V září 2026 nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA uvedlo na český trh Bouři století (Storm of the Century, 1999) Stephena Kinga. Kniha má 512 stran a v překladu Adély Bartlové vychází česky poprvé. Už při pohledu na její obálku je ovšem zřejmé, že tentokrát máme před sebou poněkud jinou „kingovinu“, než na jaké jsme u tohoto autora zvyklí. A první prolistování tento dojem jen potvrdí.

O Stephenu Kingovi si na těchto stránkách povídáme poměrně často. Prostřednictvím Práva nálezce (Finders Keepers, 2015, česky prvně 2015) jsme se vraceli k jeho detektivní tvorbě, řeč byla také o Prokletí Salemu (Salem’s Lot, 1976, česky první 1994) nebo povídkové sbírce Čím temnější, tím lepší (You Like It Darker, 2024). Bouře století ale do tohoto výčtu přidává další podobu autorova vypravěčského řemesla. Tentokrát totiž čteme scénář. Se všemi pokyny pro kameru, poznámkami k hereckým úkonům i posloupnosti jednotlivých záběrů. Nečekejme tedy obvyklý román.

Historie vzniku je u Bouře století podstatná. Stephen King nejprve mezi prosincem 1996 a únorem 1997 napsal scénář televizní minisérie. Příběh tedy neměl starší románovou předlohu a ani později nebyl pro knižní vydání převeden do běžné prózy. Do knihy se dostal samotný původní, neupravený scénář, zachovávající autorův text před změnami při natáčení a dokončování. Třídílnou minisérii natočil Craig R. Baxley a americká stanice ABC ji uvedla v únoru 1999. Pro pořádek ještě drobné upřesnění: knižní scénář vyšel již 1. února, zatímco televizní premiéra následovala 14. února. Nejdříve tedy vznikl scénář pro televizi, ale v samotném zveřejnění kniha obrazovku o kousek předběhla.

O tom všem ostatně vypráví sám autor v obsáhlé předmluvě, nadepsané prostě Úvod. Stephen King ji napsal 18. července 1998, kdy se na dosud dokončovaný projekt díval s nadějí, zvědavostí a občas i docela pochopitelnou nervozitou. Vysvětluje, jak se mu z jediného znepokojivého obrazu postupně vynořil celý příběh a proč si nakonec řekl právě o televizní podobu. Popisuje hledáním režiséra a přidává zkušenosti s producenty i cenzory, kteří rozhodují, jaká hrůza ještě smí do amerického obývacího pokoje. Jde o velmi příjemné čtení samo o sobě. Osobní, vtipné a místy jedovaté přesně tak, jak to u Kingových průvodních textů bývá. Zároveň se nejedná jen o povinné povídání před začátkem příběhu. Autor tu čtenáři předává důležitý klíč k následujícím pěti stům stran.

Vracíme se na Little Tall Island u pobřeží Maine, tedy na ostrov, který čtenáři už znají z Dolores Claiborneové. Je zima roku 1989 a místní se připravují na mimořádně silnou sněhovou bouři. Zásobují se, zabezpečují lodě a chystají společný úkryt. Zkrátka dělají to, co lidé zvyklí na drsné podmínky dělat mají. Jenže ještě než se počasí definitivně pokazí, objeví se Andre Linoge. Tento neznámý muž s holí zakončenou stříbrnou vlčí hlavou zavraždí jednu ze zdejších obyvatelek a pak klidně počká, až si pro něj přijdou. Místní konstábl Mike Anderson, jinak také majitel obchodu se smíšeným zbožím, tak má vedle zásobování sousedů na starosti i vězně, který o útěk očividně nestojí. Zato o svých strážcích a jejich blízkých ví věci, jež by mu nikdo z nich dobrovolně nesvěřil.

Takové rozložení sil je pro Stephena Kinga typické: malé společenství, omezený prostor, přerušené spojení s okolním světem a něco zlého, co se mezi lidmi zabydlí dříve, než vůbec mají šanci pochopit, s čím mají tu čest. Podobné sevření známe třeba z Mlhy. Obraz obce a skrývaných slabostí se trochu podobá Prokletí Salemu i Nezbytným věcem (Needful Things, 1991, česky prvně 1993). Bouře století se ale vydává vlastní cestou. Autora tentokrát nezajímá pouze to, jak sousedy poštvat proti sobě. Zkoumá také, kam může vést jejich odhodlání postupovat společně. Představa, že soudržnost musí být za všech okolností dobrá vlastnost, dostává pořádně zabrat.

Než začne přituhovat, dostaneme čas ostrovany trochu poznat. V obchodě nakupující smlouvají, děti zlobí a dospělí řeší menší i větší malichernosti. Scéna s holčičkou, která si zaklíní hlavu v zábradlí, je stejně důležitá jako mnohem okázalejší projevy přicházejícího zla. Ukazuje totiž, jak tito lidé fungují, kdo si s kým rozumí a kdo komu důvěřuje. Mikeova trpělivost a vynalézavost mají větší vypovídací hodnotu než dlouhé ujišťování o jeho dobrém charakteru. O to nepříjemnější pak je sledovat, jak se důvěrně známé vztahy mění pod tlakem něčeho, na co nestačí zdravý rozum ani běžná lidská slušnost. Linoge přitom patří k těm protivníkům, kteří nemusejí neustále pobíhat po scéně a dokazovat svou nebezpečnost. Velkou část času jednoduše sedí. Dívá se. Občas něco poznamená. A většinou zasáhne přesně to místo, které by dotyčný nejraději ukryl. Jeho znalost cizích provinění je sama o sobě účinnější než leckterý krvavý výjev. Navíc mezi jednotlivými selháními příliš nerozlišuje. Drobný podvod i závažný zločin se mu hodí stejně dobře, pokud jimi lze někoho ponížit, zastrašit, nebo mu vzít možnost se bránit. Zlo tu zachází s lidským svědomím velice obratně.

A právě v tom pro mě spočívá hlavní síla celé knihy. Více než Linogeovy nadpřirozené schopnosti mě znepokojuje to, jak pod jeho nátlakem jednají obyvatelé ostrova. Ze strachu o sebe a své blízké začínají hledat omluvy pro rozhodnutí, která by za normálních okolností považovali za nepřijatelná. Souhlas sousedů jim přitom dodává pocit, že postupují správně. Zároveň jim umožňuje zbavovat se vlastní odpovědnosti s výmluvou, že tak přece rozhodli všichni. King ukazuje, že v podobné situaci nemusejí selhat jen sobci a pokrytci. Pod dostatečným tlakem mohou své zásady opustit i lidé, které bychom jinak považovali za slušné. Jejich strachu rozumíme, i když s jejich jednáním nesouhlasíme. A právě proto se při četbě nepříjemně vtírá otázka, jak bychom se na jejich místě zachovali sami.

Scenáristickému původu odpovídá i stavba knihy. Tři části nazvané Linoge, Bouře století a Zúčtování zachovávají členění televizního příběhu a dále se dělí do jednotlivých dějství a číslovaných scén. Nad každou replikou stojí na samostatném řádku jméno postavy, která ji pronáší. Popisy prostředí a jednání postav se střídají s pokyny pro kameru a střih i s poznámkami ke zvukovému doprovodu. Děj se průběžně přesouvá mezi několika místy a sleduje různé skupiny postav. Jejich pocity a úmysly poznáváme především z dialogů, chování a autorových poznámek. King nám poměrně přesně říká, čeho si máme všimnout a co máme z výrazu tváře nebo gesta vyčíst. Zpočátku to vyžaduje trochu jiný způsob čtení. Velká písmena, technické značky a neustálé změny záběrů mohou působit rušivě, zvlášť pokud člověk nikdy scénář nečetl. Po nějaké době se však z popisů, dialogů a pokynů začne v představách skládat docela plynulý film. Pomáhá tomu skutečnost, že King ani v popisných pasážích neztrácí svůj styl. Přihodí vtip, ironickou poznámku, srovnání nebo docela obyčejné vysvětlení, co se někomu právě honí hlavou. Úředně suchý pracovní materiál rozhodně nečekejte. A oněch pět set stran také neznamená totéž co stejně dlouhý, hustě vysázený román. Krátké repliky a oddělení jednotlivých scén ponechávají na stránkách hodně volného místa a četba ubíhá svižněji, než by mohutnost svazku naznačovala.

Neznamená to, že by forma neměla své slabiny. Některé vedlejší postavy zůstávají spíš rozpoznatelnými typy než konkrétními jedinci a v početném obsazení může chvíli trvat, než si přiřadíme jména ke správným rodinám. Také opakované náznaky Linogeova dokola opakovaného požadavku „Dejte mi, co chci, a já odejdu…“ a návraty k projevům jeho moci občas vyvolají pocit, že by příběhu slušelo o něco větší sevření. V televizi podobná místa podrží herecký výkon, zvuk nebo střih. Na papíře je jejich opakování nápadnější. Na druhou stranu právě pomalé stupňování nátlaku dává prostor k tomu, aby se z prvotního zděšení stala únava a ze sebejistých sousedů lidé, kteří už zoufale potřebují nějaké východisko.

Kdo minisérii zná, bude přirozeně porovnávat. A měl by přitom počítat s tím, že čte původní scénář, nikoli dodatečný přepis hotového pořadu. Některé situace proto najde rozepsané podrobněji, jiné na obrazovce doznaly změn nebo se do výsledného střihu nedostaly. King na to v předmluvě sám upozorňuje a připomíná, že za rozdíly nestála jen televizní cenzura. Každý díl se musel vejít do určeného času a počítat se sedmi dějstvími kvůli reklamním přestávkám. Příběh se tak při realizaci podřizoval i docela prozaickým omezením vysílacího schématu. Drobný příklad proměny přitom najdeme už v televizních vsuvkách na začátku: tištěný scénář nabízí reklamy na katastrofické videopořady, kdežto natočená minisérie obsahuje také známé Kingovo vystoupení v reklamě na právníka. Podstatnější odlišnosti bych už nechal na čtenáři. Za pozornost ovšem stojí nejen to, co na obrazovce chybí nebo vypadá jinak, ale také autorovy poznámky, které vysvětlují zamýšlené vyznění situací. I známá scéna tak může při četbě získat trochu jiný odstín.

Kniha nenabízí slovo od slova stejné dialogy, jaké si můžeme pamatovat z televize. Překlad Adély Bartlové totiž vychází z knižně vydaného anglického scénáře, zatímco český dabing vznikal pro hotovou minisérii. Při dabování je navíc třeba přizpůsobit délku českých replik promluvám herců. Rozdílné formulace tedy nejsou překvapivé. Patrné mohou být zejména u opakovaných průpovídek, rýmovaných výhrůžek nebo dětské písničky, jejíž nevinnost se postupně vytrácí. Samotná odlišnost přitom není překladatelskou chybou. V knize mají repliky vlastní rytmus a civilní hovory ostrovanů se čtou přirozeně; právě jejich obyčejnost dobře připravuje půdu pro chvíle, kdy do nich vstoupí něco cizího.

Zvláštní pochvalu si zaslouží podoba českého vydání. Grafická úprava obálky Jiřího Dvorského si pohrává s videokazetou VHS tak důsledně, že u pamětníka snadno vyvolá chuť hledat někde na dně skříně starý přehrávač. Na přední straně nechybějí průhledy na cívky, napodobenina plastového povrchu ani titulní nálepka s odchlíplým rohem. Zadní strana pokračuje barevnými proužky, označením E-300 a anotací připomínající ručně popsaný štítek. Dojde dokonce na kolonku pro datum a volbu mezi režimy SP a LP. Kdo někdy přemýšlel, jestli se mu na pásku vejde ještě druhý film, bude se nejspíš usmívat. Vedle kazetové stylizace najdeme i rozměrný bouřkový výjev s majákem na předsádkách. Studené barvy a rozbouřené moře fungují jako vhodný vstup do příběhu, ale právě nápad s VHS kazetou dává knize osobitost. Není to samoúčelná retro ozdoba. Odkazuje k době vzniku i k televiznímu původu textu a pěkně souzní s předmluvou, v níž Stephen King probírá videopůjčovny, kazety a možnost vracet se k oblíbeným scénám pomocí převíjení. Dnešní samozřejmost okamžitého přehrání čehokoli přece jen v minulosti vypadala trochu jinak.

Bouři století bych tedy doporučil nejen těm, kteří chtějí mít v knihovně všechny knihy s Kingovým jménem. Nabízí silný příběh o malé komunitě pod tlakem a zároveň možnost nahlédnout do autorova způsobu uvažování o obraze, dialogu a divákovi. Podmínkou je ochota přijmout scenáristickou podobu se vším, co přináší a co naopak čtenáři nedopřeje. Kdo ji akceptuje, dostane kromě hororu také znepokojivě přesvědčivou úvahu o tom, jak se na lidském rozhodování podepisuje strach. A zatímco obálka příjemně připomíná dávné večery u videa, příběh sám příliš důvodů k pohodlnému nostalgickému úsměvu nenabízí. Na některé věci totiž ani odstup téměř třiceti let nestačí.