Na samém počátku září 2025 představilo nakladatelství Beta Dobrovský román Výchovný ústav (The Reformatory, 2023), jehož autorkou je Tananarive Due. Překlad pochází od  Lukáše Tomáška.

Tananarive Priscilla Due je současná americká autorka, jejíž dílo si do české literatury našlo cestu teprve nyní. Přitom se tato novinářka ve svých téměř šedesáti letech může pochlubit pěknou řádkou vydaných knih, přičemž většina z nich se dočkala zasloužené pozornosti. Právě Výchovný ústav, zatím asi poslední z jejích prací, vyhrál hned pět literárních cen a na mnoho jiných byl nominován. Jedním z možných důvodů pro takový úspěch by mohl být i výběr témat a jejich multižánrovost. Takže i když se autorka velmi často orientuje na svět fantasy až hororu, většinou stojí těžiště daného titulu na zcela obyčejném, lidském příběhu, který by s minimem úsilí bylo možné považovat za běžný společenský román.

Výchovný ústav vrací čtenáře do poloviny dvacátého století a bere je na pomyslný výlet na Floridu do fiktivního města Gracetown. Kdo má alespoň drobné povědomí o zmíněné době a místě, nebude překvapen, že nosná linie příběhu staví na silné přetrvávající segregaci, jež v jižní části Spojených států probíhala ještě dlouho po zmíněném období. Za hlavní postavu románu lze označit dvanáctiletého černého chlapce Roberta Stephensona, jenž se jako důsledek z dnešního pohledu nepodstatného incidentu ocitne v zařízení, které bychom nejspíš přirovnali k současnému nápravnému zařízení pro mladistvé. Robertova sestra Gloria se všemožně pokouší bratrův půlroční trest zrušit, což samozřejmě pro někoho s její barvou kůže a na místě, kde je i policejní stanice označována jako „centrála Klanu“, není snadný úkol. V Gracetownu děti dokážou vidět duše dávno zemřelých, cítit je a do jisté míry s nimi i interagovat. Tuto schopnost většina dospívajících postupně ztrácí. U dospělých jde o naprostou výjimku. Mohlo by se zdát, že se jedná o vzrušující dovednost, ale opak je samozřejmě pravdou. Cítit na vlastní kůži ozvěny dávné tragédie, při níž tělesné schránky dnešních duchů za ukrutných bolestí shořely v ničivém požáru, není určitě nic příjemného. Naučit se rozlišovat mezi živými a mrtvými také stojí jisté úsilí. A dostat se s těmi druhými do kontaktu, zatímco kolem vás jsou dospělí, kteří nic z toho nevidí, vyvolává zbytečné a nevítané otázky.

Velmi silný příběh, i bez té duchařské části, nenechá většinu čtenářů na pochybách o autorčině spisovatelské dovednosti. Ostatně ona sama v doslovu odhaluje, že nejenom téma, ale i jméno hlavního hrdiny si vypůjčila ze své vlastní rodiny. Konkrétně od prastrýce, který v podobném zařízení, jakým je Výchovný ústav, třicet let před autorčiným narozením zahynul. Stejný osud přiřkla Tananarive Due postavě Robertova přítele. Zachovala ale způsob, jakým byla zabita. Robertovu ochranitelskou sestru pojmenovala autorka po své matce, což zcela jistě také není náhoda. Obě sdílejí stejný smysl pro spravedlnost a ochotu pustit se do boje s bezprávím.

Výchovný ústav ale nepředstavuje jen bezbřehou kritiku povyšování se jedné rasy nad druhou. I mezi protežovanými se najdou (doslova) bílé vrány, které vidí svět jinak než generace, z nichž vzešli. Bez takových by se Gloriin boj stal, pokud ne beznadějným, pak rozhodně velice nevyrovnaným. Právě v tomto bodě ukazuje autorka rozdíly mezi jižními a severními oblastmi země. Opět – kdo si dějiny Spojených států někdy alespoň přečetl, jistě tuší, o čem je řeč. Ti, kdo nemají ani zdání, mohou směle využít příležitosti a poučit se třeba právě prostřednictvím Výchovného ústavu.

Čtyřicet tři kapitol rozdělených ještě mezi osm pojmenovaných částí vyplňuje celkem pět set stran vázaného výtisku. Každá z částí se v rámci dějové linie zaměřuje na trochu jiný úhel pohledu, ale v podstatě se příběh odvíjí ve dvou navzájem se doplňujících formách. Ta první se zaměřuje na mladého Roberta a jeho vnitřní i fyzické zkušenosti. Ta druhá pak sleduje Glorii a lidi kolem ní. Takový přístup přispívá k budování napětí a zprvu zvolna, posléze raketovou rychlostí míří k samotnému vyvrcholení a konci, o němž si dovolím z pochopitelných důvodů pomlčet.

Významným vzkazem, jaký Výchovný ústav vysílá do světa, je fakt, že násilí a snaha podmanit si druhé není podmíněno příslušností k odlišným etnikům, ani různým vyznáním. Poselství, které ze stránek tohoto románu přímo křičí, zdůrazňuje fakt, že špatnost vůbec není otázkou rasy. Největší újmu svým bližním často způsobují ti, kdo získají falešný pocit moci nad někým, kdo je dle jejich názoru na společenském žebříčku ještě níž než oni sami. Což dělá z Výchovného ústavu, bez ohledu na letopočet, do něhož je vsazen, dodnes platnou sociální sondu. Šikana není záležitostí víry, ani barvy kůže. Je jen o příležitostech a mentální nezralosti. Dokonce nemá nic společného ani s věkem, jakkoli si povětšinou tento termín spojujeme se školním prostředím.

Výchovný ústav představuje, ve zkratce, fascinující sondu do historie, ale hlavně do lidské duše. Vypráví o bezpráví, ale také o síle rodinných vazeb, přátelství, odvaze i slabosti. A ze všeho nejvíc o zrání. Navzdory všemu špatnému, čemu nás svět může vystavovat, vždy existuje naděje na lepší zítřky. Jen si je třeba uvědomit, že nepřijdou samy od sebe. Musíme se o ně zasloužit.

Související knihy

Due, Tananarive

Pavel Dobrovský – BETA, 2025