„Vážená paní, děkujeme za zaslání rukopisu, ale nemáme zájem o jeho publikaci. Přejeme mnoho úspěchů, vaše nakladatelství.“
To už je třetí generický e-mail s odmítnutím. Většina nakladatelství se nenamáhá odepsat vůbec, rovnou mají na stránce s formulářem pro nahrání rukopisu napsáno, že když se do několika týdnů neozvou, znamená to ne. A pak jsou taková, která se toho nebojí a přiloží osobní vzkaz, že se jim literární pokus vůbec nelíbí a doporučují ho celý přepsat. Taková odmítnutí bolí ještě o krapet víc…
„Cha, je to blbý! Já jsem ti to říkal. Žes to radši nenechala v bezpečí v šuplíku,“ promlouvá v takových chvílích můj vnitřní Sabotér. Moc dobře ho znám, vždyť je se mnou celý život. Mluví sice dost neurvale, ale vím, že to svým zvláštním zvráceným způsobem myslí dobře. Chce mě uchránit před zklamáním a udržet v bezpečí. Během tvoření je většinou zticha, ale jakmile je čas jít s výtvorem do světa, ozve se tak hlasitě, až mě to někdy paralyzuje. Začne vyvádět a sugerovat mi naprosto katastrofické scénáře. Pod jeho omámením si začnu představovat, jak mi přijde další odmítnutí, které neunesu, upadnu z toho do depresí, přijdu o práci, už nikdy nic nenapíšu a na hlavu mi na závěr ještě spadne piano. V Sabotérových představách mi jde totiž pokaždé o kejhák.
Odmítnutí něčeho, do čeho jsme dali své srdce, může být zdrcující. Může nás to odradit pokračovat ve svých snech, vizích, nápadech. První velké odmítnutí bolí nejvíc. A nemusí jít jen o tvoření, ale i o lásku, důvěru, kariéru. Znám spoustu lidí, kteří kvůli jedinému člověku, který je na začátku jejich cesty nepochopil a nepodpořil, zahodili svá velká přání a jdou už jen bezpečnou střední průměrnou cestou. Nevyčnívají, ale uvnitř se trápí. Čas od času si na své touhy vzpomenou, ale nemají dost síly svůj vnitřní plamínek zase rozdmýchat. Vnitřní Sabotér sice vyhrál, jeho člověk je v bezpečí, ale svět přišel o něco krásného, co mohlo vzniknout. Pro takové lidi mám velké pochopení. Kdo by se taky chtěl dobrovolně vystavovat opětovnému rozdupávání svých snů?
Se strachem z odmítnutí bojuju odjakživa. Bojím se ho dokonce víc než strachu z neúspěchu. Odmítnutí je pro mě osobní. Proniká přímo do srdce, do toho místa, ze kterého vzniká celá má láska – v tvoření, ve vztazích, v práci. Takové odmítnutí roztříští mé srdce na tisíc kousků, které se už nikdy nepodaří úplně slepit dohromady.
Zkoušela jsem se proti němu obrnit.
Zkoušela jsem předstírat, že mi na tom nesejde.
Zkoušela jsem si předem říkat, že mi to nebude vadit. A někdy jsem poslechla i svého Sabotéra.
„Jsi hodně křehká. Radši ještě počkej, než budeš silnější. Nikomu to neukazuj, nebo tě to pak bude mrzet. Co na to druzí řeknou? Co když tě ušlapou? Co když to bude absolutní propadák? Pak se k tomu vrátíš, přepíšeš to a bude to lepší. Ale teď ne, teď to rychle schovej,“ říkal mi. Je těžké ho neposlechnout, když je součástí nejhlubšího nitra a jeho cesta je mnohem jednodušší.
Trvalo mi dlouho přijít na to, že kdybych poslouchala jen svůj strach a obavy, nikdy bych už nic nenapsala. Že je tenhle strach poslední velká zkouška na tvůrčí cestě, který k tomu tak nějak patří. A když si tím projdu, když ty své literární pokusy odešlu a přečtu si první odmítnutí, ukáže se, že se mi z toho svět nezhroutil. I kdybych těch „ne“ přišlo bambilion, nic se neděje. Aby se můj sen splnil, stačí jediné „ano“. Pokud to má být, pak věřím, že přijde.
Dostat se do mindsetu, že odmítnutí není tragédie, mi trvalo spoustu let a pořád na něm musím pracovat. Spousta odmítnutí, která jsem zažila, mě opravdu bolela. V lásce, při studiích, v přátelství, v zaměstnání… Musela jsem hodně pracovat na sobě, své hodnotě, sebelásce. A taky jsem se musela naučit vydržet a neutíkat, když mi začne téct do bot. Od vydání první knihy jsem se posunula a bylo to (byť je to opravdu klišé) hlavně skrze nepříjemnosti. Díky tomu už teď ale vím, že odmítnutí neznamená prohru. Není to konec, znamená to, že cesta povede jinudy a jinak. Odmítnutí je začátek nového dobrodružství.

---

Veronika Rei

Autorčin osobitý styl psaní plný emocí přitahuje čtenáře všech věkových kategorií. V knihách Zbožňuju tě navždy a Baculka jemným způsobem vypráví poutavé příběhy, které vykreslují lidské vztahy, vnitřní konflikty a introspektivní pohled na život. Přes 20 let se věnuje marketingu a copywritingu, v současnosti zastává pozici manažerky v digitální agentuře. Miluje pokojovky, pletení, kočky a ovesné cappuccino.

 

 

Související knihy

Baculka
Pro všechny hodné holky, které už toho mají tak trochu dost

Rei, Veronika

Cosmopolis, 2025