonalou projekcí sebe sama, nebo záznamem skutečné cesty s nečekaným rozhovorem? Máte-li chuť na to přijít, pak se do poněkud svébytného textu zkuste začíst a projeďte si spolu s Catrin a Eduardem cestu z Vídně do Mnichova za dvě stě stran.

Související knihy

Glattauer, Daniel

Host, 2025