Předmluva

Co se stane s perníkovou chaloupkou, když starou ježibabu hodí Jeníček a Mařenka do pece? Inu, musí počkat, až se narodí nová ježibaba, která vychodí ježi­babí školu.

I v naší pohádce přijde na svět ježibaba, a protože je ještě mladá, říkejme jí ježimlada. A že je trochu umou­něná od sazí, nechť je to ježimlada Sazička. A že toho málo umí, ať letí do pohádkové školy, kde se naučí péct perníky.

Ježimlada Sazička

Když se naposledy zatopí v hlínou vymazané peci, oheň se rozdělá křísnutím o dva křemínky, rozdmýchá se dvojím průvanovým závanem a nakrmí se polínkem nadvakrát naštípnutým, věřte nevěřte, tak to je ta pra­vá chvíle, kdy se může narodit malá ježibaba.

A ejhle, ta chvíle nastala teď. Pohádkový děda naposle­dy zatápí v hlínou vymazané peci, dvakrát křesá o dva křemínky, jiskřička z nich přeskakuje do usušeného mechu, průvan dvakrát fouká, ohýnek vyplazuje ja­zyk a líz, právě si lízl nadvakrát naříznutého lipového dřeva. Už brzy, brzičko se nám narodí ježibaba. Však už je jí v pohádkách potřeba. Co přišla perníková chaloupka o svou hospodyni, chaloupka se rozpadá.

Pohádkový děda se dívá do plamínků a libuje si, ba jo, ohýnek hoří čistým plamenem, to se jistě narodí čaro­dějnice jako lusk, jako víno, jako… jako… hep čích. Pohádkový děda z průvanu chytil rýmu. Hep čích, hepčích. Třikrát kýchl. Jindy by si liboval, že trojí kýchnu­tí znamená jeho poctivost, ale teď se chytá za hlavu a běduje.

„Já ťululum, já trdlo z trdelníku, já nanic dědek, co jsem to udělal, vždyť jsem svým kýchnutím uhasil ohýnek!“ Kouzelný děda si rval vlasy a vousy, naštěstí všehovšudy vytrhl jen tři šediváky, pak se otočil na podpatku a zmizel.
Koukal, kde nechal tesař díru, aby neměl z ostudy kabát, aby se o něm v pohádkové říši nevedly pomlu­vy, že už je starý a na svou práci nestačí, že by se měl odporoučet do důchodu, aby na jeho místo mohl být vyhlášen konkurz. Prý synek pana krále by to místo vzal, má k tomu tu nejlepší kvalifikaci – tatínka pa­novníka. Co na tom, že je princ mameluk, ňouma a mouchy snězte si mě.

Jo. Jo. I takovéto věci se v pohádkové říši dějí. Pohádkový děda zmizel jako pára nad hrncem, v kamnech vyhaslo a vcelku se dá říct, že už není co psát, že už není co číst, že se klidně můžeme drbat za uchem, znuděně šťourat v nose, popřípadě dát si ruce za hla­vu a nohy na stůl a světácky se houpat na židli. Mne, pohádkovou knížku, můžete zavřít a jít spát. Anebo… Počkejte… Copak nám to sedí za komínem? Vždyť to je ježibaba! Tak přece se narodila!

Ahoj, ježibabo, jakpak se jmenuješ?
Ježibaba kouká. Krčí rameny. Copak neslyší? Nebo neví, jak se jmenuje? Haló, ježibabo, pojď dolů, pojď.

Malá ježibaba sbírá odvahu. A už ji má, hup, sjíždí šikmou střechu, hlava jí drkotá, jak se smýká ze šin­dele na šindel, a hop. Padá dolů a přistává na zemi rovnou do mechu.

Nenatloukla si? Kdepak, usmívá se.

Ukaž se nám, děvče. No, na právě narozenou ježiba­bu nevypadáš vůbec špatně. Vlasy rezavé, ty má jistě od strýčka ohně, v očích dvě rozjasněné jiskřičky od křemínků, povahou tak trochu měkkosrdcatý větroplach, dárek na uvítanou od průvanu a od měkkého lipového dřeva. A copak to máš na nose? Sazi? To se letos nosí místo bradavic?

Malá ježibaba si utrhla ze sukně kousek hadříku a už si šmudlá nos. Ale ať dělá, co dělá, malý ždibínek saze jí na nose stále zůstává.

I nech to tak. Vždyť je to hezké, vždyť to vypadá jako piha. A víš co, když máš na nose sazi, budeš se jmeno­vat Sazička. Líbí se ti to? Chceš být ježibaba Sazička?

„Chci, ale nejsem ježibaba, koukej, knížko, vždyť jsem ještě mladá! To já budu ježimlada!“ řekla ježi­mlada Sazička a zazubila se svými krásnými zdravými zuby.

Knihu Ježimlada Sazička vydalo nakladatelství Grada.

Pokračování ukázky si můžete přečíst zde.

Související knihy

Rožnovská, Lenka

Grada, 2015