Na začátku září 2026 rozšířilo nakladatelství Mystery Press svou nabídku knih Jaroslava Velinského o titul Lidožrout, druhý příběh bezděčného detektiva Oty Finka. Nové vydání čítá bezmála tři stovky stran a zdobí je další z charakteristických obálek Jaromíra 99.

Když jsme se na podzim minulého roku zastavili u Tmavé Studnice, slíbil jsem, že se ke knize, která s ní měla v počátcích společný osud, ještě vrátíme. Ten čas právě nastal. Lidožrout totiž není jen druhou „finkovkou“, ale zároveň druhou polovinou vůbec prvního knižního setkání čtenářů s Otou Finkem. V roce 1984 obě detektivky vyšly společně v Mladé frontě pod názvem Tmavá Studnice jako 152. svazek edice Třináct. Samostatného vydání se Lidožrout dočkal až o dvacet let později v autorově nakladatelství Kapitán Kid. Novinka nakladatelství Mystery Press je tedy v pořadí třetí verze příběhu a vychází především z autorovy úpravy z roku 2004, ovšem s přihlédnutím k původnímu textu.

Časově jsme se od první knihy nijak dramaticky neposunuli. Tmavá Studnice nás zavedla do června roku 1953, Lidožrout se odehrává na sklonku března 1954. Ota Fink je tedy stále ještě relativně čerstvým bezděčným detektivem, soustružníkem pražského Pragokovu a člověkem, který by sice možná rád žil obyčejný život, ale něco v jeho povaze mu brání nechat jakoukoli podezřelou věc na pokoji. Když se tedy vypraví do jednoho města v severním pohraničí navštívit kamaráda z vojny Vildu Nováka, netuší, že pouhý víkend mu na poklidné setkání nebude stačit. Vilda pracuje v místní zoologické zahradě, věnuje se reklamě a podle potřeby zaskakuje i jako noční hlídač. Právě mezi výběhy a pavilony se pak rozjíždí další případ. Mladá ošetřovatelka přijde v tygří kleci o život a nejjednodušší vysvětlení se přímo nabízí. Zvíře je nebezpečné, člověk udělal chybu a tragédie je na světě. Jenže Ota Fink nemá v jednoduchá vysvětlení důvěru. Tentokrát nemusí ani dlouho hledat. Tygr se sice stal smrtícím nástrojem, ale bez cizí pomoci by si na své oběti moc nesmlsnul.

Jaroslav Velinský si pro svůj druhý příběh vybral prostředí, které mu dovoluje pracovat s uzavřeným okruhem podezřelých. Zaměstnanci zoologické zahrady tvoří malý svět s vlastními vztahy, sympatiemi, nenávistmi, tajemstvími i drobnými válkami. Máme tu ošetřovatele, veterináře, pokladní, pracovníky administrativy a další figurky, z nichž prakticky každá je něčím zapamatovatelná. Přidejme Vildu, jeho známé, několik dalších obyvatel města a patnáctiletou Janu Šimšíkovou, jejíž tělesné omezení rozhodně neznamená omezení intelektu, a máme ansámbl, s nímž může autor rozehrát poctivou detektivní partii. Právě v tomto směru mi Lidožrout místy připomíná klasickou anglickou detektivku. Nikoliv stylem, ten je úplně jinde, ale konstrukcí. Agatha Christie také s oblibou zavřela omezený počet postav do hotelu, domu či na ostrov a nechala čtenáře přemýšlet, komu věřit. Jaroslav Velinský udělá něco podobného se zoologickou zahradou. Ota samozřejmě není Hercule Poirot. Nesvolá si podezřelé do salónu, aby jim předvedl sílu šedých buněk mozkových. Chodí, vyptává se, poslouchá, občas zalže, jindy se někam vetře, někdy dostane po hlavě a nezřídka ho zajímá i něco úplně jiného, zvlášť nachází-li se v dosahu pohledná žena.

Tím se dostáváme k druhé straně Velinského literárního rodokmenu. Nakladatelství Mystery Press ostatně Otu Finka charakterizuje jako svého druhu českého Phila Marlowea a připomíná Velinského příklon k americké drsné škole. Podobnost s Raymondem Chandlerem samozřejmě nelze brát doslova. Ota Fink nemá kancelář s lahví whisky v zásuvce, nechodí po Los Angeles a za vyřešení případu nedostane honorář. Je to chlap od soustruhu, jehož největší kapitál představuje zvědavost, postřeh, schopnost mluvit s lidmi a slušná boxerská průprava. Společná je spíš vypravěčská poloha: líčení v první osobě, ironické glosy, záliba v obrazných přirovnáních a hrdina, který se do problémů vrhá i tehdy, když moc dobře ví, že by měl udělat pravý opak.

Právě jazyk je jedním z důvodů, proč nové vydání stojí za pozornost i člověku, který už Lidožrouta ve starší podobě vlastní (jako já). Autorův syn Frederik Velinský v závěrečné poznámce vysvětluje, že text prvního vydání prošel v Mladé frontě úpravami, které měly jazyk poněkud uhladit pro mladšího čtenáře. Když se k románu autor po dvaceti letech vrátil, část těchto zásahů odstranil. Druhé vydání tak bylo hovorovější, drsnější a místy také vtipnější. Přibyly některé narážky a drobné slovní hříčky, jinde autor zkrátil pasáže, které mu samotnému připadaly příliš poplatné budovatelské době. Aktuální vydání tyto změny respektuje a Frederik Velinský na několika konkrétních ukázkách pěkně předvádí, jak se tentýž odstavec či dialog během dvaceti let proměnil.

Zejména dobová vrstva je na Lidožroutovi mimořádně zajímavá. Píše se rok 1954. V továrnách se pořád schůzuje, existují svazácké kolektivy, hovoří se o plnění plánů, údernictví a společenském uvědomění. Současně ale lidé poslouchají hudbu, zamilovávají se, zahýbají si, shánějí lepší práci, touží po autech, pijí pivo, hádají se a snaží se nějak protlouct životem. Jaroslav Velinský z této směsi nevyrábí ani propagandistický obrázek šťastného socialismu, ani zpětně napsanou karikaturu, v níž by byli všichni přinuceni každých pět minut proklínat režim. Prostě nechává své postavy žít ve světě, který tehdy existoval.

O to zajímavější je zjištění, které přidává Frederik Velinský. Předobrazem nejmenovaného severočeského města se ve skutečnosti stal hlavně Liberec. Jaroslav Velinský tam žil v letech 1959 až 1968, a v místní zoologické zahradě dokonce krátce pracoval jako noční hlídač a topič. Autorův syn současně upozorňuje, že ačkoli otec příběh zasadil do roku 1954, podoba zoo odpovídá spíš době kolem poloviny šedesátých let, kdy ji sám dobře poznal. Máme tu tedy další pěknou ukázku toho, jak Velinský míchal skutečnou zkušenost s literární fikcí. Oficiální profil autora ostatně jeho práci nočního hlídače v zoo připomíná také.

Právě schopnost přetavit vlastní životní zkušenosti do detektivní fikce patří podle mého názoru k nejsilnějším stránkám Jaroslava Velinského. Prostředí zoologické zahrady nepůsobí jako kulisa vyčtená z turistických brožur. Cítíme v něm provozní improvizaci, vztahy zaměstnanců, nepohodlí, technické problémy, vůně i pachy, drobné radosti a ještě drobnější průšvihy. Zvířata přitom nefungují jako pouhé rekvizity. Mají své zvyky a charaktery, aniž by proměnili Lidožrouta v zoologický román.

V tomto ohledu mi při čtení přišel na mysl Gerald Durrell. Samozřejmě ne kvůli detektivní zápletce, ale právě díky schopnosti vidět zoologickou zahradu jako místo, kde mají zvířata často srozumitelnější motivaci ke svým činům než jejich lidští ošetřovatelé. Pokud bychom naopak hledali domácí literární příbuzenstvo, nabízí se Josef Škvorecký s poručíkem Borůvkou nebo Václav Erben a jeho kapitán Exner. Ani jeden samozřejmě není Otou Finkem. Oba jsou profesionálové a jejich společenské postavení je jiné. Společná je ale schopnost zasadit zločin do velmi konkrétní české reality, nechat vedle něj působit humor, lidské slabosti a každodennost a neudělat z detektivky od života odtržený, sterilní hlavolam.

Samotný Lidožrout má v novém vydání dvě stě devadesát šest stran. Hlavní příběh je rozdělen do sedmašedesáti očíslovaných kapitol, často poměrně krátkých, což dobře vyhovuje Finkovu způsobu vyprávění a udržuje tempo. Po grafické stránce kniha zapadá do současné řady Mystery Pressu. Jaromír 99 tentokrát postavil obálku na motivu bílého tygra, mříží a temně fialového až narůžovělého pozadí. Jednoduché, výrazné a s příběhem bezprostředně spojené řešení.

Tím ovšem svazek nekončí. A právě zde podle mého názoru nakladatelství Mystery Press znovu ukazuje, proč má smysl pořizovat si nová vydání titulů, které člověk doma už dávno má. Za románem následuje rozsáhlá Poznámka na závěr Frederika Velinského, o níž jsem se již zmiňoval. Nechybí ani již tradiční prémie. Tentokrát ovšem nejde o jedinou povídku, jako tomu bylo u Tmavé Studnice, nýbrž o celý blok nazvaný Příběhy ze zooparku. Frederik Velinský v jeho úvodu vzpomíná na dobu po rozvodu rodičů, kdy spolu se sestrou Kristinou jezdili za otcem a jeho poslední ženou Vlaďkou do Ústí nad Labem. Jaroslav Velinský se jim snažil společné pobyty různě zpestřovat a někdy kolem roku 1981 z jedné takové hry vznikla základní kostra budoucího Lidožrouta. Děti měly řešit detektivní případ a otec k tomu využil historky, které si pamatoval ze svého několikaměsíčního působení v liberecké zoo v roce 1964. Frederik některé z nich tehdy zapisoval do školního diáře a právě tyto záznamy se spolu s rodinnými vzpomínkami a dalšími svědectvími staly základem závěrečné textové koláže.

To je mimochodem přídavek, který bych rozhodně nepovažoval jen za sběratelskou vatu. Po dočtení románu najednou zjistíme, odkud se některé motivy vzaly a kolik skutečných příhod se skrývá za zdánlivě vymyšlenými scénami. Dokonce i některá jména pracovníků zooparku vycházejí z reality. Frederikova závěrečná vzpomínka na nočního vrátného a havrana, který se v naprosté tmě ozýval lidským hlasem, pak působí skoro jako krátká hororová povídka, byť zůstává hlavně legrační. Celý bonus nakonec uzavírá podpis Frederika Velinského a velmi osobní připomenutí otcova vztahu k Liberci, zoologické zahradě i zvířecím suvenýrům.

Lidožrout tak podle mého soudu představuje velmi dobrý příklad toho, proč se k Jaroslavu Velinskému i po tolika letech vracet. Máme tu klasickou detektivní zápletku, omezený počet podezřelých, silně vyprofilované prostředí, humor a hlavního hrdinu, jenž je mnohem blíž obyčejnému čtenáři než geniálnímu profesionálnímu vyšetřovateli. Současně dostáváme další kus časové schránky zachycující svět, který už neexistuje, ale jehož obyvatelé řešili v zásadě stejné problémy jako lidé dnes: lásku, nevěru, peníze, kariéru, závist, strach a občas také potřebu někoho odstranit.

Nakladatelství Mystery Press přitom původně vysvětlovalo, že první pětici „finkovek“ nepovažovalo za nutné znovu vydávat, protože za minulého režimu vyšla ve vysokých nákladech a stále se dala sehnat v antikvariátech. Po Tmavé Studnici a nyní Lidožroutovi je zjevné, že se tento přístup postupně mění, což jako majitel původní série rozhodně vítám. Kdyby jednou na polici vznikla kompletní řada s obálkami Jaromíra 99, rozhodně bych se nezlobil.

Co bude dál? Tentokrát máme odpověď přímo před sebou. Nakladatelství Mystery Press už v aktuálním Lidožroutovi mezi připravovanými tituly zmiňuje Mosaznou postel. Jde o sedmnáctý případ Oty Finka, který v původním vydání vyšel v roce 2008. Chronologicky navazuje na Případ výjimečné klibny a časově nás posune do jara roku 1965. Zdá se tedy, že Mystery Press zatím pokračuje nejen v návratu k úplným začátkům série prostřednictvím Tmavé Studnice a Lidožrouta, ale současně také dál postupuje tam, kde s novými vydáními skončil. Jak se tedy zdá, naše setkávání s bezděčným detektivem Otou Finkem rozhodně ještě nekončí. A to je moc dobře.