Člověk může dlouhá léta věřit, že má vlastní city i vztahy pevně pod kontrolou. Pak ale stačí jediný nečekaný podnět a dosavadní jistoty se začnou rozpadat. Teprve tehdy se ukáže, kolik volnosti dokážeme dopřát nejen sobě, ale hlavně tomu druhému.

Knihy mohou člověku změnit život. Mohou jej provázet od dětství, pomoci mu přežít těžká období nebo otevřít dveře do světů, o jejichž existenci neměl tušení. Jenže co když se obyčejná čtenářská vášeň změní v pocit, že nám příběh – a možná dokonce i jeho autor – tak trochu patří?

Dějiny nás učí, že civilizace se mohou zhroutit až překvapivě rychle. Někdy prostě degenerují, protože už necítí potřebu se rozvíjet. Jindy jim k zániku pomůže náhoda. Válka, vesmírná katastrofa, nebo jeden malý, ale o to vražednější virus. Nakonec se ale lidé stejně zase začnou dělit na lovce, kořist, vládce a ty poslušné.

Existují profese, o nichž má veřejnost svou vlastní zažitou a zdánlivě jasnou představu. Jenže čím víc byla utvářena televizními seriály, kriminálními romány a detektivními příběhy, tím větší pak může být rozdíl mezi představou a realitou. Tam, kde zločin pro jednoho končí, začíná příběh psaný skalpelem a laboratoří.

Někdy člověk touží hlavně po návratu domů. Jenže co když mu osud místo návratu přichystá dlouhou cestu pustinou, nové nepřátele, nečekané přátele a život, který už nikdy nebude jako dřív? Pak nezbývá, než se k situaci postavit hrdě a čelem.

Některé záhady nezačínají výstřelem, výkřikem ani nalezenou mrtvolou. I obyčejná procházka, trocha tmy a skoro romantické setkání stačí. Místo milostného vzplanutí ale může přijít ke slovu souboj mezi logikou, touhou a hledáním pravdy.

Stačí jedna zničující válka, aby se pečlivě budovaný nátěr civilizace začal loupat rychleji než stará omítka na opuštěném domě. Zůstane hlad, strach, násilí, víra v silnějšího a touha urvat si pro sebe alespoň kousek moci. A někde mezi tím vším se pořád ještě dá uzavírat obchod. Jen už se u něj obvykle drží v ruce zbraň.

Peklo nemusí mít podobu plamenů, rohů a síry. Někdy páchne alkoholem, starými knihami, mokrým dřevem, krví a lidskou slabostí. A někdy není třeba do něj spadnout. Stačí jen přijmout zakázku, vejít do špatných dveří nebo uvěřit, že se člověk může vrátit, ať už šel kamkoli.

Vojenské mise mívají jasně daná zadání. Někam doletět, někoho vyzvednout, vrátit se domů a pak už jen čekat na další rozkazy. Jenže mezi plánem na papíře a skutečností uprostřed afghánských hor nakonec jisto jistě bude propast. Jakmile padne první výstřel, nezbývá než doufat, že člověk stojí na správné straně zbraně.